Školní život

29. červenec 2016 | 17.33 |

Bylo by to na desítky minipříběhů - obecně řečeno - zvládl jsem to a zvítězil. Často jsem byl úplně na dně a za ty čtyři roky (1999-2003) chtěl skončit asi 14. Učitelé psali písemky se mnou, což často vedlo ke spekulacím, že je mi při psaní napovídáno. Ne, nebylo. Pokud jsem opravdu nevěděl a měl úplně duto, učitel nic nepsal. Ale uznávám, že pro ně mohlo být těžký, když jsem kolikrát diktoval úplný hovadiny, a oni to museli psát.

Na první vysvědčení (pololetní) jsem měl pět trojek. Bylo to těžký. Na jednu stranu jsem obtížně nesl, že je to moje nejhorší vysvědčení v životě, na stranu druhou jsem byl šťastný, že jsem to vůbec zvládl. Ale prospěchově vynikající třída, jen čtyři kluci, zbytek holky, nikdo nedělal přijímačky a postupně to vytáhli na průměrově nejlepší třídu na obchodce. V každým ročníku mělo u nás minimálně čtyři nebo pět lidí vyznamenání. Otázkou je, jak by se průměr třídy zlepšil, kdybych ji netáhl dolů já svým neprospěchem.

Každopádně bylo velmi dojemné, když v prvním pololetí celá třída vyznamenaným zatleskala, a pak zatleskali i mně, jenž byl vyznamenání na hony vzdálen. Jedna spolužačka v lavici úplně vzadu se neudržela, a dokonce pískala na prsty s pokřikem: "Jo, seš dobrej, MoWe!" Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel jako kráva, což se mi povedlo při vyhlášení maturitních výsledků před maturitní komisí.

Byli jsme skvělá parta. Jo, byly tam holky, s kterýma jsem si za čtyři roky řekl jen dvě věty, ale rozhodně jsem nepozoroval žádnou nenávist nebo to, že je třída rozdělená na skupiny, které mezi sebou navzájem soupeří a nesnáší se. Až po konci studia, když mě doma navštívil Kaňour, už jako vysokoškolák, jsme vzpomínali na střední a on mi k mému překvapení oznámil, že tam byli lidi, kteří se navzájem moc nemuseli. Já si teda za ty čtyři roky ničeho nevšiml, občas byl někdo hrubý na Jacóba, ale on byl skutečně zvláštní případ a úplně mezi nás nezapadl.

Postupně se mi povedlo trojky z vysvědčení vymazat, ve čtvrťáku už jsem měl jen jednu jedinou, a to z matiky. Matika byla vůbec bojem o přežití. Byl jsem vychován nelhat, takže když se na začátku každé hodiny paní ředitelka ptala, jestli měl někdo problém s domácím úkolem, byl jsem to většinou já, komu letěla pravačka vzhůru. Zlatá éra z procent byla pryč. Pak už jsem se hlásit přestal a radši řekl, že jsem si poradil.

Často jsem se dožadoval soukromých hodin u paní ředitelky.

Ta mi je sice občas poskytla, obzvlášť pokud jsem vytáhl z pod lavice obří břitvu, a vyhrožoval, že si fiknu tepny, ovšem v ne pro mě dostatečné míře. Paní ředitelka říkala, ať si řeknu Kaňourovi, který byl v matice mnohem lepší než já, takže jsme si párkrát dali s kolegou rande, ale nebylo mi to úplně příjemné, protože nerad před někým ze třídy odhaluji svou naprostou debilitu. Jindy paní ředitelka argumentovala tím, že ostatní tomu taky moc nerozumí, jen se bojí, říci to nahlas.

Rozhodně ty hodiny doučování, které mi paní ředitelka poskytla, byly blahodárné. To byl ten pozůstatek ze základky, kdy jsem byl zvyklý být s učitelem sám, ptát se ho na úplné blbosti, a proto po hodině doučování byla vždy z písemky jednička nebo dvojka.

Šéfová byla matikářka každým coulem a občas zkoušela podle datumu narození, pak ta čísla v datumu sečetla, podívala kolikátý kdo je a nešťastníka tasila. To jsme jednou takhle měli dvouhodinovku matiky vkuse, byl jsem tázán, propocený durch (mnohokrát jsem uvažoval o tom, že si do batohu budu brát dvě trička - jedno před matikou a druhé na převlečení po matice). Stresovalo mě, když jsem nevěděl a měl mluvit před třídou. To mi vždycky rozklepalo nohy, a jak jsem byl narvaný těsně pod lavicí, vždycky ji to rozvibrovalo a drnčelo to, což třídu hodně pobavilo. Vibrující MoW. No, a jelikož zazvonilo, příklad jsme nestihli dopočítat. O přestávce za mnou přišla Sladká, že kdyby se mě další hodinu říďa ptala, kdy jsem se narodil, ať to řeknu jiné datum než to mé, skutečné. Slíbil jsem a počítal s tím, že mě šéfová nechá další hodinu na pokoji, že zkrátka zapomene. Omyl, nezapomněla! Po přestávce se vrátila do třídy:

"Tak MoWe, kdy ses narodil?"

Jsem v hajzlu, nevím, co říct. Mlčím. V hlavě mi to šrotuje - zradit kamarádku, nebo lhát šéfové? Sekundy běží, třída je ticho, jen Metalista, neobyčejně hodný kluk s drsným humorem, se uchichtává a říká, že to snad není možný..

"Ty nevíš, kdy ses narodil?"

Mlčím pořád, paní ředitelka se jde podívat dozadu, kde na zdi visí seznam s datumy našeho zrození, tasí jednoho, pak druhého, až to dojde ke Sladké, ta dostává bajli a je hotovo.

Bylo to hodně těžké rozhodnutí, kdybych zalhal a kdyby to ředitelka zjistila, určitě by mě stáhla z kůže a přibila ji na dveře ředitelny jako výstrahu pro ty, kteří by mého příkladu chtěli následovat. Druhý den mě ze školy vyzvedával tatínek, jel z ranní, a když mě svážel ze schodů, potkal paní ředitelku, která šla také ven. Jelikož jsem tuto příhodu den předtím vyprávěl rodičům, tatínek pravil k paní direktorce:

"Dobrý den, tak jsem slyšel, že si včera mladej nedokázal vzpomenout na datum narození."

Paní ředitelka se jen šibalsky usmála a nic neřekla, myslím, že jí bylo vše jasné. Od té doby už se nikdy při matematice podle datumu narození nezkoušelo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře