Ve mlejně

Tak jsem se vám včera vrátil z Ratibořic a bylo to super. Tenhle týden má můj otík dovču, tak jsme si řekli, že bychom se mohli někam juknout. A jelikož v Ratibořicích probíhaly zrovna Mlynářské slavnosti, znělo to docela zajímavě. Původně jsme chtěli jet už v pondělí 4. července, ale jelikož bylo chcavo, odložili jsme to na další den. Z domovních vrat jsme vyjeli cca o půl deváté, ale ještě před Chotěboří jsme se vrátili domů, protože nám navigace odmítala najít signál. Patrně bychom tam trefili i bez ní, ale jeli jsme přes Hradec, konkrétně takové nadjezdy, podjezdy, rozjezdy pro hvězdy, kruháky, které vám zamotají hlavu, protože nejsou úplně košér značeny. Navigaci jsme zkoušeli restartovat, zadat trasu znova, nic nezabralo. Tak mamka zavolala bráchovi, otočili jsme to a vráceli se k domovu. Brácha zkoušel, mudroval, na okamžik začal propadat panice, pak ho ale napadlo chcípnout auto, znova nastartovat a už to jelo. Brácha je už dneska lepší technik a ajťák nežli já.

Cesta ubíhala jako po másle, pobavily mě názvy vesnic Holohlavy (tam jsem se narodil) a Černožice. Udělali jsme si krátkou zastávku na Kuksu, kde měli jarmark a já si dal výborný frgál s povidlem a tvarožím (nebo parožím?). Ten kouláč byl boží, strašně obrovskej, tak jsem si dal jenom půlku. A zde se vám musím s něčím svěřit. Když jsem zaslechl prodavače, jak říká částku, malinko se mi zatmělo před očima - 95 korun. Nicméně i ta půlka byla obrávská, sám bych ji nesnědl. Uvažoval jsem i o palačince s čokoládou a šlehačkou, ale za 84 fakt ne. Jinak je ale Kuks krásnej, počasí bylo nádherný.

Měli byste vědět, že jsem nikdy v Ratibořicích nebyl. Babičku jsem nikdy nečetl, ale zfilmovanou ji viděl několikrát a řeknu vám, to místo má atmosféru, je tam nádherná příroda a neuvěřitelně pohostinní lidé. Já se nejdřív trochu ošíval tam jet, bál jsem se, že mi zlotřilý mlynář hned po příjezdu hodí na záda pytel mouky a budu makat. Byl jsem připraven mu říct: "Nech mě na pokoji, vole, já mám průkazku ZTP/P!" Hned po příjezdu jsem se nechal zvěčnit před sousoším Babičky.

U vstupu do parku stál ale moc sympatický dědoušek v mlynářské bílé, s kulatýma brejličkama, a vypadal hrozně mile, jako by byl z pohádky. Každému příchozímu dal dva koláčky na uvítanou. Super bylo i to, že veškeré vybrané vstupné poputuje na Moravu, do oblastí zasažených tornadem. 

Byl tam takový sympatický parčík a my si sedli pod lípu/buk/dub (já se ve stromech moc nevyznám, tak dám raděj všechny tři možnosti toho, co to mohlo být, ale bříza to nebyla, ta je bílá, a smrk taky ne). Ten strom měl kolem svého obvodu takové sedátko, oporu zad vám pak tvořil kmen. Bylo tam neuvěřitelně příjemný posezení, k poslechu hrála skupina Kantoři, tak jsem si hned představoval, co by té muzice říkala Džulí, kdyby tam byla s námi, když je taky kantorka.

Tahle kapela existuje už 50 let a vznikli na hradeckým pedáku. Dnes už existuje asi pouze jeden člen kapely, který pamatuje její vznik od počátku, dnes tam s ním zpívá i jeho dcera. Žánrově hrajou irskej folk a můžu vám říct, že já, ač metalista a drogerista, byl docela potěšen. Mělo to melodii, texty nebyly plytké, kolem nás seděli lidi na přivezených židličkách či dekách, bylo to takové kouzelně neformální. V parku jsem slupnul kus pečené kýty na grilu a někdy o půl třetí jsme se po posezení v parku vydali na prohlídku okolí. Mně nejvíc fascinoval splav, kam chodila Viktorka, a byl jsem se podívat i v Babiččině chaloupce. Všechno to na mě dost silně zapůsobilo. Něco znáte jen z televize a najednou jste přímo na onom místě.

U té chaloupky byl i odborný výklad od zasvěcené paní, nezastihl jsem začátek a nebyl tam až do jeho konce, ale pobavilo mě, když říkala, že představitelka té starší verze Babičky (1940), kterou hrála Terezie Brzková, prý nesnášela děti a mimo natáčení se jich stranila a děti zase jí. Je to moc krásný místo a jsem rád, že jsem tam byl. Zase jsem si trochu spálil ruce a krk, nicméně mamka tentokrát vzala i kšiltovku, takže následky byly menší než obvykle. Při odjezdu jsem si koupil ještě párek v rohlíku, protože jakmile ho někde mají, musím ochutnat. To místo s občerstvením provozuje pan Zmítko a mě to hrozně rozesmálo. Nevěděl jsem, jestli je uprostřed "m", "rn", a rozchechtala mě představa, že by se někdo jmenoval Zrnítko. Párek v rohlíku byl moc dobrej.