Blíží se doba temna

1. srpen 2016 | 09.35 |

Touhle částí bych se pokusil uzavřít středoškolská studia, a zároveň zmínit několik důležitých momentů, jako například ten, že si v létě 2002 kupuji svůj první mobil, je to manažersky modrý Alcatel OT 501, který disponuje pamětí na 90 zpráv a hlasitým odposlechem (jsem chromá kachna a neumím si držet telefon u svého boltce). V té době je beztak telefonování určeno pouze miliardářům a tunelářům. Já spoléhám na SMS. Oficiálním důvodem je touha být v kontaktu se spolužačkami a příležitostně je mravnostně prznit v textovkách (jednou jsem se v žertu podepsal jako "tvůj sexuální otrok", načež dotyčnou to pobavilo natolik, že neodolala a přečetla celou zprávu své mamince. Ta byla určitě nadšena, jakého prima spolužáka její dcera má. Snad mi Bůh odpustí).

To byl pravdivý a významný důvod, já rozséval všude, kde to šlo, nedbajíc na cenu textovek, která tehdy byla 3,30 za zprávu. Rozséval jsem i u Kaňoura a představoval si, jak se směje mému pubertálnímu a trapnému humoru, který na vás tryská i z těchto stránek. Hlavním důvodem pořízení founu byla ale touha být v kontaktu s První a to se povedlo. Konečně jsem měl zařízení, na které mohla posílat reakce na kobercový nálet, jež se na ní i její matku sypal (kobercový nálet = 150 SMS/týdně). Nebylo přede mnou úniku - z mobilu, z netu, pravej hák, levej hák, solar. Přece jen hodiny obchodní korespondence mě zocelily, a nebyl tedy problém těch 60 úhozů za minutu při posílání textovek z netu držet stabilně, bez kouře a zápachu z přehřáté paže. Byl jsem velmi roztoužený. Neustále První vyzývám, ať si konečně pořídí svůj vlastní mobil, ideálně Nokii. Mám totiž pocit, jako bychom se scházeli přímo před očima její matky, toužím po soukromí, abych mohl naplno projevit své pocity. Z toho tokání se mi extrémně zvětšila štítná žláza. Nebo že bych se stal ptákem a utvořilo se mi volátko?

Jednou dopoledne takhle sedím u stolu a přijde mi textovka v následujícím znění:

"Ahoj MoWinku, jestlipak si na mě ještě pamatuješ? Byla jsem u tebe před dvěma lety na návštěvě, roztahovals nohy a choval ses podivně. Jakpak se ti daří? Chemická."

Ano, byla to ta křehká dívka, kterou jsem v únoru 2000 tak trochu přehlížel. Textovka extrémně potěšila a já byl rád, že mám další kamarádku, netušíc, že zrovna tahle měrou nejvýznamnější ovlivní můj život. Mé číslo jí dala První, možná z upřímnosti a touhy rozšířit mi ženské obzory, možná už nedokázala snášet ten příval mých textovek, a řekla si, že by bylo super, kdybych zasíral zprávama mobil i někomu dalšímu, aby to všechno neodnášela pouze ona. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda Chemická někdy té poslané textovky litovala, nejspíš ano, ale o tom později.

Za nějaký čas sedím v lavici, když zaslechnu povědomý cval. Najednou hup - na lavici mi sedí Sladká a mává jakýmsi listem: "Tohle ti posílá První," zaševelí a zakousne se do chleba s máslem a Vysočinou, který svírá její pravačka. Neuvěřitelné. Zastavuje se čas, mizí prostor. Na dopise, který byl psán vlastní rukou a začínal tak hezky "Nazdar ptáku", žádné mastné fleky od salámu Sladké, jsou dokonalé. Obě.

V dopise jsem podroben kritice - příliš se neozývám (trable s matikou, depky, moc to nedávám) a taky ji prej štvu s tím, jak jí píšu, ať si koupí Nokii. Když prej jsem teda tak chytrej, ať ji na ni přidám (zavrhuji, pokladní prase zeje prázdnotou). No, a jestli ji chci mít přestat rád (což nechci a nikdy jsem nepřestal) a chci slyšet nějaké vzrůšo, mám se prej Sladké zeptat na První a nějakého jejího gymnazijního spolužáka. Nechci, asi by to neprospělo mému srdci. Zbytek čtyřstránkového dopisu je nádherný a nabijí mě energii zhruba na další půlrok.

Zde si dovolím vsuvku - když bylo První 18 let, dost brutálně jsem koketoval s myšlenkou, že bych jí k těm osmnáctinám poslal 18 růží. Vůbec ne proto, že něco čekám, chci, jen jí dát najevo, že mi na ní záleží. Po konzultaci s rodiči to odpískávám, asi bych ji tím dostal do trapný situace.

Mezitím si hodně píšeme s Chemickou a já zjišťuji, že je úplně neškodná, takže investice do protichemického obleku je zbytečná. Je dobrá. Je skvělá. Občas si se Sladkou a Kaňourem, a pokud na gymplu končí podobně, tak i s Chemickou a První, zajdem do hospůdky. Bývalo to v pátek po vyučování. V prosinci 2002 tahám z Chemický její e-mail, začínáme si mailovat a já zjišťuji, že je úžasná. Tak úžasná, že ji společně s První zvu na svůj maturitní ples v únoru 2003. První vypadá fenomenálně, Chemická nadpozemsky, asi ty třpytky v jejích havraních kadeřích.

Zbytek roku 2003 je drsný, jsem pod obrovským tlakem. Rodičům oznamuji, že nejdu k maturitě, protože učivo za 4 roky si do hlavy fakt nenarvu. Hádáme se. Šediví. Dostávám nabídku na psychologa. Co může zhoršit? O moc víc to podělat nemůže. Odchází. Cítím se ještě hůř. Ale beru to po samurajsku, jako otázku cti. Pokud selžu, spáchám sepuku. Najíždím tvrdě a už v dubnu systematicky týrám svůj mozek. Je to náročný - ve škole se probírá nová látka, opakují se maturitní otázky, z obojího se zkouší a já ještě stíhám si jet úplně bokem, svým vlastním tempem. Někteří mě považují za blázna, oni prý na to kleknou až o svaťáku.

Při posledním zvonění, když vyrážíme do ulic připravit několik nebožáků o peníze, já jako miminko s čepičkou a bryndáčkem, mi najednou dochází, že už se po prázdninách neuvidíme, a je mi smutno. Jasně, strašně jsem se těšil, až ta škola bude za mnou, nebavila mě. Ale ty lidi, kamarádi, ty mi chybět budou. Zajímavý je, že na základce mi ty prázdniny hrozně rychle utekly a vůbec jsem se nenudil. Kdežto na střední stačilo 14 dní a už jsem vyhlížel, kdo ze spolužáků a kamarádů zavolá, a přijedou se podívat. Ty lidi se pro mě stali jednoduše drogou.

Jak tak projíždíme městem a žebráme, najednou nám do cesty vstoupí opilý a páchnoucí bezdomovec s plechovým hrnkem a chce prachy. Co to je za blbost? Jelikož vozík tlačí Kaňour, cítím, jak mi roste tep. Snažím se neustálým vrtěním ve vozíku naznačit, že jedeme. Doufám, že má Kaňour aspoň pětikorunu, aby se houmles zdekoval. Nemá. A dokonce nechce ani ujet. Nebožák stále žebrá o prachy. To já jsem tady nebožák, nevidí? Ve vozíku, po obrně, sice s hrkačkou, bryndáčkem a čepečkem, ale nebožák. Kaňour nechce hrníčkáře ani objet, ani přejet, k mé nelibosti, bohužel. Sekundy se hrozně vlečou a mně už je celá tahle anabáze o tom, kdo má komu solit prachy krajně nepříjemná. Korunu všemu vandrák nasazuje, když mi oznamuje, že vypadám jako debil. To mě ještě neviděl v civilu, stejně se ale cítím trochu uražený. Nakonec se ho zbavujeme, po zbytek žebrání dávám Kaňourovi čočku, že nebyl více flexibilní.

Odmaturovávám úspěšně. Když vyhlašují výsledky, rozeřvu se. Jednak úlevou, jednak proto, že jsem nečekal takhle dobrý výsledek:

Praktická - 3
Čeština - 1
Němčina - 1
Ekonomika - 1
Účetnictví - 2

Pravda, měl jsem štěstí na otázky, ale když mi němčinář, jinak přísný, gratuloval, že to byl fakt dobrej výkon, Fantozzi, že jsem to uměl jako pan profesor (to ne, ten umí na jedničku), a já řval, vzlykal, přes slzy neviděl, no, bylo to dosti nedůstojné, ale dojemné zároveň. Byl jsem šťastný, naši taky, večer si došli na pivko, vrátili se, spokojeně usnuli. V noci přišla bouřka, probudila mě. Poslouchám, připadá mi, jako bych ve sklepě slyšel hučet vodu. Přijde mi to jako pitomost. Po chvíli mi to nedá, budím tehdy osmiletýho bráchu, který spí se mnou v pokoji, ať jde naše vzbudit. Budí mamku. Ta otvírá dveře do sklepa, kde už je 70 cm vody, mrazák v háji, pračka v háji, bahno.

Na maturitní večírek se mi moc nechce, po tom všem nemám moc náladu se bavit. Ale nakonec se odhodlávám jít a je to super. Poprvé v životě mám Sladkou na klíně, zatímco Kaňour s námi ve vozíku smýká něžně po parketu v rytmu slow-foxu, já opírám své o čelo o to její a šeptám: "Děkuju moc za 4 krásný roky, bylo to moc nádherný."

Myslím, že je to naposled, co ji vidím, protože předpokládám, že po maturitách se cesty nás všech kompletně rozejdou...
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Blíží se doba temna radus 02. 06. 2017 - 11:51
RE: Blíží se doba temna mow 02. 06. 2017 - 15:24