Mow | Co jsem viděl, co jsem uzřel

Snad mohu cenným a ctěným čtenářům prozradit, že žiji v Kraji Vysočina, okres Havlíčkův Brod. Upřesnění lokace se nedočkáte, protože se nechci prodírat davy fanynek přede dveřmi, které by si chtěly sáhnout na moji pleš nebo dotknout se mého Krále Šumavy. Dost jsem toho s rodiči procestoval, ať už jde o hrady a zámky (namátkově Orlík, Hluboká, Lednice, Konopiště, Karlštejn, Zvíkov), přes několikateré návštěvy autosalónu v Brně, kdy nejvíc se mi zapsal do závitů ten první (rok 2003), protože tam tehdy bylo vystaveno Ferrari Enzo, supersport v ceně neuvěřitelných 20 miliónů korun, až po Borůvkobraní

Několikrát jsme jeli také na brněnský okruh, kde se konal Sraz sportovních vozidel. Já jsem velký autofanda, nicméně troufám si tvrdit, že i když vás auto moc neberou, je návštěva srazu skutečným zážitkem. Takovou koncentraci nadupaných Audin, BMW, Porsche, Ferrari, Lamborghini, Mercedesů na jednom místě jen tak neuvidíte. Také bych přísahal, že jsem na jednom z ročníků viděl Michala Červína a Zuzanu Belohorcovou. Nemyslím v televizi. Myslím to, že jsem je zahlédl v závodních kombinézách, jak se smějí a laškují, přímo na place. Kvízová otázka - schválně jestli víte, nebo aspoň tušíte, kdo byl Michal Červín (malá nápověda - Ferrari měl na lízačku)? Odpovědi pište do komentářů. První/ho, jež správně odpoví, virtuálně podrbu za pravým ušním boltcem. Je to tedy mimořádná přehlídka krásných strojů i pánů, kteří disponují pravděpodobně také tučností prohýbajícími se konty. Naprosto ultimátní ročník byl ovšem ten, na který dorazil Bugatti Veyron (1001 koní, maximálka 406 km/h, jen páčka pod volantem stojí 250 tisíc, cena celého vozu: 1 000 000 eur bez DPH). 

Taky jsem byl rodiči s vozíkem vyrván na Devět Skal, to bylo moc pěkný, i když mi rodičů bylo dost líto, protože to byl od nich skutečně heroický výkon.

Speciální odstavec ale musím věnovat návštěvě Adršpašských skal, které mě fakt dostaly. Byli jsme tam dvakrát - jednou bez bráchy, podruhé s ním. Je neuvěřitelný, co dokázala příroda vytvořit za ty stovky a tisíce let. V některých pasážích té turistické stezky mě ovšem zachvátila mírná úzkost. Nějak jsem si totiž vzpomněl na pohádku Třetí princ a nechtěl jsem se k těm skalním útvarům přiblížit na dotyk, aby mě ta mrcha skála taky nepohltila úplně stejně jako Bartošku (Jiřího) a Honimíra Trávnička. Pak by návštěvníci skalisek slyšeli jen tlukot mého srdce (bum, bim, šššššš, bim, bam, bum, šššššššš, to šššš je šumění mého cévniho pletence).

Při první návštěvě skalisek tam byla přítomna i poměrně masivní skupinka Poláků a mezi nimi dívka tak krásná, že se mi zastavilo srdce. Škoda že jsem si ji tehdy nevyfotil, mohl jsem mít nádhernou vzpomínku a při každém usínání bych se zadíval na její fotku, krásně by se mi vplouvalo do říše snů. Navíc měla šortky, ty nohy, kéž byste je viděli. Vzpomínám si, jak jsem popoháněl otce, ať zrychlí krok, že tu divoženku od Varšavy nesmíme za žádných okolností ztratit z dohledu, a to i za cenu, že bysme měli mezi skalami zbloudit a následně zhynout hladem a žízní.

Pak jsme dorazili do míst, kde se cesta silně úžila. I já ve vozíku jsem musel uhnout ramenem, abychom vůbec projeli. Ve svých zvrácených představách jsem se nechal unášet vizemi, že bych tu polskou smyslnici v té skulině přirazil na skálu, a následně bych prozkoumával její skuliny. Asi mi ta mrcha četla myšlenky, protože zrychlila krok, přidala se ke skupince ostatních (nemůžu vyloučit, že ji rozrušilo i mé funění, které se při pohledu na její odhalená stehna zvětšovalo) a nakonec zmizela. Možná ji pohltila skála. Speciální kapitolu budu věnovat borůvkobraní v Borovanech, kde to bylo úplně grandiózní a kde jsem pocítil takový závan smyslnosti, jaký od dob Teplických lívanečků ne.

P.S. Na skálu jsem si nakonec i rukou šáhl a bylo to hrozně příjemný. A nepozřela mě.