Vzpomínka na Lenku, Chemčino zranění a její význam

Nejvíc tady píšu o Chemický, možná stojí připomenout za to proč. S Chemčou mám spojený nejlepší roky života po střední škole. Nikdy předtím ani po tom mi žádná jiná nevěnovala tolik času. Než si pořídila v listopadu 2006 svůj první notebook, mailovala mi dvakrát třikrát týdně ze strahovských kolejí, když pak koupila Asuse, objevil jsem kouzlo ICQ. Psali jsme si téměř každý den. Samozřejmě že chodila i na přednášky, ale vždycky mi přišlo hrozně milý, když jsem spustil zelenou kytku, a Chemčica napsala "Baf!". Naučila mě aspoň trochu rozumět ženám, nejvíc ze všech se mi svěřovala a pro mě bylo strašně fajn, že někoho baví má společnost, můj smysl pro humor. To díky Chemče jsem takový, jaký jsem. Udělala mě lepším.

Budete mě mít za sobce, když napíšu, že se mi po těch časech stýská? Že jsem se měl v podstatě každý den nebo obden na co těšit. A nikdy nám konverzace nevázla. Možná je to tím, že mě tehdy víc bavil život, bylo to strašně hezký. A i když dnes Chemča nemá zdaleka tolik času, kompenzuje mi absenci těch pokeců jinak - zapojením do různých situací, kdy jsem naposledy dělal průzkum papiňáků, protože Davidově mamce se stávající rozbil. Což mi připomíná, že mám 20% slevu do e-shopu Tescomy při nákupu nad 500, takže kdybyste chtěli Papinův kastrol, nebo novou pánev na vzpurné manžely/partnery, nože při soubojích v kuchyni, mrkněte na tyhle stránky:

https://eshop.tescoma.cz/

A do políčka pro slevový kód zadejte O2CERVENEC18.

Nyní k Lence. Lenka tentokrát není pseudonym, je to spolužačka ze střední. Společně se Sladkou nejčastěji okupovaly svými luxusními pozadími mou lavici. A Lenka se mi otevřela. Pamatuji si scénu snad z posledního ročníku, je přestávka, sedím v lavici, ale jsem otočen zády k tabuli. Pozoruji bavící se a křepčící spolužáky, Lenka je vedle mě, sedí mi na lavici, nohy má na židli a já jí položím nejstupidnější otázku v životě:

"Viď, že budeme v kontaktu napořád?"

Bylo mi s ní strašně dobře. Tu větu jsem tehdy řekl tak smutným, přiškrceným hlasem, že si musela myslet, že jsem se buď udělal, nebo se rozbrečím. Co když proběhne obojí?

Lenka tehdy pronesla, že určitě, že všichni ti, kteří říkají, že nemají čas, kecají. Kdo chce, čas si vždycky udělá. A právě z téhle věty vzniklo mý velký poselství, který jsem pak roky vštěpoval Chemický - neztratit nit. Tehdy jsem si jako naivní bláhovec či bláhový naivec sliboval, že žádnou holku neztratím, že se kamarádství a přátelství rozpadají, protože na sebe lidi kašlou, nezajímaj se. A pokud se budu o druhé zajímat, nikdy tu nit neztratím. Hloupý. Na tohle musí být dva. Po střední se komunikace s Lenkou zastavila.

Lenka měla úžasný kozy. To mimochodem. A byla první, kdo mě pozval na oslavu osmnáctých narozenin. V dobách před střední jsem žádné kamarády neměl, vlastně na nižším stupni za mnou chodili vnuci paní učitelky, která mě do paté třídy týčovala. Já nejsem úplně slavící typ, k svátku a narozkám si samozřejmě přejem, i se obdarováváme, ale mejdany nedělám, ten jsem si vlastně dopřál až ve 30. Ale pozvání Lenky mě tehdy hrozně dojalo, možná mě odsoudíte, ale já vždycky chtěl někam patřit a pozvání na narozeniny je vlastně důkazem, že vás mají lidi rádi, jste oblíbení, patříte do něčího života. Očekávání velká, výsledek nevalný. Asi jako první sex.

Je vždycky neobyčejně komické, když MoWín kamarádkám gratuluje - kytka + dárek, ale jelikož mám v pořádku jen pravou ruku, je to taškařice. U Lenky jsem uvažoval o tom, že jí předám růži v zubech, chlap musí improvizovat. Políbila mě tím nejdivočejším způsobem, který jsem znal - přímo na orál. Poznal jsem jejího tehdejšího přítele, měly dorazit i její dvě kamarádky, které jsem samozřejmě vůbec neznal, a hlavně - měl dorazit Kaňour. Tušil jsem, že díky Kaňourovi to bude nezapomenutelná oslava, která se zvrhne v naprosto nekontrolovaný výron nekorektnosti a kreténismu. Věděl jsem, že pokud Kaňour dorazí, budu odtamtud odjíždět buď s natrženou bránicí, nebo prdelí, případně s obojím. Kaňour tehdy nedorazil, musel hlídat mladší sourozence, ačkoliv účast přislíbil, Olina, fajn holka, která mi čtyři roky obětavě kopírovala poznámky, a velmi dobrá Lenčina kamarádka, nedorazila taky.

Takže já, Lenka, Strakonický dudák a dvě kamarádky, které jsem v životě neviděl. No, zvrhlo se to. Lenka si celý večer povídala s holkama, holky mě a dudáka ignorovaly, takže on seděl vedle mě, krmil mě dortem, který byl výborný, ale vnitřně mi nebylo úplně příjemný se nechat krmit od cizího, takový ponižující pro oba.

O 7 let později mě zve na oslavu pětadvacetin Chemča, žádná jiná mě nepozvala na takovou hromadu oslav a grilovaček. Pokládám jí nejdebilnější otázku v životě:

"Fakt mě tam chceš?"

"Jasně, ty vole, že chci, jinak bych tě přece nezvala!"

Oslavy u Chemči jsou vždycky vymazlený, a jelikož už tehdy poznala mé básnické schopnosti, požádala mě o vymyslení pozvánky, tady je úryvek, už je to 10 let, ale furt si to pamatuji:

"Zas jsem trochu povyrostla,

překulil se další rok,

už mi bude pětadvacet,

tak se stavte, dáme lok..."

No, a tam se stal úraz, po mém odjezdu totiž Sladčin tehdy ještě nemanžel nakopl balónek, Chemča nestačila uhnout rukou, Chemčin prst udělal křup a bylo. Žádné soudy se nekonaly, Martík se cítil děsně provinile, ale Chemča věděla, že to neudělal schválně, jen doufala, že to bude naražený, jenže on byl zlomený. Třináctého října 2008 mi píše tenhle mail:

"Ahojky,
tak je to zlomený...ale mám jen takovou sundávací fixaci...a jenom na délku toho prstu..takže to ještě jde...ale čekala jsem,že to bude fakt jen naražený...no co se dá dělat..
Tak papa brouku...ještě musím chvíli pracovat...
Měj se krásně a pozdravuj doma...a ještě jednou moc děkuju za dárek...
Marťa"

Stejně jsem se musel smát, s tou fixací se jí musel ukazovat skvělej fakáč.

O 5 let později mě zve na oslavu třicátin, který jsou v ovocným a zeleninovým stylu, většina oslav Chemči je tématická. Já na moment koketuju s myšlenkou, že si koupím meloun, rozpůlím ho a z půlek si udělám luxusní podprdu. Nakonec jdu ale trapně sám za sebe. To na místě pořeší Sladká, která má jakési minidýně, a připíná mi je háčkem, konkrétní místo si nepamatuji, ale být to pár centimetrů ke kalhotám, vypadám, jako když mám koule navolno.

Chemča je jiná, změnila se. Připadá mi, že mě má radši než kdy jindy. Možná hormony, mateřství, nevím. Každopádně je hořkou ironií, že kromě Sladké se nikdo se mnou ze střední nestýká. Sladká naopak co je matkou, jezdí tak často jako nikdy, skutečně se jí daří dodržovat měsíční periodu (jestli za mnou jezdí, když ji má, to jsem se samozřejmě neptal). Tak často nejezdila, ani když s Martíkem studovali vejšku a byli svobodní.

Nikdy bych nemyslel, že to napíšu, ale mateřství kamarádek prohloubilo naše přátelství, hlavně Chemča mě nikdy nezapojovala tak moc jako nyní - tu bambusová rohož, tu papiňák. Dělá můj život lepším. Ale taky mě trochu začla deptat - nebudu džentlmen, vím, že u dámy se věk neprozrazuje, ale 8. října 2018 bude Chemče 35, pořád vypadá jako dvacítka, ale o tom mluvit nechci. Chci mluvit o tom, co za těch pět let stihla - poznat Dejva, vdát se, dvě děti, bydlení v Líbeznicích. Co jsem stihl já za posledních pět let? Nic.

Nevím, jestli Chemča bude dělat nějaký mejdlo, vzhledem k tomu, že v té době bude Aničce 8 měsíců, nebude to asi s alkoholem. Vždycky mě frustruje vymýšlení dárků. Ale jsem klikař - holky jezdí pořád, kontakt nepřerušilo ani mateřství, ani svatby. A jeden na udržení vztahu nestačí, vždycky musí být dva. Jeden to neutáhne.