Magorův blog aneb mám něco s mozkem

Jo, já vím, že to víte, víte to už od prvních kapitol, ale stejně se cejtím divně. Cukrkandl mi napsal, že i z obyčejných kravin dokážu udělat vtipný příběh. Jo, ale když si odmyslíte můj jazyk, tenhle blog by taková švanda nebyla. Hodně pyšný jsem na kapitolu o bambusových rohožích, ona teda není vůbec vtipná, za nejvtipnější kapitoly považuji ty ze školních let a jak jsem se chtěl nechat vošukat (ne, ještě nic). Za nejhezčí kapitolu pak považuji tu o svatbě Chemické.

Bambusové rohože zmiňuji proto, jak hluboko jsem klesl. Žádný normální člověk, tedy nemagor, nebude věnovat více než stránku A4 bambusovým rohožím. Nějak klesám ke dnu. A vm to. Když jste ale na vozejku, dřív nebo později se magorem stanete. Problém je ten, že mi můj život nestačí. A nikdy stačit nebude. A tak se snažím tu prázdnotu, samotu, nudu zaplácnout a přikrejt zcela absurdníma věcma, věcma, který by asi jiní nedělali.

Když jsem si telefonoval při úklidu s Ivou, hrozně mě to nabilo. Ta ženská zjevně ovládá magií, jak umí nakopávat stárnoucí a hořknoucí vozejčkáře. Ale stejně jsem si tak vzdychnul, že to na ženský ani děti nevypadá, a mí spermíci Bolek, Lolek a nejhbitější John Wayne asi vyschnou. Na to Iva řekla, že mám na tomhle světě asi jinou misi a poslání. Asi má pravdu. Pomáhat kamarádům mě baví, přesto by vyplnění ženského klínu bylo asi o něco zábavnější.

A tak jsem se našel v kamarádech, přiznávám, že pro kamarády dělám věci neobvyklé a nadstandardní, ale o to lepší to je. Myslím si, že to, když po mně občas něco chtějí, hloubí přátelství. Pořád se to nezměnilo, pořád jsem toho názoru, že dokud po mně někdo něco chce, je to dobrý. Až mě nikdo potřebovat nebude, bude to zlý. Jasně že bych byl se všema dobrý kámoš, i kdyby po mně nic nechtěli, a já nic nedělal pro ně. Ale takhle je to lepší.

Ztrácím formu i glanc, všichni to vidíte, ale velkoryse to přehlížíte. To, že občas udělám, nebo neudělám čárku, na to jste si zvykli. Hlavně Korektorka je velkorysá. Kdyby mě za každou gramatickou, interpunkční nebo pravopisnou chybu měla kopnout nohou pod koleno, měl bych dnes holeně na sračku. Někdy ještě několik dní po zveřejnění článku v něm nacházím chybičky, které možná nijak dramaticky nesnižují čtenářský komfort, přesto se cítím jako debil. Někdy chybí slovíčko, jehož nepřítomnost nemění kontext a pochopení věty, ale jak MoW myšlenkově stříká, nad stylistikou, gramatikou a pravopisnem moc nepřemýšlí. A narůstá to do absurdních rozměrů mimo blog, myslím, že už si začíná Chemická myslet, že mi tlačí na mozek nějaká homole. Píšu s ní dost SMS, romány 15 až 20 zprav, jež čtu až po odeslání. Asi jsem jen nepozorný, roztěkaný, možná mám krámy, ale začíná mě to děsit. Příklady?

- píšu jí, že má EVA v Mělníku kamennou prodejnu. A to kamennou jsem napsal "kammenou"

- slovo "napsat" jsem psal jako "na psat"

- do toho se mi občas vysmekne shoda podmětu s přísudkem, já vím, jak je to správně, ale v té erupci myšlenek. Tyto chyby opravuji náhradní textovkou, kde zmíním chybné slovo, a následně ho napíšu správně

Asi začnu psát víc Korektorce, abych se přesvědčil, jestli jsem tragéd, či nikoliv. Ale mám strach, že budu budit prcky a že se Korektorce z mého nekonvenčního pojetí češtiny pobleje mobil.

P. S. Chemča stále nemá paměťovku, nejsou schopni dopátrat původní zásilku, ani ji nepředali České poště, zítra ji budou posílat znova.

P. P. S. Julie čaruje, dnes po skončení Partičky vysvětlovala výhody a nevýhody polohy 69. Při té tříminutové přednášce měla na stole gumový penis. To by mi tak nevadilo. Horší bylo, že byl se mnou v pokoji Carlos, a Julie to popisovala tak barvtě, že jsem cítil, že rudnu od palců na nohou až po konečky vlasů. Ale poučné a od nynějška vím, že si mám hledat partnerktu, která má aspoň 190 cm. Mám pocit, že asi začnu po Julii vyjíždět, nebo si minimálně napíšu o autogram. O podrobném vývoji vztahu se sexy koučkou a mimořádně nesexy vozíčkářem vás samozřejmě budu barvitě formovat i informovat.