Rebarbora není zaprděná (pro všechny)

Tohle píšu jako reakci na její koment v tom, že ona sebe považuje za introvertnější a že prý jsem na Píše vnesl něco nového, neotřelého. Není zaprděná, je normální. Když jsem začínal psát tenhle blog, ani ve snu mě nenapadlo, že jednou budu psát i o hodně intimních věcech, o věcech, o kterých by asi Reb, Say a Meč nikdy nepsali. Není to póza, touha šokovat, strhávat na sebe pozornost, spíš nedostatek témat, protože jak roky šly, najednou ubývalo témat, o kterých můžu psát. A za tu dobu jsem pochopil, že jste tady moc príma parta, žádní psychoušové, a tak můžu psát i věci, který bych vám nikdy do očí neřekl. Dá se vám zkrátka věřit. Ale nevymluvíte mi, že minimálně některé z vás určitě zajímalo, jak to mám se sexem, jestli si někdy mačkám klakson (ne, je moc daleko), jestli mě někdy nějaká zklamala (těch bylo) a tak. Tohle ale do vás nemůžu narvat během pár kapitol, musím těm lidem, kterým to sděluji, věřit. A všechno to odpálila asi Cukřenka, která se mě na klakson sice neptala, ale jako první si řekla o to, jak vypadám. Chtěla fotky. Nerad dávám fotky. Lidi s obrnou od narození nebývají hezcí, nechtěl jsem vám brát iluze, přišlo mi to blbý. Ale na druhou stranu jsem měl pocit, že jí to dlužím, dlužím to i AM a Mečounovi. Musí to být děsně frustrujícího někoho číst, a přitom nevědět, jak vypadá. Vypadá MoW aspoň z desetiny tak dobře, jak píše? Ani náhodou, MoW je výsledkem kreativity Matky přírody:-)

Ale máte, co jste chtěli. Nedokážu žít bez lidí, ale nejsem extrovert. Nerad bývám středem pozornosti, nerad se fotím, dívám se na sebe, nerad poslouchám svůj hlas. Asi tu píšu nejotevřeněji ze všech, ale na GOOD GIRL/BAD GIRL fakt nemám, ta mě překonala o světelný roky. Tenhle můj blog nemá být ventilem, má být určitým steskem po lidech, které nejsem schopen si obstarat v reálném životě. Ale něco mě na vás sere, přátelé. Můžu natvrdo? Mám na FB Lentilku i Raduš, mám i jejich maily, mám mail Sayonary, mám dokonce i její fyzickou adresu, protože tehdy u mě něco vyhrála, možná pochopila, že od vozíčkáře fakt nehrozí, že bych ji stalkoval, nemluvě o tom, že to umí s mečem (s Mečem taky, samozřejmě), mám i její číslo. Mám mail a číslo Ivy, mám mail, číslo i adresu bydliště Deníčka i Vášnivé, mám číslo i mail Korektorky. Nikdy jsem nesesbíral tolik žen jako za dva roky blogingu.

Nemůžete být někteří tak velkorysí a zjevit se mi? AM to zvládla poměrně brzo, nemyslím, abyste to učinili přímo na vašich blozích, ale pochopte, že mě po dvou letech blogování zajímají ti, kteří komentují mé výstřiky. S vysokou mírou pravděpodobnosti se na sraz Píšáků nedostavím, leda že bych si zkonstruoval jetbag. Samozřejmě že vyjevení vašich faců není podmínkou nutnou pro moje další přežití, ale řekněme, že když já jsem se dokázal svatebně vyjevit, a neučinil jsem tak proto, abyste vzdychali nad mou přitažlivostí, i když uznávám, že steny mnohých z vás dorazily až k mým uším (tos byl ty, Mečoune, přiznej se!), nýbrž proto, abyste viděli, jak mi sluší sáčko a jak se povedly fotky od pana fotografa na svatbě Chemické.

Mimochodem, těžko uvěřit, že za nějakých 11 dní to bude přesně rok od doby, co jsme vyjížděli kopec na Lichnici. Děsí mě to. Děsí mě, jak čas utíká. Připadá mi to, jako by to bylo včera. Čas totiž nepočítám podle vrásek v obličeji nebo svraštělosti mého pytlíku, ale od doby, kdy se staly určité události. Za chvíli můj blog oslaví dvouleté vejročí, tak se mi zkuste zjevit do mailu. Žádné zaslané fotky nebudou nikde zveřejňovány, jsou čistě pro mou yntelechtuální potřebu. Píšejte na ploskutak@seznam.cz.

A ano, jsem na poměry zdejších blogů extrovertní až hrůza, ale nikdy na blogu nezveřejním full name a adresu bydliště, to až třeba při příštím setkání Píšáků někde poblíž mě.