mow: lucie: ano, Drtící

iva: mrknu

thesis: tvůj koment mě povzbudil i trochu naštval. Každopádně zasloužíš hluboké pukrle za příspěvek o půl čtvrtý ráno a snad taky naději. Čím mě naštval? Uniká mi pointa, co si z toho mám odnést. Pokud nefňukat a snažit se, tak by sis měla přečíst můj blog od začátku. Pochopila bys, že jsem se snažil dost, vlastně dělal maximum, abych někoho měl. I mně je jasný, že ženská sama od sebe u mých dveří nezaklepe, takže tenhle blog není jen skuhráním na život. Věř, že existovalo celkem dlouhý období, kdy jsem byl šťastný. Jenže jinak bereš život v 16, jinak ve 20, jinak v 25 a jinak v 35. A jak roky jdou, ten tlak na psychiku enormně narůstá. Jo, možná jsem magor. V období, kdy jsem chtěl vztah, a strašně moc chtěl, nikdo nechtěl mě. A ty dvě, nebo spíš jedna, která mě chtěla, tak mě vyděsila, protože už jsem si uvědomoval, že bych ji dřív nebo později zničil, že by mě třeba opustila. V tom má možná pravdu Rebarbora, když říká, že jsem moc hodnej, možná moc beru ohledy na druhé a měl bych být větší sobec.

Pan X má rozhodně odvahu a možná, když se mu ještě ozveš, by mohlo mezi váma vzniknout něco hezkýho. Ano, i já zkoušel, napůl z legrace, občas škemrat u kámošek, jestli nemají nějakou nezadanou. Většinou odpověděly, že nemají, nebo že by se mi nelíbila. A kdyby nějakou měly, kde by braly jistotu, že chce zrovna vozíčkáře s obrnou? Ponížily by tím sebe a trochu možná i ji. Jo, nejsem blbej, vím, že lidi se nejlíp seznamujou přes něčí kamarády, hned po diskotékách, barech, práci, seznamkách.

Já to mám ještě těžší, že tátovi bude za 2,5 roku 60, střídá ranní, noční, odpolední, má občas toho dost z práce, mamka řidičák sice má, ale řídila naposled ve 20, všichni mí kamarádi už mají partnery, děti, práci, svůj život a z nikoho z výše uvedených si nechci a nebudu dělat poskoky. Vozit mě do kin, na večeře, nechtěl bych být ve vztahu závislý na druhých, ale to bych byl vždycky, pokud by sama dotyčná neměla kombíka a řidičák.

Takže univerzální recept na šťastného vozíčkáře neexistuje, někdy můžeš chtít sebevíc, Chemická mi kdysi dělala selekci v seznamkách. Chci být šťastný, ale zároveň nechci omezovat životy druhých. Dřív se mi hrozně líbil slogan Mercedesu "Život je takový, jaký si ho uděláte". Dnes už vím, že to je do značné míry hloupost, ovlivnit můžeme jenom něco, spíš hodně málo. Podobně přísloví "Každý svého štěstí strůjcem", který taky neplatí absolutně a je dost pitomý, většinou ho používají ti, kteří jsou v něčem úspěšní, a poukazují na neschopnost těch, kteří tak úspěšní nejsou. Co když náš život ale ovlivňují spíš vnější faktory a to, co jsme schopni ovlivnit přímo my sami, třeba vůlí, konáním, je hodně málo. Někdy jen chtít nestačí.

Vy, co jste četli můj blog, zkuste mi říct, kdo jsem? Jsem notorická fňukna? Jsem ten, kdo by chtěl lásku, ale přitom nikoho nechce, protože má strach, že by ho zničil? Jsem ten, kdo by si chtěl povídat, ale nemá o čem, protože je život prázdnej, a nic se v něm neděje? Jo, tohle všechno asi jsem. Ale je otázka, jací byste byli na mém místě vy. Dřív jsem si i víc povídal s našima, bylo o čem. Třeba díky střední bylo pořád o čem vyprávět. Prostě mi chybí vnější vlivy. Dnes je pro mě požehnáním, když po mně někdo z kámošů něco chce, když něco řeším, aspoň je to téma ke konverzaci. Nic není černobílý. A Jason Statham taky nejsem, možná jen pleší.

A Pan X to má těžší než já, je po nehodě, takže dřív chodil. A tohle trvá sakra dlouho, než to vstřebáš. Jestli vůbec někdy. Ale máš pravdu, že na prvním rande nejsou nemoci a trápení duše ideální téma. Jenže dost lidí mně velmi dobře zná přes tenhle blog, pár z nich i po hlase, takže vědí, že nejsem jen snůška sraček, co brečí do telefonu...Jen je to někdy těžký. A bude to těžší. Nehledám řešení, chci se jen vyventilovat.