Tiché vzdechy pana Blechy

Tak už zase přemýšlím o ženách. Miluji ženy, líbí se mi, jsem čistokrevný heterouš, nedávno jsem si zkusil pustit gay porno, při kterém asistovala i Barbara Nova, tu víte, že miluji, občas se do hrátek zapojila ona, pokouřila, poseděla, nechala si podráždit "jaderné tlačítko", ale celkově jsem seznal, že pozorovat dva statný chlapáky, jak si hulí vocasy, není nic pro mě. Dokonce mi to bylo i trochu nepříjemný. Snad v tom byla krapet i žárlivost, protože měli nadprůměrně velký klády (velký klády, co maj grády), a já se asi cítil trochu poníženě a méněcenně se svou povadlou větvičkou.

Už jsem to psal víckrát - na poměry vozíčkářů jsem počtem žen úspěšný muž. Mám spoustu kamarádek, ale stejně se občas cítím osaměle. Hodně mi pomáhá Chemická, především díky ní se v mém životě něco děje, ale stavět, a proč bych vám to nepřiznal, životní naplnění na jediným člověku, není vůči němu úplně fér. Takových Chemických bych potřeboval aspoň pět. Ale cítím se prázdně a nikdo mi neposkytuje tolik úkolů jako ona. A určitě to nedělá jen kvůli sobě, moc dobře ví, že mi tím pomáhá. A já se jí skoro při každém telefonátu na nějaký úkol ptám. Až se kolikrát cítím hloupě, protože to může vyznít tak, že je pořád nutím něco shánět, kupovat, za něco utrácet, jen abych se nenudil. A přitom vím, že prachy si doma netisknou.

MoWe, takových bab a nikdy nic? Divný, co? Možná že jsem neviděl perspektivu. Nemyslím těch žen pro mě, ale mou pro ty ženy. Plán. Časový. Kdy první líbání? Sex? Společný bydlení? Dítě? Takovou, která by tohle všechno chtěla podstoupit a který bych za to stál, jsem nepoznal. Asi by se musela obětovat, a pokud není sebevražedkyně nebo totální zoufalec, měla by si mě škrtnout. Ale pere se to. Můj život mi nestačí. Ale na ženskou nemám. Čím dál tím víc mi chybí kámoš tady. Někdo fyzický, skutečný.

Mám ženský rád, líbí se mi. Ale v určitým bodu života chtějí děti. I kdybych si nabrnkl nějakou dvacítku (ano, MoW rád mladý masíčko), dřív nebo později bude chtít děti. Ne nutně se mnou, ale prostě se bude chtít jednou soustředit na svůj život, což je přece zcela pochopitelné. A to mě přivádí na myšlenku prubnout chlapa. Tomu se nebudou bimbat biologický Rolexky, nebo aspoň ne tak intenzivně. Ale kde vzít chlapa a nekrást? Chlapa, co bude mít podobně hezký kozy a zadek jako průměrná ženská a bude chtít trávit se mnou čas.

A tak jsem si dnes ráno ve své hlavě vysnil Juana, španělského prostituta, který je neobyčejně atraktivní. Chvíli pracoval jako model, ale pak prošňupal v drogách barák a auta a byl nucen si vydělávat vlastním tělem. MoW ho však zachrání, naučí ho hezky česky, stanou se z nás nejlepší přátelé, a jestli jsme nezemřeli, hulíme se dodnes:-)

Ne, teď vážně. Asi nejlíp mou situaci vystihuje dopis, který jsem poslal Chemický k narození Aničky. K němu mi napsala tohle:

"Jo a moc děkujeme za dárečky a u dopisu jsem zase ronila slzy, ale i chytala jizvu při smíchu:-)"

Úryvek máte níže, já ho psal dost dlouho před narozením Aničky, což jsem ještě netušil, že bude rodit císařem, respektive že budu muset šetřit s vtipama, aby jí nepopraskaly stehy:-) (psáno Comic Sans, součástí proviantu byly sušenky Nutella B-Ready):

Dodatek v 17.00 - a to je vlastně důvod, proč jsem se přihlásil do té literární soutěže. Vůbec ne, že bych tak strašně bažil po slávě a penězích, nýbrž abych si způsobil něco zajímavého a vzrušujícího, Nebaví mě žít běžně.