Jsem chlupatej a nestydím se za to, taky milovník Nutelly, masa, dobrých filmů a rockové muziky, sběratel propisek, fanoušek žen, gynekolog-teoretik a především vozíčkář:-)

mow: To je dobrá otázka, možná by to vydalo na samostatnou kapitolu, ale jelikož jsem línej, snad bude stačit obšírné vysvětlení v komentáři (hahaha):

Když jsem byl malej (asi do 8 let), hodně tlačili rodiče postižených dětí na mé rodiče, abych se s nimi družil. Takže jsme jezdívali na různá setkání a akce, ale já se tam nikdy necejtil dobře. Velká část z těch dětí byla postižena i mentálně, vždycky nás dali s vozíky proti sobě a nastalo trapné ticho, protože já vůbec nevěděl, o čem si s nima povídat.

Dva vozíčkáři bydlí 6 km ode mě, ale když jsem se s nima viděl na dobročinném plese, který pořádala obchodka (ano, to jsem byl ještě na střední), neměl jsem si s nimi co říct, prostě jsme na jiné vlně. Přitom dřív, když mí rodiče potkali ve městě ty jejich, často se rodiče těch kluků chlubívali, jak jezdí na různé tábory, a proč já nejezdím. Protože mě bylo nejlíp s kámošema, s mýma kámošema. Dnes už ani oni nikam nejezdí, bohužel jsou postižení ještě víc než já, za mnou kamarádi jezdí stále.

Takže to, co ti teď, Alčo, napíšu, neber osobně, vůbec mi tvá otázka nevadí, je úplně legitimní. Ale vadí mi postoje lidí, kteří si mysleli, že ví, co je pro mě nejlepší, že když jsem na vozejku, bude mi automaticky nejlíp mezi postiženýma a že vozíčkář vozíčkáři nejlíp rozumí.

Já měl tu čest psát si s fakt krásnou holkou, která měla za přítele naprosto totálně ochrnutýho kluka. Dokázal hýbat jen hlavou a dostal ji svou vůlí - tenhle člověk studoval vysokou. Když jsem se s ní bavil, říkala, že je asi pokrytec, že kdyby ona byla na vozíku, nechtěla by stejně postiženého za partnera.

To, co mi píšeš, mi navrhovali rodiče už od začátku. To samý Chemická. Ale v čem by to jako bylo lepší? Řeknu pravdu - zkusil jsem to dvakrát, věděl jsem, že to je blbost, bylo to proti mý vůli, ale chtěl jsem ukázat rodičům, že tudy cesta nevede. Ta první vůbec neodepsala, ta druhá chtěla po prvním mailu mý číslo. Po prvním mailu, což nedávám vůbec nikomu. Tady jsem ustoupil. Chodila. Ale když mi poslala svoji fotku, i Chemická prohlásila, že nevypadá moc sympaticky. Když jsem ji ukázal mamce, řekla: "MoWe, já ti nevím."

Nemusí to být modelka, ale trochu hezká by být měla. Ale víte, co bylo nejhorší? Žádná chemie, přitažlivost, já rock, metal, horory, ona kytky, flétna, pohádky. A na její smsky se hrozně blbě reagovalo: "Ahoj MoWe, co děláš? Já jsem zrovna na procházce s kamarádkou." Já: "Ahoj, koukám na telku!"

Když jsem to vyprávěl Sladké, prohlásila, že jsem jí měl odepsat, že si ho honím. Aspoň by ta konverzace měla trochu grády

Dostal jsem příležitost číst diplomovou práci jedné vozíčkářky o sexuální asistenci. A nejzajímavější je její poslední část, která je pojata jako rozhovor. Rozhovor se šesti páry o tom, jak se seznámily, o sexu, co rodiče, jak vidí svoji budoucnost, děti. A pět z těch šesti párů má zdravý partnery. Třeba spí někde pod stanem a zdravá holka nemá problém před ním čůrat. Nebo dát vyčůrat jeho. Nebo čůrají oba.

Jindy zdravý kluk a holka na vozíku. Chtějí se jít podívat na nějaký zámek. Umíte si představit, že by byli postižení oba a chtěli někam jít? To by znamenalo mít za zadkem stále asistenty nebo rodiče, žádné soukromí.

A virtuálně by mi prospěla postižená jak? Pokud by to byla podobná depkařka jako já, asi bychom si společným nadáváním na život moc nepomohli. A pokud by byla akční a aktivní, neustále by mi psala kde byla, co prožila, tak by mě to asi za chvíli štvalo, protože se to třeba hezky čte, ale můj život to nezlepší, protože já nemusím mít ty možnosti jako ona.

Možná jsem tedy sobecký pokrytec, ale nejlíp se cítím mezi zdravýma. A třeba je to i tím, že mi nepřipomínají mé vlastní postižení.