mow: To je nejtěžší otázka, dost se to ve mně pere. Na jednu stranu bych chtěl být ještě z někoho fakt v extázi, nechat si zamotat hlavu, mít někoho na svěřovačky, srandičky, nemravnosti. Na stranu druhou vím, kdo jsem, a být se mnou, to je jako přivázat si na nohu obří železnou kouli. Jak dlouho by byla šťastná, co bych jí nabídl? Jo, já vím, že tyhle otázky si asi kladou i zdraví, ale já je mám umocněný milionem. Srdce by chtělo, rozum se vzpírá.
Jestli mám slečnu? Tahle otázka je divná, já nikdy slečnu neměl, mám nějaké komunikační kanály, občas tady s váma, někdo z Emimina mi zahučí soukromých zpráv, s někým si odtamtud i mailuju. Do toho mám rodiče, kamarády z blogu. Ale stejně mi občas bývá smutno. Já asi NIKDY žádnou holku neměl, myšleno ve smyslu vztahu. Takže ani nevím, jestli bych poznal, že mě někdo chce, že mám u někoho šanci, v tomhle jsem dokonale tupej
A ono je to i tím, a to nemá být výtka, jen konstatování, že v podstatě všechny ženský kolem mě byly pouze kamarádky. Rozhodně je to nejbezpečnější forma vztahu. Ale je to i blbý. Blbý v tom, že vás nikdo neučil poznat, když je to něco víc. Párkrát jsem u slečen z netu myslel, že to něco víc je, ale nebylo. Člověk nalítne a je zklamanej. To, co se mi zdálo jako vztah, byl jen flirt nebo kamarádství.
A právě tím, že v podstatě celý život jsem branej jako kámoš, už jen jako kámoš funguju, a strach ze zklamání obtížně dovoluje fungovat jinak. Vlastně jsem si uvědomil, že to období, kdy jsem byl připravenej na lásku a kdy jsem si nepřipouštěl žádný trable, věřil si, věřil jsem si, že můžu udělat někoho šťastnýho, trvalo docela krátce. A bylo období s Drtící. Tehdy to klapnout, už bych nikdy nic od života nechtěl.
Asi jsem to vzdal, žádnou slečnu v hledáčku nemám, ale ženský pro život potřebuji, je mi s nima dobře. Takže bych řekl, že mám komunikační kanály, to bude asi nejvýstižnější Ale nebráním se ničemu, pokusím se změnit přístup, třeba jednou něco klapne