Chci prdel!

Nebojte, MoW se nestal (k)análníkem, jen dnes ráno ve 4.41 přemýšlel o životě a chtěl by poděkovat. V první řadě Chemický a Sladký, který se do mě nebály pořádně opřít, stejně tak Veselá a Maggie, Iva, Korektorka, Rebarbora, Cukřenka a všechny tyhle mi umožnily dopřát nejakčnější a nejnaplněnější léto mýho života. Zatím dobrý, zatím mi to stačí. Ale mám strach, že za pár let to stačit nebude. Já jsem holt takový neposedný skřet, který pořád touží objevovat a nespokojit se se stávajícím stavem. Často myslím na Korektorku a na její dva prcky, asi je to někdy záhul, ale jinak super. To samý Say. Závidím těm, kterým život generuje zážitky sám od sebe. Jasně, ne vždycky to jsou všechno situace příjemný, třeba až do důchodu chodit do práce, ale já mám vlastně snovej a bezproblémovej život. Ne, nedělám si prdel. Snovej a bezproblémovej, ale taky prázdnej. Tím nechci říct, že volám po problémech a stresových situacích, ono když se na člověka valí jedna jobovka za druhou a pořád se nejde z těch sraček vyhrabat, je to na piču. To je jeden extrém. A druhý extrém jsem asi já. Čekání. Je hrozně zvláštní, jak se člověk těší na každý rozsvícení mobilu nebo e-mail, a doufáte, že po vás někdo něco bude chtít. Díky vám všem, že to pořád děláte ("Chceš úkol, MoWe? Tak chytej! Aport, vole!":-D).

Jen si říkám, že bych se měl ještě naposledy rozstříknout mezi ženy. Kamarádky mám výborný, další skvostné ženské hnízdo jsem objevil tady na Píše a něco mi dalo Emimi. Tam a tady mi to dost zvedlo sebevědomí. Jo, mé kamarádky jsou taky důkazem, že nejsem úplný kretýno, ale jsou to kamarádky, mají mě rády pro můj zvrhlý nekonvenční humor, schopnost empatie a velmi chlupaté a mužné hrudí. Kdybych si nechal to, co mám na kozách, nastřelit na hlavu, tak vypadám jako metalová mánička. Jde o to, že je mi pětatřicet, jsem na vrcholu fyzických sil, erekce stále obstojné. Chci říct, že Emimi a ženstvo tady mi dodalo sebedůvěru. Došlo mi, že bych mohl být pro určité nepatrné promile žen celkem zajímavý exemplář, sice ne asi na svatbu a děti, ale stejně. Dřív jsem se považoval za podivínského a trochu jebnutého vozíčkáře. Ale mnohým z vás to přijde sexy, a to jste mě neviděli bez trenek. Znáte Thora a jeho kladivo? Tak to mám v trenkách a je bourací.

Co chci říct tou prdelí? Že bych se rád zúčastnil nějaké literární soutěže, použil bych příběh z blogu. Problém je, že většina kapitol navazuje, ale už dříve mě napadlo, že "Švihák lázeňský" by byla dobrá volba, tou totiž v podstatě celý tenhle blog začíná. Jen bych ji neposílal na literární soutěž do Teplic, třeba by ji otiskli v novinách, Zorro by se v ní poznal a pro žádnou ženskou není příjemný, pokud jí veřejně kritizujete kozy. A ještě v literární soutěži. Ale třeba už si mě Zorrouš nepamatuje, je to 28 let stará záležitost, ale Teplický lívanečky ve mně rezonují stále. A měl bych další téma na blog. Mějte rádi lívance.

Kladivoun MoW

P. S. Na Emimino už nepřispívám, změnilo se to tam. Z některých žen se staly vyloženě feministický a agresivní krávy, hrozně to tam zhrublo. Dokonce tolik, že když napíšu do některé diskuze o emancipaci, část z nich se na mě vhne a já, nebýt za sklem monitoru, tak mě snad upálí, nebo vyvrhnou, případně obojí. Proto jsem si při vstupu do některých diskuzí instinktivně chránil svůj pohlavní ústroj. Se svým názorem, že chlapova starost o domácnost nekončí příchodem z práce a přistáním výplaty na účtě, jsem příliš neuspěl. Chlap se má aktivně účastnit na všem, půl na půl. A tady už jsem se začal cukat - vyluxovat, umejt nádobí, občas uvarit, postarat se v mezích mužských možností o děti, proč ne. To je snad samozřejmé. Ale pokud tím bylo myšleno VŠECHNO půl na půl, včetně praní, žehlení, mytí oken, tak to už se mi nepozdává.