Švihák lázeňský

22. červen 2016 | 15.12 |

Narodil jsem se 16. ledna 1983. Možná to je důvod, proč se mi v noci špatně usíná, někde jsem totiž četl, že když se narodíte večer/v noci, jste také v tu dobu aktivnější. Na mě to sedí, jsem takové noční zvířátko. Narodil jsem se předčasně, už nevím, jak moc, ale je to důvod mé diagnózy DMO neboli dětská mozková obrna. Několik týdnů jsem pobyl v inkubátoru, doktoři vůbec nevěděli, jestli to zvládnu, ale povedlo se.

Zhruba do šesti nebo sedmi let jsem dost cestoval po lázních. Lékaři byli přesvědčeni, že to pomůže mému zdravotnímu stavu. Zdravotnímu stavu to většinou moc nepomohlo a psychicky to bylo hodně náročné. Kde všude jsem byl? Košumberk, Jánské Lázně (tam dokonce dvakrát), Velké Losiny, Teplice. V Jánkách, jak jim slangově budu říkat, to poprvé bylo super, na to, že mi bylo 5, jsem si tam připadal jako na dovolené. Asi to bylo tím, že maminka tam celou dobu byla se mnou, ne přímo v budově, ale ubytovaná jinde, byl tam i perfektní personál a děti se taky ke mně chovaly slušně, což se při pobytu v pozdějších letech a jiných lázních rozhodně nedalo říct. Už si sice nepamatuji úplně časovou souslednost, ale vím, že při mém druhém pobytu v Jánkách, když nás dali v kočárech (byli jsme malí, invalidní vozíčky pro takhle malé ještě nebyly) do místnosti, abychom všichni společně sledovali Večerníček, byl jsem postaven vedle synka, jehož tatínek měl snědou barvu pleti, a na hlavě zvláštní pokrývku hlavy, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Dnes už vím, že to byla kefíja, v Jánských Lázních totiž existovala poměrně početná klientela z Blízkého Východu, a to velmi zámožná. Zmiňuji se o tom proto, že arabského synka český Večerníček moc nebavil, a jelikož tam někteří z nás, včetně mé osoby, museli občas nosit těžké hnusné zdravotní botičky, tenhle cca pětiletý Arab si jednu z těch botiček sundal z nožičky a začal mě s ní poměrně silně mlátit do mé krásné roztomilé kebule. Samozřejmě jsem se mu snažil vysvětlit, a toho nechá, ale bohužel nerozuměl mému dialektu. Náhle se ve dveřích místnosti objevil jeho táta, který mocným hlasem zavelel, že mi má dát pokoj. Má mozkovna byla zachráněna.

Pobyt v dalších zařízeních už tak příznivý nebyl. Návštěvy byly povoleny jednou za 14 dní a třeba v těch Teplicích ten čas utíkal strašně pomalu. Vlastně si vzpomínám, že když mě tam přijímali, už nikdy v životě jsem tak hodně a tak moc nebrečel jako tehdy. Vždy když naši za mnou na víkend přijeli a šli jsme na pohár, přál jsem si mít pupek o objemu 100 kubíků a zastavit čas. Takže jsem na ten pohár šel vždycky i poslední večer, ačkoliv jsem v břiše neměl místo, strašně se mi nechtělo vracet.

Teplice byly vůbec hustý, a nemám zdaleka na mysli, že z nich pochází skupina Kabát, kterou jsem ve svých 7 letech samozřejmě vůbec neznal. Tam se vlastně ukončilo mé putování po lázních. Už nikdy nikam, protože to bylo skutečně hard-core. To, že mi šmejdi na cimře (nazývat je kamarády bych si ani pod náporem kokainu, LSD a marihuany nedovolil) vždy bez dovolení rozebrali balík od rodičů, to nebylo to nejhorší. Na pokoji jsme byli jak chodící, tak i nechodící, a nechodící pro chodící byli snadnými terči, zhruba něco jako Sádry v povídce od Šimka a Grossmanna.

Daleko větší obavy vzbuzovala rehabilitační sestra. Nevím, jestli jsem měl nějakou špatnou karmu nebo jestli se Osud rozhodl mi dát pořádně pokouřit, ale stalo se. Když jste totiž v lázních, má se pečovat i o vaše fyzično. Tu sestru z loajality nebudu jmenovat, pomohu si jen počátečním písmenem jejího křestního jména, říkejme ji třeba Zvonilka nebo Zorro (spíš to druhé, estrogenu v ní totiž mnoho nebylo). Už několikrát, jako dospělý, jsem přemýšlel nad tím, že by Zorrovi slušela daleko více práce v pracovním nebo koncentračním táboře. Před každým cvičením jsme se museli vysvléknout do spodního prádla, potud vše v pořádku, ovšem Zorro se rozhodl, že bude posouvat hranici mých fyzických možností. Zde bych rád poznamenal, že mi obstojně funguje pouze pravá ruka, a tyhle řádky píšu jedním prstem. Takže jsem klečel na žíněnce a Zorro rozkázal, a se svleču. Moc dobře věděl, že sundat si kompletně oblečení vkleče a jednoručně by zvládl možná Houdini, ale ne sedmiletý kluk s mozkovou obrnou. A když mě tak pozorovala, jak zpocený zápasím s kalhotami, které se mi povedlo zázrakem přetáhnout aspoň přes kolena, označila mě za líného kance. Dnes bych toto označení, ovšem bez předcházející adjektiva, považoval za lichotku. V 7 mi to úplně nesedlo.

Jindy mě nechala lézt po kolenou ve vzpřímeném kleče, jen v trenkách, že jsem měl kolena sedřená do krve, krev byla i na koberci, a možná bych našel i po více než 25 letech jizvy na mém levém koleni. Když píšu tyhle řádky, napadá mě, zda lázně v Teplicích nebyly ve skutečnosti tajným výcvikovým táborem ruských SPECNAZ, a já se tam nedostal jaksi omylem.

Abych však o Zorrovi nepsal jen negativně, vděčím mu za moje první a poslední setkání s erotikou naživo, by jsme o to ani jeden nestáli. Věc se udála tak, že mě opět vezli vozíkem na mou rehabilitační seanci, někdy tak činili zaměstnanci, jindy chodící kolegové, už ale nevím, kdo mě vezl tehdy. Každopádně byla relativně dlouhá chodba a na každé straně té chodby, nebo chcete-li zdí, byly ony rehabilitační místnosti. No a před každými dveřmi do nich byla dřevěná madla ve zdi, patrně pro trénink chůze nebo jako opora špatně chodícím. A já už si bohužel nepamatuji, jestli jsem pomocí madla doručkoval s vozíkem až ke dveřím Zorra, který si zcela nerozvážně nechal otevřené dveře, nebo jsem použil madlo následně, abych se necítil jako šmírák a mohl posléze španělskému kavalírovi prchnout z dohledu, to ale pro popis události není úplně důležité. Co naopak důležité je, že ten, kdo mě tehdy vezl na tu rehabilitaci, dostal nápad mě s vozíkem pustit, následkem čehož jel ten vozík díky setrvačnosti sám. No a zastavil se těsně u Zorrových otevřených dveří, já se rozhodl pomocí madla pravděpodobně doručkovat, abych věděl, zdali je přítomen, a jelikož bylo léto, tak si zrovna nᚠdon Diego de la Vega oblékal tričko, pod kterým neměl vůbec nic, nebyl dokonce ani otočen zády, a já tak mohl spatřit dvě hlavní, a ne příliš ničivé Zorrovy zbraně - pro pány: nic moc, kdyby byly i odstupem let pro mě zajímavé, věnoval bych jim minimálně odstavec velikosti tohoto odstavce. Takhle se zmůžu na poznámku o dvou pihatých lívanečcích.

Veškeré mé hrůzostrašné zážitky se Zorrem, přičemž ten lívancový byl rozhodně nejpříjemnější, vyústily v to, že už mě rodiče nikdy do žádných lázní nedali.

Ještě bych se mohl zmínit o mé teplické spolužačce Libuně (ano, je to pseudonym). Libuna byla celkem pohledná dívka, která se mnou seděla v lavici, těsně u stolečku paní učitelky. Ano, i v Teplicích jsem chodil do školy. Libuna byla ale docela přízrak, malá, blonďatá, snaživá práskačka, která mi bez dovolení brala pastelky, paní čelky mi ji neustále předhazovaly za vzor, když jednou přišla na návštěvu (snad?) ředitelka, nikdy nezapomenu na větu paní učitelky: "A tady Libunka, to je naše hvězda!" Prostě byla ve všem lepší, na mě byla drzá, vyplazovala jazyk. Dokonce ji podezřívám z toho, že kdyby mi Zorro usekl pazouru a kdyby Libuna měla po ruce solničku a obvaz, ránu nezaváže, ale osolí. Všechny její obrázky byly na nástěnce, já stále nic. Kdybyste viděli, jaká krásná klubíčka jsem kreslil, sice žádnej Rembrandt, ale vidět to Knížák, v NG visím určitě. Až jednoho dne má píle, dřina a ctižádost došla naplnění. Měli jsme nakreslit pohádku - já si vybral klasiku o tom, jak babička s dědečkem, dcerou, vnučkou, zetěm, tchýní, kočkou, psem a prasetem tahaj řepu. Dokonce jsem zvýraznil tu úpornou námahu, protože všechny postavy byly v prazvláštním záklonu, jen jsem úplně netrefil, aby byly ve stejné výšce, nicméně kreslil jsem tehdy poprvé fixkami, a kdo je měl, tak patřil k high-society. Takže tenhle výtvor se ocitl na nástěnce a MoW byl spokojený.

V lázních se tedy událo celkem dost příhod, jen vám neřeknu už přesně, ve kterých to bylo, takže jen heslovitě - několikrát jsem se podělal strachy, to když nám pustili film Velké nesnáze v Malé Číně, což rozhodně není pořad pro věkovou kategorii 7+, a když jste desítky kilometru od domova, ty příšery nepůsobí dobře. Z Dobyvatelů ztracené archy jsem si ucvrnkl, ale naprosto totální poser bylo, když nás nechali sborově sledovat 30 případů majora Zemana, normálně bych byl v klidu, ale tehdy pečovatelky asi chtěly, abychom hezky spinkali, tak nám pustily díl Studna, a to je případ, ze kterého tak trochu seru dodnes. Ovšem tehdy, v těch 6-7 letech, to mělo přece jen jinčí grády na dětskou psychiku.

Ještě než zakončím tuhle kapitolu, zmíním se stručně o vodě. Jednou mě koupala jedna hrozně milá sestřička, a když mi začala nalívat šampón na hlavu, aby mi umyla mé bujné kadeře (kdeže loňské sněhy jsou), šampón se jí vysmekl a celý jeho obsah skončil v mé puse, nose. Ona se mi hrozně omlouvala, že nechtěla. Hned po koupeli se šlo do kina na pohádku a já si vzpomínám, že ještě v kině při promítání mi unikaly z pusy šampónové bublinky, vypadal jsem jak obří bublifuk.

Taky jsem několikrát zažil bazén, strašně vám lžou, pamatujte si to. Mě jistá sestra, o váze minimálně 160 kg, lákala do bazénu. Já nechtěl, nesnáším vodu v nose, několikrát jsem si loknul, ale ona byla hrozně přesvědčivá a její rozměry mi přece jen dávaly pocit bezpečí. Jako by hlas uvnitř mě říkal: "S touhle neutoneš, chlapče!" Přesto vyloženě a pouze na svůj inside voice nespoléhám, takže jsem se asi desetkrát ujišoval, že mě nepustí, nesmí pustit. Vy se možná při čtení těchto řádků smějete, ale neumím plavat ani splývat s hladinou. Ta mrcha tvořená dvěma atomy vodíku a jedním atomem kyslíku se snaží mě vždycky táhnout ke dnu.

Hmotná sestra vše odpřisáhla a ujistila, že to bude super a budu kvičet nadšením. Kvičel jsem, ovšem nadšením nikoliv. V bazéně nesnáším polohu na zádech, cítím se ohrožený, nejistý. Sestra mě však zády přivinula na svá mega prsa, avšak moji stabilitu a pocit bezpečí zajišovala jen její pravačka, kterou mě držela po krkem, ostatním dospělým jsem musel připomínat štěně nebo kotě. Levou rukou se snažila plavat, abych si tu jízdu na Titaniku co nejvíc užil. Jenže mě pod tím krkem nedržela dost silně a já jí několikrát natvrdo zahučel pod vodu, briskně mě vylovila jen prostým nadechnutím, nicméně i ta chvilička pod vodou stačila k tomu, abych si nabral plnou nádrž a rozbrečel se. Tohle se událo ve venkovním bazénu.

Vnitřní bazén, já v něm, dvě sestry na souši. Těm dvěma záškodnicím nestačilo, že je mi fajn, že plním proceduru, jsem v bazéně a jsem v pohodě. Prostě jsem se spokojeně držel madla u kraje bazénu a všemožně máchal a hejbal nožičkama. Mrchy na souši to asi nudilo, takže jedna z nich zavelela, a se pustím. Ani náhodou, nespadl jsem z višně. "Neboj, Desdemona tě chytí, já tě ji pošlu, jo?" Já pitomec zase uvěřil, na šířku ten bazén asi moc neměl a já fakt doufal, že když se pustím a jedna mě druhý pošle jako nějakou zasranou lodičku na rybníce, potopit se nestihnu. Samozřejmě omyl. Na těch pěti metrech jsem se stihl potopit dvakrát, než mě Desdemona měla na dosah. Je pravda, že mě Kunhuta mohla posílat s větší razancí, rychleji, pak bych se nejspíš potopit nestihl, ale asi chtěla být něžná nebo nechtěla, abych si roztříštil lebku o stěnu bazénu, nicméně možná by to pro mě bylo přijatelnější než tohle lokando. A takhle si mě posílaly několikrát. Tohle jsou tedy zážitky jednoho vozíčkáře, staré přes 25 let. Never more!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Švihák lázeňský medulka 06. 07. 2016 - 23:32
RE: Švihák lázeňský mow 07. 07. 2016 - 09:11
RE: Švihák lázeňský eliška 21. 07. 2016 - 20:55
RE(2x): Švihák lázeňský mow 22. 07. 2016 - 17:38
RE: Švihák lázeňský radus 01. 06. 2017 - 14:44