Jsme na konci aneb nic pro romantiky

8. srpen 2016 | 09.16 |

Tenhle závěrečný výtrysk bude ze všech ostatních nejméně vtipný, naopak bude pojat hodně filozoficky, takže ho patrně nejvíce ocení čtenáři s IQ nad 150. Nebudu zastírat, že mi můj život přijde čím dál těžší. Samozřejmě se snažím svůj úděl nést statečně, ale jak stárnu, je to složitější. Když se dnes dívám s odstupem na svá středoškolská léta, hodnotím je jako nejšťastnější období mýho života, což mi samozřejmě v době, kdy jsem zápasil s matikou a připadal si jako největší blbec, paradoxně vůbec nedocházelo. Na to přicházím a uvědomuji si to, až když se ohlédnu přes rameno. Blbý je, že jsem byl v těch letech přesvědčený, že takhle super to bude pořád. Že pořád budu vysmátý, pořád budu mít dost zdrojů, ze kterých brát energii, a neposrat se. Nikdo vás nevaruje, že ty nejtěžší bitvy teprve čekají. Nejsem nikterak odvázaný z toho, že mám před sebou ještě třeba 30 let života, a přitom už mi připadá, že jsem všechno prožil, stihl, a že už nic skvělýho nepřijde.

To už musíš být smířenej, když jsi na vozíku od narození, ne?

Na tohle se mě zeptala jedna holka na Amatérech. Mohlo by se zdát, ale opak je pravdou, i když samozřejmě nepopírám, že stát se postiženým z plného zdraví je daleko větší průšvih.

Když za tebou jezdí ty kamarádky, proč jsi nikdy nezkusil po nějaký z nich vyjet?

Dotaz od jednoho kluka na Amatérech, s jehož přítelkyní jsem si psal, a ona mu o mně vyprávěla. Jelikož měl tou dobou ochrnutého kamaráda po nehodě, byl, jak sám přiznal, k některým věcem vnímavější. Já vždycky odděloval kamarádky a ostatní objekty. Přátelství je totiž nejvíc, já nikdy neměl moc sebevědomí, ony byly většinu času zadané, a i kdyby nebyly, musely by do mě jít jen z čirého zoufalství. Navíc, i kdyby to udělaly, a nevyšlo to, ztratíte nejen partnera, ale i kamaráda. Pro mě vždycky bylo na prvním místě jejich štěstí a ve svý podstatě jsem nikdy o žádnou ženskou neusiloval, nikdy jsem na žádnou nenaléhal, ať si se mnou začne, a to dokonce ani u nekamarádek. Nemůžu být hrdej na moc věcí, ale na tohle jsem.

Víte, připadá mi, že po fiasku s Drtící začalo všechno pohasínat. Hodně zvolna, ale začlo. Lhal bych, kdybych napsal, že se mi kámošky nelíbí, že to nejsou skvělý holky a že bych si je neuměl představit jako partnerky. Ale vím, kdo jsem a čím nikdy být nemůžu. Je mi s nima dobře, mají mě rády. To mi stačí. Nikdy nebyly terčem mých masturbačních představ, ale jak jsem starší, tím existenci kamarádek oceňuji víc a víc. Přece jen mi trochu kompenzují ty ženský, který nikdy mít nebudu.

A ještě jedna věc - ten můj vozík je prokletí i není. Díky absenci skutečného vztahu jsem mohl vybudovat opravdu kvalitní přátelství. Kdybych měl býval za zadkem babu, nikdy bych kámoškám nemohl věnovat tolik času, protože pořád bych měl za prdelí Suchoje v podobě přítelkyně:

"Komu píšeš?"
"Kdo ti volá?"
"Píšete si nějak často, ne?"
"Do prdele, vymaž si je! Všechny!!!"

A kdyby holka přišla teď, už bych ji do svýho života obtížně začleňoval, protože mám pod kůží těch Sedm statečných (s kozama), a vždycky se tu pro ně budu snažit být ze 100%.

Může existovat přátelství mezi mužem a ženou?

Asi nemůže. Ale řekněme, že já jsem ta výjimka, která potvrzuje pravidlo. Žádný normální chlap by se nedokázal kámošit s holkama, co vypadají jako mý kámošky, 16 let a nic nepodniknout. Každej normální zdravej chlap by měl v jejich přítomnosti zvednutý prut a bojoval sám se sebou. Ne tak já. Možná jsem frigidní. Nebo teplej. Možná teplej frigidín. Proto mě těší, že jsme to za ty roky vyladili tak, že mě to přátelství s kámoškami naplňuje podobně jako vztah. Že mě jejich partneři tolerují, nežárlí na mě, protože u zdravých lidí se obvykle ten jeden vztekne, pokud partnerovi píše opačné pohlaví. Ale já jsem nikdy nebyl, nejsem a ani nebudu konkurence. Měl jsem 16 let na to, abych si s nima začal, a neudělal jsem to. Proto bych chtěl přes tyto řádky poděkovat jednak kamarádkám za to, že mě neopustily, a jednak jejich partnerům, že mě nepodřízli jako podsvinče nebo neudusili polštářem. Žijeme prostě v unikátní symbióze. A to není samozřejmé. Proč? Protože kdysi jsem četl článek o chlapovi, co se oženil. Předtím měl kamarády, který měl rád, žádnej alkáč to nebyl. A ta jeho ho po svatbě zmanipulovala a ochočila natolik, že je kompletně zazdil, přestal se s nimi nadobro stýkat a pouze plnil manželčiny příkazy, přičemž do toho nadšeně mrskal ocáskem. Já mám tu kliku, že mě nezazdily ani po tom, co si našly partnery nebo se vdaly. A věřte mi, že je zazdění a opuštění ten běžnější a obvyklejší případ, řekl bych.

Co bys chtěl, co tě děsí?

Děsí mě samota a nuda. To je důvod, proč jsem registrovanej na tolika fórech, proč jsem začal blogovat - chybí mi lidi. Jo, můžu pokecat s našima nebo zavolat kámošům, když je mi smutno, ale i oni mají svý starosti a trápení a člověk je nechce prudit moc často. Co bych chtěl? Moci s někým cokoliv, ale někoho, kdo nic zásadního nečeká, což se samozřejmě krutě navzájem vylučuje, protože každá holka dřív nebo později něco čeká. A když se zamyslím, že schopnostmi jsem na úrovni batolete, musela by být blázen nebo sebevrah, aby do mě šla. A nebo mě fakt milovat. Tam se ale setkává můj rozum se srdcem a rozum vyhrává. Vždycky se ptám: "Co bych tý holce mohl nabídnout?" Moc toho není. Proto posledních pár let mám pocit, že pokud by mě někdo chtěl milovat, musím ho přede mnou chránit a nepustit si ho úplně blízko. To byl důvod, proč jsem to zazdil s Lumpicí. Pro její dobro.

A není lepší lásku poznat a ztratit ji než ji vůbec nemít?

Týhle otázce čelím často a po pravdě na to nemám odpověď. Když to nevyjde, kdo mě bude dávat do kupy? Sladká s Chemickou? Zvládnou to? Po těch letech se mnou už by měly doktorát z psychiatrie. Mít mě za kámoše není jednoduchý. Jo, chtěl bych někoho na týden, vzít slečnu na večeři, koupit ji šperk. Asi mi chybí naděje. Po pěti letech s Drtící vymizela. Naděje je něco, co mě udržovalo při životě. A byla to blbost. Jasně, znám pár případů vozíčkářů, kteří mají vztahy, manželky, děti, takže to fungovat může. Ale já se přiznám, že už jsem za ty roky zpohodlněl a že už asi umím fungovat jen v tom kamarádským režimu. Vše ostatní je strach. Ty kámošky mi vyhovují, znají mě 16 let, nemusím se trápit myšlenkama, jestli jsou šťastné, jestli je to se mnou baví.

Můj tatínek k tomu říká, že i kdybych chodil, třeba bych nebyl o moc šťastnější, než jsem nyní. Třeba bych i jako zdravý byl teď sám, měl za sebou několik nevydařených vztahů a byl zlomený. Ano, já uznávám, že ve srovnání se zdravýma mám dobrý život - nemusím chodit do práce, platit nájem/hypotéku, nemám existenční starosti, ale jsem si jistý, že by to se mnou nikdo za tuhle čtyřkolovou mrchu nevyměnil. Je ale dost těch, co jsou někde v ústavu, bez rodiny a přátel, a v tomhle mám obrovský štěstí, i když je asi nevýhodou života, že vždycky spíše vidíme to, co nemáme, než to, co máme. Kolik úplně zdravých a samostatných lidí žádné přátele nemá? V tomhle se mi asi povedlo víc, než jsem si vůbec kdy dokázal umět představit.

Co smrt, bojíš se jí?

Ne. Myslím, že člověk lpí na životě, pokud něco čeká. Já už nečekám nic. Nežiji proto, že by mě ten život bavil nebo že by přišlo ještě něco skvělýho. Žiji kvůli našim a bráchovi a kvůli přátelům. Mám je rád a zničil bych je tím. A na to nemám morální právo. Je to zbabělý. Ale nijak neodsuzuji ty vozíčkáře, který myslí na smrt nebo ji i uskuteční. Ne že bych to schvaloval, ale dokážu to pochopit, protože jsem jedním z nich.

Proč jsi začal blogovat?

Dostal jsem tip na jednom diskuzním fóru, kde jsem založil téma, jak se realizovat, posunout se dál. Bylo několik možností - programování, copywriting, blogování. Klukům se líbil můj styl psaní, nadhled. Mně to teda přišlo jako pitomost - budou plky jednoho vozíčkáře někoho zajímat? Má to cenu? Po dvou článcích jsem to chtěl zabalit, stejně to nikdo nečte, ale Eliška mi dala sodu, tak jsem ze sebe vymáčkl pár článků navíc.

Další důvod je asi naivní víra v to, že by mi to mohlo přihrát nějaký kamarády. Původně jsem to chtěl založit na stránkách s větší návštěvností, ale tam musíte psát pod jménem a příjmením. A to se mi nelíbilo. Pak je za tím i touha pobavit lidi, něco tu nechat.

No a v neposlední řadě je tenhle blog tak trochu i poděkováním - rodičům, bráchovi, kamarádům. Mně už totiž krapet leze na nervy ten profil vozíčkářů z televize a časopisů, kdy jsme prezentováni jako silní jedinci, co se nelitují, nestěžují si a bojují. Hodně obdivuji Jakuba Neuberta, školitele osobní asistence v Praze, který je neustále mezi lidmi a nedávno se oženil. Hluboce se před ním skláním, stejně jako před The Tap Tap nebo Honzou Potměšilem.

Na stranu druhou se tak trochu nemluví o těch, kteří nějaký smysl života nemají nebo ho hledají. Klidně to napíšu nepokrytě - těm třem výše zmíněným závidím, ale trochu se zapomíná na ty stovky a tisíce postižených v ústavech, na ty stovky a tisíce postižených, o které se doma starají jejich mámy. Co víme o životě těhle lidí? Čím vším si museli projít? O jejich snech, přáních, touhách a trápeních? Proto mě osobně vždycky trochu vytáčelo, když mi dávali za příklad jiné, šťastné vozíčkáře. On totiž univerzální recept na štěstí neexistuje a to, že se něco povede tobě, že ty jsi se v něčem našel, neznamená, že se to musí povést i mně.

Takže ano - bejvá mi smutno, sere mě život, občas i brečím, ale nestydím se za to. Proč? Protože dokud dýchám tenhle vzduch, bojuji. Rezignací by byla smrt. A to, že mi občas při tom boji tečou slzy, není nic špatného. Vozíčkář nebo i jinak handicapovaný člověk bojuje už tím, že je. A chtít po něm, aby bojoval s permanentním úsměvem na tváři, je pokrytectví. Nemluvě o tom, že když máte partnera, práci nebo děti, bojuje se snáz. A i když předchozí řádky nezní možná moc optimisticky, na poměry vozíčkářů je to slušný život - mám skvělý rodiče, kteří by se pro mě rozkrájeli, mám báječný kamarády, kterým občas ve 3.30 ráno posílám textovky (že jo, Chemická?), a abych si pak rozzuřenou bohyni udobřil, musel tatík zaříznout oba kohouty, koupit půlku prasete a krabici Koka sušenek ("Co to jako včera mělo bejt? Ses posral? Ty SMSky mi chodily až do 6.00. Bejt se mnou někdo v pokoji, pěkně si to vodsere!"), a který mě naučili pokoře a pravýmu přátelství. Kdybych byl zdravej, třeba by tohle přátelství nikdy nevzniklo, protože bych byl agresivní alkoholik se sklony k děvkařství. Vždycky je asi něco za něco - Osud si řekl, že mi trochu rozjebe mozek, v důsledku čehož nebudu moci chodit. Ale dal mi bezvadnou rodinu a prima kamarádky, co mě nikdy neopustí, i když chrápat s nima nikdy nebudu.

"Počítej s tím, že po třicítce to bude fičák, fičák, že se z toho posereš." A Osud nekecal. Ale když jsem fakt na dně, beru to tak, že celej můj život je jeden velkej zátěžovej test. A pokud to vydržím a přežiju, budu v příštím životě krásnej zdravej miliardář s půlmetrovým pérem ("A tak to přesně bude," napsala mi Sladká).

Dřív jsem se styděl za svý depky, psával jsem hlavně Chemický. Ale jak mi ten život přišel těžší a těžší, bylo čím dál obtížnější dělat před ostatníma, že jsem v pohodě a že je vše super. Myslel jsem, že budu vypadat hloupě - chlapům přece smutno nebejvá, chlapi přece nebrečí. Hovno! Asi nejsem chlap, no.

Podobně jsem dřív řešil, jestli to či ono není blbý, trapný, pitomý. Co tomu řeknou rodiče, kamarádi? Nebudu za kokota? Dneska si řeknu, že blbý je být na vozíku, a jdu po všem, co mě jen trochu nakopne nebo zlepší náladu. Život je relativně krátkej, tak jsem se stal sobečtějším. Ale koriguju to, když to totiž přeženete, můžete se snadno stát SS (Sobeckou Sviní), která si jen z titulu, že je na vozíku, myslí, že jí projde všechno a bude vždycky po jejím, protože má posranej život.

V čem vidíš smysl života?

Pomáhat lidem. Jenom tak ležet na posteli a mít klid mě vnitřně zabijí, připomíná mi to smrt. Dřív jsem chodíval často spát po obědě. Ne proto, že bych byl unavený, ale aby mi ty dny líp ubíhaly. Už rok spát nechodím, na spaní bude dost času v hrobě. Takže pokaždý, když usedám k PC, doufám, že v mailu nebo na Facebooku budu mít zprávu, že ode mě někdo něco chce. Vlastně můj život je permanentní čekání na něco. A občas něco koupit kámoškám nebo jejich potomkům, to mě taky povzbuzuje. Nejdůležitější je nepřestat - bojovat, hledat, klidně dělat šílenosti. Cokoliv, co neubližuje a neničí životy druhých, je dovoleno.


Lituješ něčeho?

Že jsem nenechal přijet Drtící.

A poslední otázka: jak ho máš dlouhýho?

Fakt netuším. Jednou se mě na něj ptala slečna z Amatérů, plácl jsem nějaký číslo a ona nadšeně běžela pro krejčovský metr. Každopádně lupou viditelný je.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jsme na konci aneb nic pro romantiky frantiska 07. 08. 2016 - 19:40
RE(2x): Jsme na konci aneb nic pro romantiky mow 08. 08. 2016 - 09:33
RE(3x): Jsme na konci aneb nic pro romantiky frantiska 09. 08. 2016 - 00:29
RE(4x): Jsme na konci aneb nic pro romantiky mow 09. 08. 2016 - 09:21
RE(5x): Jsme na konci aneb nic pro romantiky frantiska 09. 08. 2016 - 23:53
RE: Jsme na konci aneb nic pro romantiky am 07. 08. 2016 - 20:30
RE(2x): Jsme na konci aneb nic pro romantiky am 07. 08. 2016 - 22:12
RE: Jsme na konci aneb nic pro romantiky hroznetajne 07. 08. 2016 - 21:10
RE: Jsme na konci aneb nic pro romantiky iva 07. 08. 2016 - 22:35
RE: Jsme na konci aneb nic pro romantiky zlomenymec 09. 08. 2016 - 11:27
RE: Jsme na konci aneb nic pro romantiky radus 06. 06. 2017 - 09:02