Fuckta (pro Mečouna a všechny mé čtenáře)

Tenhle článek píšu na základě jeho komentu v článku předcházejícím, kdy tam nadhazuje myšlenku jakési revanši. Žádnou revanš nechci, kámo, v pohodě mi stačí, když zvedneš pozadí a půjdeš na jedno z těch Rychlých rand, i kvůli mně.

Budu psát drsně, tak jak jsem nikdy nepsal. Věř mi, že můj život a jak nebejt sám jsem konzultoval s daleko většíma esama, než je Baránek. A problémem je, že moc nechodím mezi lidi. Musím víc mezi lidi. To mi radili na svadeni.cz, to mi radila před 8 nebo 10 lety Chemická. Ale kam, jak, s kým? To mám chtít po tátovi, aby se mnou objížděl diskotéky, hospody, vždyť já ani nevím, kde se ženský slízaj, a balit s rodiči za zády je císařská disciplína.

Měl jsem období, kdy jsem uvažoval o psychologovi, už jsem nevěděl kudy kam a věřil jsem, že když mu vybleju svá ženská trápení, řekne:

"Pane MoW, vy jste ale pěknej kokot, víte? Přehlédl jste totiž tenhle drobnej detail..."

A já pak řeknu, že jsem debil, přestanu být debilem a budu doživotně šťasten. Asi nejšťastnější období života bylo na obchodce, jenže tehdy je člověk tele, který si neuvědomuje, že je to naposled v životě, co je obklopen všudypřítomným ženstvím, kdy má ženství v podstatě u nosu. Jenže je vám devatenáct, případně dvacet, jste nesmělý, plachý dacan, který si říká, že je na ženský ještě dost času a že ještě bude hromada možností a příležitostí nebýt sám. Hovno hromada. A možná už si tehdy v nejhlubším zakoutí své temné duše uvědomuju, že jako vozíčkář jsem slabší kus, a slabší kusy nemaj nárok.

Zde by se otevírala šance pro kamarádky, respektive pro kamarádky kamarádek. Těch, které jste poznali přes blog, není dost na to, abych si je mohl dovolit ztrácet vztahem, pak se to posere a ztratíte kamarádku. A pokud jde o jejich kamarádky, tak buď jsou zadané, nebo by se mi prý nelíbily. A pak mám ještě svou osobní verzi - že i kdyby nějakou kamarádku, co není zadaná, a přitom je hezká, měly, určitě by jí nepředhodily vozíčkáři s obrnou. To je naprosto šílený, nezodpovědný a dotyčná nezadaná by musela být naprosto totálně zoufalá. Jako kdyby předhodily oběť Minotaurovi.

A i kdybych někdy nějakou našel, užíral bych se těma pocitama, jestli je šťastná, jestli jí to stačí. A znova podotknu, že se mi potvrdilo, že jediný holky, který kdy budu mít, jsou právě ty kamarádky. Moc se mi nepodařilo navázat internetová přátelství, vždycky to po pár týdnech nebo měsících zhaslo. Nějaká trvalejší přátelství se mi povedlo najít až tady. Chtěl jsem vám říct, že je mi tady s vámi moc dobře. Tím nenaznačuji, že bych vás chtěl vojet, myslím to ryze kamarádsky. Takže kdybych vás nepoznal, neměl bych v internetovém prostoru žádné kamarády, jste moc prima parta. Ale zároveň je to trochu smutný, protože kdybych nezačal blogovat, neměl bych žádné virtuální kamarády. Ono je asi nejen obtížné najít vztah, ale i vybudovat přátelství, kamarádství, bydlím na malé vesnici, tady žádné kamarády nemám.

Když se ohlédnu zpátky, asi nic bych neudělal jinak, líp. Vztahy jsou i o štěstí a náhodách. Škoda že se nic nepovedlo v dobách, kdy jsem nebyl "bloklej" svým vozíčkářstvím, to jest doba střední a cca pět let po.

Snažil jsem se si někoho najít do časů, kdy se budou kámošky vdávat a rodit děti, protože toho času už pak na mě nebude tolik. Nepovedlo se. Raduš mi kdysi psala, že má pocit, že se uzavírám před světem. Má pravdu. A uzavírám se i před Chemickou, což jsem ji před týdny napsal do mailu. A ještě přicházím o schopnost empatie. Stalo se u nich něco smutnýho, volala mi to a já ji úplně nepodržel, moc jsem nevěděl, co mám říkat, jestli se můžu ptát na banality, jestli chce vůbec slyšet banality, vůbec jsem nežertoval, pak už jsem nevěděl, jak pokračovat. Konverzace vázla. Tak jsem řekl: "Hele, já končím..."

Asi to vyznělo blbě, pak jsem se jí druhý den omluvil, že jsem ji moc nepodržel, protože v daný situaci jsem fakt nevěděl, jestli se chce vypovídat, nebo slyšet banální otázky, jestli u nich prší, nebo co vařila k obědu. Straním se trochu i kamarádům, ještě tak před čtyřmi pěti lety jsem volal Chemický a Éčku dvakrát třikrát do týdne, pak mě nějak dostihnul život a stáhl jsem se, Chemická to respektuje, nekritizuje. Ale První měla trochu problém s tím, že občas odmítnu pozvání na grilovačku, protože mám pocit, že bych to tam svým mlčením kurvil, čímž ty lidi deptám, kór když mě roky předtím znali jako dynamickýho a ukecanýho. V podstatě jsem přestal žít. A v pětatřiceti mít holku? Nějak vyprchala vášeň, touha. Věděl bych, co s ní? Kam, proč a jak? Mít holku v pětatřiceti, já na vozíku, to mi přijde stejně divný jako se v pětadevadesáti ženit. Má to ještě smysl? Bál bych se toho, že nemáme perspektivu.

Takže Mečounisko, ty nikdy nebudeš limitovaný jako já, můžeš cokoliv. Někdy jsem fakt naštvanej, zklamanej, zahořklej. Ale poslední roky už nedělám kompromisy a jdu po všem, co mě trochu nakopne. Dost ženských jsou potvory, ale nesmíš se jich bát, většina není Cerberos, co chrání vchod do podsvětí. A díky tobě, Say, AM, Raduš, Barče, Mrakovi, Ivě i všem ostatním, který čtou tenhle blog, díky za vás, dost mi pomáháte.

Trojka 

Proč jsem nešel do trojky? Kvůli logistice a obtížně bych to vysvětloval rodičům. Každopádně mi neuniklo, že čím dál víc přitahuji muže, to patrně moje bradavka jako profilová fotka. Když si se mnou nikdo nechce psát, oslovuji všechny dotyčné v místnosti. A před pár dny si se mnou psal jeden pár, konkrétně muž. Hrozně ho vzrušovalo, když mu někdo před jeho zraky píchá manželku. A ta byla fakt kus. Začalo to před osmi lety, manželce se do toho ze začátku moc nechtělo, ale postupně tomu přišla na chuť. Naposledy měla sex s nějakým vdovcem, byl už hodně dlouho sám, bylo to dávno, co se naposled miloval. Tak jsem tomu manželovi vysekl poklonu, že dělají v podstatě záslužnou činnost. To víte, že bych měl na chatu radši jeho manželku, pak chtěl mý číslo, prej někdy něco spácháme. Když jsem chtěl, aby mi svou družku někdy půjčil k virtuálním hrátkám, najednou přestal komunikovat. Patrně ho zajímali muži, kteří jsou schopni a ochotni jeho drahou voto..vošustit. Ale mám je v přátelích. Hm, ale oni mě ne, takže párek, kterému jsem odmítl poskytnout ten svůj, ztratil zájem.