Mow | Povzdech aneb dvoje oudy pana Joudy

Za poslední tři dny jsem poslal Chemické cca 150 SMS, z toho stovku během jednoho dne. Na e-shop kašlem, já v tomhle nemám žádnou zkušenost, a když by se něco posralo, nebylo by na koho se obrátit. Chtěl bych ještě jednou poděkovat Mrakovi za konzultaci a omluvit se, že jsem mu přerušil svatbu, naštěstí nebyla jeho. Sežralo by to hroznýho času, já čas mám, ale jinak mi fungují pouze dva oudy - pravý horní a mezinožní, přičemž druhý jmenovaný je motoricky nadanější, hotový král parketu. Ne, vážně. Mou hlavní devízou je čas, ale jinak svým jedním prstem a cca 70 úhozy za minuty žádnou parádu neudělám a většina věcí by byla na Chemický. A s dvouma dětma za zadkem by to bylo náročný. Navíc je to pro mě oblast, o které nemám moc Ahnung, a ono se pouštět do něčeho, co neznám, by mě stresovalo.

Volal jsem do e-shopu U Berušky, což je obchod s dětským oblečením, ale mají tam i vohozy pro ženský i muže. Zajímalo mě, kolik to tý pani dnes (začínala 2006) zabere času. Pořád hodně. A to má pod sebou lidi. Ať prej počítáme, že to ze začátku spolkne dost peněz (propagace, reklama, nějaký zboží na sklad), a pokud prej nemáme fakt nějakou bombu, která na trhu chybí, nešla by do toho. Fakt je, že 90 % by musela odmakat Chemča, a já bych měl výčitky, že ona se mnou počítá, věří, že to zvládnu, a já zklamu. Tak mi včera napsala, že na to kašlem asi, protože časově na tom není nejlíp a z 80 % je s dětma venku. Já, když se do něčeho pouštím, potřebuji mít aspoň 90% jistotu, že to budu zvládat, že budu mít, na koho se obrátít, když bude problém a tak.

Ale stejně mi bylo nějaký zvláštní smutno. Bylo mi líto sebe samotnýho. Že neexistuje nic, v čem bych byl fakt dobrej, vynikající, užitečný. Jasně, pomáhám vybírat notebooky, televize, kojenecký kaše, ale to není nic zvláštního, skoro každá má ve svým okolí takovýho pidiajťáka. Sere mě, že nejsem v ničem fakt dobrej, nemůžu jí dát nic pořádnýho, kromě času. Jít do něčeho se mnou, to by byl obrovský risk. Jo, nedávno po mně chtěla omrknout dětský ručníky, chtěla pro Daníka, dokonce mi dovolila je objednat, malej měl zrovna horečku. Jsou fakt hezký - s rybičkou, pandou, kačenkou, kopacím míčem, medvídkem. Ale tohle by zvládl i Richard z pražský ZOO, to není nic obdivuhodnýho.

Chemča vždycky byla ztělesněním mého lepšího já, pokud bych ovšem nějaké měl. A tak když mi loni na podzim volala, že se v něčem našla, byl jsem jako u vytržení. Takhle šťastnou už jsem ji dlouho neslyšel. V něčem se našla, má sen, vizi, něco chce. A tak jsem jí poslal knížku, která ji na tý cestě povede. Za to mě chtěla škrtit. To bylo 12. října 2017. Ale přišlo mi to málo. Takže o 19 dní později dostává další čtyři, na které mi odepisuje, že teď už jsem se musel fakt zbláznit, že to stálo majlant (ne, nestálo) a že takové literatury nepřečte do konce života. Bude muset, pokud bude chtít dělat to, co dělat chce. A udělal jsem to i schválně - aby už nemohla couvnout. A necouvne:-) 

Já nikdy nebudu mít její možnosti a šance a ona mi nikdy nedala možnost jí v ničem zásadním podpořit. Neumím jazyky, neumím programovat (nevýhoda dvouciferného IQ) a vím, jak je úžasný vědět, co chceš. A nelimitujou tě fyzický schopnosti. Poprvé a naposled jí nakopnout, dát jí impuls.

Jsem Kozoroh a ty jsou z rizika vždycky posraný. U mě je to umocněný ještě mým vozejkem, takže si vždycky velice dobře promýšlím, než se do něčeho pustím. Protože když něco podělám, bude mě z toho muset většinou tahat okolí, protože sám si toho moc nezařídím, takže bývám velmi opatrný. Bohužel, někdy až moc. Když byl bitcoin, a to téměř začínal, na hodnotě 5 000 korun za kus, uvažoval jsem, že si 4 kusy koupím, 20 tisíc by nebyla žádná existenční částka. Ale nakonec jsem to neudělal, protože jsem měl strach, že o těch 20 tisíc přijdu. Když jsem o rok později viděl, jak vylítl, byl jsem pěkně nasranej. Je fakt, že jsem se o to úplně nezajímal, takže nevím, jestli by šel BC přetavit v reálné peníze, ale podle vývoje bych z těch 20 tisíc měl 1,2 milonu. Holt, kdo neriskuje, nic nemá. Všichni úspěšní museli riskovat. Na druhou stranu, pomyslné hřbitovy jsou plné těch, kteří riskovali, a dopadli špatně.

Možná si pamatujete na Petra, byl Chemče za svědka na svatbě. Společně s nima chodili na gympl i Sladčin manžel, První a Veselá. A loni o Vánocích jsem tu měl Sladkou s Martinem a kecali jsme o cenách bydlení, jak to jde nahoru, děs. A Petr pracuje jako VIP bankéř v Unicreditbank a bavili se s Martinem, že byla blbost, že nekoupili nějakou nemovitost, když byly ceny dole. Proč? Protože měli úplně stejný pocity jako já z bitcoinu. A Petr prý vyřizoval úvěr klientovi na byt ve V-Tower na Pankráci na cca 200 milónů korun. Jako investice.

Na střední jsme měli obor fiktivní firmy. Měli jsme se tam naučit, jak to funguje ve firmě, takže někdo byl mzdovka, někdo marketing, někdo účetní. Účetními jmenovali ty nejlepší - mě a Dona Jacoba. Kdyby šlo o skutečnou firmu, už bychom patrně neskončili ve vězení, ale rovnou v dolech. Nicméně jsme byli reklamní agentura (Agentura WEST), a když se měl vymýšlet slogan pro naši agenturu, podrbal jsem se v rozkroku a vypálil: "Agentura WEST-v oboru jsme best"

Neprošlo to. Nevím. Možná za to mohlo to nespolečenské podrbání v rozkroku, ale spíš mi bylo řečeno, že je to anglicky a že ten, kdo neumí anglicky, tomu nebude rozumět. No, snad kromě důchodců ví i neagličtinář, co je best, ne?

Několikrát za život jsem si říkal, že by mě bavilo vymýšlet slogany do reklam, jenže i tam je to stresový, když se blíží kampaň, a mě by žádný dobrý slogan nenapadl. Třeba dětské pleny, kamera najíždí na vytlemený miminko a pod tím text:

"Nemáš vůbec tuchu, jak mám zadek v suchu!"

Pak máte různý přípravky pro intimní hygienu, když vaše ženské pohlaví není v poho, typicky Idelyn Beliema:

"Beliema - když ti frnda pláče, hoď ji do oukáče."

Uvažoval jsem i o práci copywritera, to jsou ti, co píšou na zadané téma. Ale o každým tématu by měl člověk něco vědět, třeba když budu psát pro nějaký cestovatelský web, měl bych i já cestovat. Můj největší potenciál je asi skutečně ve psaní. Ale Chemča bude mít vždycky výhodnější pozici, protože já mám tendenci se podceňovat, už jen tím, že bydlím ve vesnici, kde nežije ani pět set lidí, v podstatě jsem sám na sebe rezignoval, protože ať už bych uměl cokoliv, vždycky mě bude limitovat můj zdravotní stav, má nevýkonnost i místo, kde žiji. Líbeznice a kousek od nich metropole, tam to žije, tam to jede, ty můj vole.

Mou největší devízou je čas, mám čas se věnovat věcem, na které ostatní čas nemají, nerozumí tomu nebo je to nebaví. To je asi výhoda, kterou prázdný život vozíčkáře přináší.

Nebo Mark Zuckerberg, ten Facebook, takový primitivní koncept, že si lidi budou psát, komunikovat a sdílet zážitky. Jak to, že to nenapadlo mě, ale jeho? Mohl jsem být miliardář, kurva. A není Zucker příbuzný Cukřenky? Shoda jmen je víc než nápadná. A jak to, že jsou všichni kolem mě schopnější, chytřejší a hezčí než já? Pěkně mě to štve. A tak jsem snad Chemuli trochu loni popostrčil.

Snad vás tenhle ejakulat moc nezdrbne, zdravím vás oběma svými oudisky:-)