Je mi smutno

Tohle píšu po předešlé přemýšlivé noci. Poslední dny se nějak vlečou, monitory dechu sehnány, pojízdný přebalovák taky. Přemýšlel jsem o tom, co mi chybí. Došlo mi, že jsem vlastně nikdy neměl nikoho jen pro sebe. Často myslím na Drtící a na tu sladkou naivitu, kdy jsem věřil v to, že by se mnou mohla být nějaká šťastná, respektive že bych ji mohl udělat šťastnou. Jo, jo, to byly časy, kdy srdce vítězilo nad rozumem, a kdy mozek nepřemýšlel nad tím, jestli by to, co jsem a kdo jsem, stačilo.

Kamarádky poskytly super krytí. Ne že bych si někdy dělal touhy a ambice nějakou z nich dostat, snad kromě První, tu jsem chtěl velmi. Přesto pro mě představují kamarádky něco víc, než co jsou kamarádi pro zdravé lidi. Jak už píšu v jedné z předchozích kapitol, pro zdravé jsou kamarádi většinou jen doplněk. Pro mě ale po mé rodině představují nejdůležitější prvek, tak trochu partnera, kterýho nikdy mít nebudu. A kamarádky poskytly super krytí, dostatek času, abych si s někým vytvořil "něco", něco málo. Ony si mezitím našly partnery a založily rodinu a já jsem tak trochu osiřel. Samozřejmě že ne úplně, ale ony se staly takovou mou hlavní náplní života. Jasně, pořád za mnou jezdí a pořád jsme v kontaktu, ale včera když jsem přemýšlel, tak se mi hrozně stýská po časech s Drtící, nebo spíš po pocitech opojení z ženy. Když o sobě přemýšlím, spíš přežívám. A vím, že mi to nestačí, že chci něco víc, ale pak je tady ten zkurvenej rozum, který mi vždy připomene mé schopnosti na úrovni batolete.

Chtělo by to najít někoho, kdo je podobně osamělý jako já a kdo je tak zoufalý, aby bral i nic moc povedený modely čili mě. A pak se zamyslím a řeknu si: "O čem bychom si třeba povídali, když se v mým životě nic neděje?" A následně mě zachvátí takový pocit marnosti a trapnosti, že jsem vlastně rád, že nikoho nemám, protože bych se furt užíral tím, jestli dávám dost, jestli jí to baví a tak.

Hodně let jsem věnoval tomu, že jsem po nocích přemýšlel, jestli něco nešlo udělat líp, jinak. Jestli jsem přece jen neměl vyjet po nějaké z kamarádek, o kterých tady už spoustu kapitol čtete, nebo se pokusit třeba o nějakou spolužačku, když jsem chodil na obchodku. Ale když jsem byl na tý střední, spousta věcí vám nedochází a nemáte nejmenší představu o tom, jak se budete cítit za pár let. Po maturitě mi bylo 20, říkáte si, že na spoustu věcí je ještě čas, všechno důležitý ještě přijde. Těch kamarádek bohužel nemám tolik, abych je mohl ztrácet pokusem o  vztah, navíc když byly zadané, a i kdyby zadané nebyly, zpackal bych jim život. Mají mě rády, myslím, že to je cítit z celýho blogu, ale zase ne tolik, aby si se mnou začly, a v podstatě spáchaly vztahovou sebevraždu. A já, protože mám rád je, jsem po nich nikdy nevyjel.

V říjnu 2007 se registruji na Svadeni.cz, kde zakládám téma. Naivně si myslím, že dostanu zázračnou radu, která pokud se jí budu řídit, mi přihraje do života velmi pohlednou a permanentně nadrženou dívku, a já budu do konce života šťastný:

http://www.svadeni.cz/diskuze-poradna/potrebuji-poradit/a-co-my-postizeni-

http://www.svadeni.cz/diskuze-poradna/potrebuji-poradit/a-co-my-postizeni-?page=1

http://www.svadeni.cz/diskuze-poradna/potrebuji-poradit/a-co-my-postizeni-?page=2

Díky té diskuzi poznávám Veroniku, která se mi následně přestěhuje do ICQ, ale po čase mě trochu urazí, byť si za to můžu sám, protože se jí ptám, jestli jsem idiot. Odepisuje, že jsem.

Na můj komentář na Databázi knih mi před dvěma lety odepisuje Magda, postižená slečna, která studuje vysokou, a klade si úplně stejné otázky jako já. Psala diplomku o sexuální asistenci a konec té práce, jež obsahuje rozhovor se šesti páry, mě úplně emočně rozseká.

Píšu tyhle řádky a myslím na Rebarboru. A závidín jí. Chci poděkovat Ivě, která konečně ztratila zábrany, což se ženám při kontaktu se mnou často stává. Je paradoxní, že díky tomuhle blogu jsem získal víc trvalých žen než přes ty Seznamky na netu.

Asi mě prostě sere, že hraju s docela blbýma kartama. Jo, já vím, že dost lidi vyfasuje ještě horší. Ale někdy to stojí obrovský množství energie žít tenhle život. A to se mi v podstatě nic neděje, mí blízcí jsou zdraví, máme co žrát, a přesto jsem občas nespokojený a nešťastný.

Mám chtít víc? Ale po kom? Po našich? Ty mi s hledáním baby moc nepomůžou. Po kamarádech? Ty už mají svůj život a své rodiny. Asi mě trápí, že nevidím smysl a perspektivu. Koupil jsem si ovšem 17 Kinder Pinguí, původně jsem jich chtěl 20, ale víc neměli, pak 12 sušenek Mila a dvě 350g Nutelly. Špeky porostou.