Samolibá otázka od doktora Vocáska

Znáte ho? To je další mé zkurvené alter-ego. Dnes jsme se byli podívat na rybařských trzích v Třeboni (óóó, ztrestej mě nemilosrdně, má korektorská bohyně, pokud to má být s malým "r", beru to totiž jako název akce. Už mám latexovou kuklu). Paní, co prodává domácí Metro řezy, tam bohužel nebyla, zato jsem si dal výborné kapří škvarky a sumčí hranolky. Trochu mastnější, ale ozbrojen tobolí Imodia, jež používám od Chemčiny svatby jako pomyslnou hráz, abych se mohl žrádelně odvázat a neměl sračku, je velmi účinná. Navíc když na mě svítí téměř celý den sluníčko, riziko břišní kontrarevoluce to násobí. Ráno jsem posnídal, ačkoliv jsem nechtěl. Proč? Snídaně, oběd, Metro, následuje střevní peklo. Zažívací nesnáze zažívám i tehdy (Korektorko, pochval mě, to je češtinářsky hodnotná věta), když splácám velké množství jídel. A když budu v 8 ráno snídat a 11 obědvat, v mém pupku už na Metro nezbyde místo. Nebo zbyde, ale za cenu přežrání, z kterého se poseru taky. A vydržet bez Metra až domů, zešíleli jste jako? A tak jsem se rozhodl, že tentokrát tradiční oběd v podobě řízku vynechám, aby v mém pidibachoru zbylo místo na megařezy. Jenže to jsem neveděl, že megařezy nebudou, a protože jsem oběd "chytře" vynechal, dal jsem si na náměstí v Třeboni právě kapří škvarek a sumčí hranolek. Šel to kupovat tatínek, známý žertéř a šprýmař, a jelikož jsem nevěděl, co si mám vybrat, co bude pro mě lepší, vydal se tatínek za prodavačem s tím, že mi nejdřív řekl, ať mu říkám dědo. Vůbec jsem nevěděl proč. Docvaklo mi to až při psaní téhle kapitoly a směju se tak, že mě bolí břicho. Už nemůžu, kurva. Tatínek mi pak říkal, že se ptal prodavače, co bude lepší, jestli kapří škvarek, nebo sumčí hranolek, že to má jako pro vnuka. Prej jsou lepší kapří škvarky, maso je jemnější, vhodný pro děti. Ale stejně mi to namixoval.

Pak jsme se přesunuli na jiné místo v Třeboni, byla to vinotéka a tam, venku pod širým nebem, byly stánky s jídlem, kapela, kryté sezení. A tam jsem si dal sumčí řízeček, chleba a okurku. Delikatesa. Já mám ryby dost rád, ale bojím se kostí a filé je o ničem, takový jalový. Tady bylo fajn, že to je vykoštěný. No a na místě té vinoteky jsem spatřil bohyni. Seděla pod krytým sezením, byla báječně opálená jak v obličeji, tak nohy, a zatímco mamka s taťkou šli vystát frontu na sumčí řízeček, brácha s Carlosem mě hlídali. Seděli poblíž mě, povídali si a lehce se muckali. Naznačil jsem jim, že pár metrů před námi sedí opuštěný objekt nevýslovné krásy, jež mi způsobuje nevýslovné pnutí v trenclích. Chtěl jsem, aby mě k ní s vozíkem přesunuli, doslova jsem jim řekl, že mám eminentní tužbu ji sbalit. Odmítli. Její místo pak zasedl patrně přítel ve věku tak jejího otce a matka, která byla patrně opravdu matkou. Šance na rande, případně rychlovku zezadu mezi vinnými sudy rychle povadla, stejně jako má erekce.

Pak jsme se byli podívat v Jindřichově Hradci na Zpívající fontánu, to bylo úžasné. Prý jsou jen dvě v Evropě, je to v tamní cukrárně Florián, představení je každou celou hodinu v čase od 9 do 18 hodin. My jsme na námestí dorazili v 15.24, takže jsme dali procházku po náměstí, chodící si dali zmrzku, já megapárek v rohlíku a tvaroh koláč v místní koláčovně. Mrkněte:

A chtěl jsem se zeptat, kolik unikátních čtenářů vlastně čte můj blog? Když vidím, jak naskakují čísla přečtenosti článků, a jenom já je nedělám, zajímá mě, kdo další. Vím určitě, že Korektorka, Iva, Cukřenka, Say, Mečoun, Barča, Julča, AM, ale stejně mi to nesedí, tipnul bych, že v průměru přečte každý můj článek cca pětadvacet lidí. Samozřejmě počítám s alternativou, že to může být zkreslené, protože některé mé články jsou tak báječné, že stojí za přečtení i vícekrát. Díky za upřímnou odpověď v komentech aneb kdo tě čte, ten to je, tomu se to kurewsky (no, to mě nakazila slečna Wyrwalowá) dobře MoWuje.