Mow | Trápení a radosti

Namazal jsem vazelínou mozkové závity a dnes budu psát trochu smutně. Někteří z vás možná nabyli při čtení dojmu, že jsem vtipný čtverák, co nezkazí žádnou akci, je ozdobou jakékoliv kalby, a pokud se někde objeví, sedí mu dívky na každé z jeho tří nohou. Takový jsem byl dřív, charisma ze mě jen stříkalo, postupem času však stříkání začalo ustávat.

Před ještě takovými pěti roky to bylo dobrý. Ale později jsem začal mít pocit, že na akcích s kamarády nemám o čem vyprávět. Možná nechápete, jak to myslím - předně i zadně se sluší říct, že holky mě znají od 16 let. A já je taky. A dlouhou dobu jsem byl ukecanej, zábavnej, kulometnej. Měl jsem ji motorovou, ale zase ne tolik, aby si lidi kolem mě museli brát Ibalgin na bolavou hlavu. O čem jsem dřív vyprávěl? Ústředními tématy našich hovorů byly ženy a mé seznamovací eskapády. Dokud jsem studoval, něco se kolem mě dělo. I po dokončení střední to ještě pár let jelo setrvačností, nicméně někdy v roce 2011 mě to začalo deptat. To jsem zvládal ještě zažehnávat, že si to jen namlouvám a je to blbost, což mi ostatně dodnes tvrdí i Chemická. Ale už v létě 2012, kdy mě Chemická zve k sobě na grilovačku, mám silný nutkání to odpískat. Kdysi jsme spolu uzavřeli dohodu, že si nebudeme lhát, takže vymlouvat se, že se mi nechce, je trapný a hloupý. Postupně tohle pravidlo o nelhaní aplikuji i na další kamarády. Není to o tom, že by mi s nima nebylo dobře nebo že bych je neměl rád. Podstatný je, že já jsem přesvědčený, že to tam kazím, dřív veselý, vtipný kluk, dnes chlap bez koulí, co sice občas něco prohodí, ale většinu akce mlčí. A vnitřně ho to užírá takovým způsoem, že si to ani neumíte představit. Ne že by v důsledku toho nadobro zazdil akce s kamarády, nicméně v létě 2014 se poprvé za tu dobu, co ji znám, neúčastním grilovačky u Chemické. Ze začátku ji to mrzí, ale jsem neoblomný, takže to respektuje. Není to o tom, že bych s nimi nechtěl být, oni jsou furt stejně skvělí, ale z mýho života se jaksi vytratil smysl. Každý den je stejný, tady v obci žádné kamarády nemám, takže pokud bych to měl nějak shrnout, stydím se za svůj život, přijde mi nezajímavý, prázdný, nudný. Můžu maximálně vyprávět o tom, co jsem viděl za film, co jsem dělal u PC (to ale pro holky moc není), a v době, kdy jsem chodíval na Amatéry, tak jistě uznáte, že vyprávět nad marinovanou krkovicí o tom, jakou ji která má nebo která má jaký kozy, není zrovna extra téma pro chlapa těsně před třicítkou, spíš puboše.

Závidím kámoškám jejich život, partnery, práci, přijde mi, že je jejich bytí zajímavější. Někdy mám co dělat, abych vydržel sám se sebou, natož mít holku. Teď 16. července dělala grilovačku První, taky mě pozvala, ale nedorazil jsem ze stejného důvodu jako k Chemické v roce 2014. U První byly kromě Chemické i Andílek a Sladká, která mě o čtyři dny později navštívila doma, a dala mi to pěkně sežrat. Že prej čekala, já nikde, a když prej se ptala, proč jsem nedorazil, bylo ji řečeno, že mám depku, což byla hodně silná dezinterpretace. Neměl jsem depku, jen by mě trápilo, že nemám o čem vyprávět, tak jsem radši nejel.

Argumentem Sladké bylo to, že přece nemusím lidi bavit, vyprávět vtipy. To vím, sám si uvědomuji, že mi nemusí ze zadku vystřelovat konfety (to prý se mám naučit do 40. narozenin Sladké, bude to chtít jako hlavní číslo oslavy), ale ten vývoj mý osobnosti z téměř bezstarostnýho kluka do mlčenlivýho pytlu sraček mě děsí.

Jednou mě První v textovce lehce zdupala za to, že se jí ozývám, jen když něco chce. Nač kličkovat? Lhát ji? Tak jsem ji to poslal ve zhruba 14 SMSkách, pravdivě, upřímně. Nic depresivního. Ale nějak ji to vzalo, a tak si musela kvůli mně večer rozdělat na uklidnění flašku vína. Takhle to prostě je. Mí rodiče? Dělají maximum. Kamarádi? Dělají maximum. A nemusí vždycky všemu rozumět, všechno chápat, nemusí dumat nad tím, jak zlepšit můj život. Mají totiž taky svůj, svý starosti, trable. Někdy jednoduše stačí respekt a smířit se. Smířit se a respektovat, že ten kluk, kterýho znali dřív, už je pryč a nejspíš už se nikdy nevrátí. A moc se se mnou netrápit. Ten zbytek je na mně.

Co mě mrzí? Mrzí mě, že v mobilu nemám nikoho, s kým bych mohl cokoliv. Včetně prasáren. Někoho univerzálně použitelnýho, když je mi smutno. Jo, na depky mám kámošky, ale je v tom trochu ohled, člověk je nechce zatěžovat. Dokud jsem u počítače, mám pocit, že žiju. Jakmile si lehnu a setmí se, seběhnou se miliony myšlenek a to bych vám nepřál. Nedávno mě zachvátila depka, bylo možná k 11. večer. Píšu Sladké. Je na kalbě. Ale ptá se, jestli si chci zavolat. To bylo tak neuvěřitelně milý. Samozřejmě jsem odmítl, bylo to v hospodě, stejně bychom se asi blbě slyšeli, ale byl jsem moc rád. A víte, co mi napsala později? Ať zavolám kdykoliv, když mi bude smutno, a že pokud nebude zrovna na porodním sále, zvedne mi to pokaždý nebo cinkne zpátky. Tady nešlo se nesmát, když jsem si představil, jak rodí, snad se neurazí, když to sem dám:

"Ahoj Sladká, je mi smutno, nemáš chvilku na pokec?"

"Ahoj bejku, ráda tě slyším, ale víš, já zrovna rodím, au, uf uf, kurva, to je bolest, cos měl dneska k obědu? Hele, až to tady dokončím, tak ti cinknu zpátky, zatím se měj."

Někdy podezřívám Chemickou a Sladkou, že jim visí nad postelí Kodex pravýho přátelství a červeně mají vlastní krví podtržený bod "MoWa nikdy neposlat do prdele!"

Chcete slyšet naprostý opak k výše uvedenému? Jednou jsem si chtěl povídat a bylo mi hrozně blbý furt otravovat těch Sedm statečných, ale cejtil jsem se fakt děsně, tak jsem napsal Drtící (to už jsme spolu mluvili):

"Ahoj,

jak začít tuhle zprávu a nevypadat dětinsky, trapně a slabošsky? Je mi smutno a cítím se osaměle. Píšu ti to na rovinu, protože jsi vždycky v sobě měla neskutečnou míru empatie a pochopení. Chybíš mi. Chybí mi někdo, komu bych mohl tohle psát a nepřipadat si trapně. Je pro mě těžký být optimista a věřit, že bude líp. Někde ulovit někoho jen pro sebe a vědět, že ho bavím, beru, naplňuju. Mám tebe, skvělý rodiče a kamarády, ale i oni mají svý limity, hranice a životy. A čas mi utíká hrozně pomalu. Čtu, přemýšlím, ale to, co bych opravdu chtěl, to nenacházím. Je mi teskno. Ve 30 by mě měl život bavit, měl bych chlastat, šukat, sjíždět lajny koksu (ideálně vše naráz), ale uvnitř se zatím užírám.
Píšu tobě. Ty seš jediná (společně s Chemickou), který můžu psát o tom, jak se cítím. Je hrozně vyčerpávající bejt nad věcí a tvářit se, že je všechno v pohodě. Navíc mi dochází konverzační témata a hořknu. Kdybych se mohl stát alespoň kvalitní čokoládou, u ní by bylo hořknutí známkou kvality.
Je hříchem chtít víc? Mám svý kámoše strašně rád, ale vidět je jednou za měsíc nebo za dva, mi už nějak přestává stačit. Chtěl bych někoho pro každý den. Nejde to. Asi už jsem ze sebe dostal všechno, co šlo. A už nemám, co nabídnout.
A co ty, jak se máš?"

"Člověk se dostane po dlouhé době na facebook a boom...takováhle neveselá zpráva...

MoWe, já nejsem v týhle době asi vhodný člověk...ráda bych Ti pomohla, ale nevím jak...jsem teď asi trošku sobec...žiju si sama ve vlastním světě, jediné co dělám, tak chodím do práce a z práce a vůbec nežiju...je mi z toho na blití...lidi, které mám ráda zanedbávám...není vůbec čas...zasraná práce /s prominutím/...kdyby byla aspoň nějaká motivace a odměna, za to, co tam všechny děláme...ale ne...ono je lepší asi v dnešní době držet hubu a krok...pač práce je nedostatek...

Musím se nějak sama sebrat, zorganizovat sama sebe...pak se teprve můžu rozdat pro ostatní..."

Jen jednou jsem ji potřeboval. Pikantní je, že já jsem tu pro ní byl v opravdu jedný, hodně delikátní situaci rok předtím. Řekl bych, že mí kamarádi mají dar aspoň o mně přemýšlet, vzpomenout si na mě. Navíc i jezdí, píšou, volají. Kdyby Drtící občas přemýšlela nad tím, jak mi ten čas utíká, jaký to asi je, být na vozíku, nikdy by mi to neodepsala.

Naproti tomu - dějou se i suprový věci - brácha v květnu 2014 úspěšně odmaturovává, Sladká v roce 2012 těhotní, první kámoška v očekávání, to je hodně silnej zážitek a já si to s ní strašně užíval. Stávám se jejím virtuálním amatérským gynekologem, musí mě po každé prohlídce u skutečného gyndaře informovat, zdali je vše OK. Pokud náhodou informovat zapomene, tvrdě se dožaduji ultrazvuku a veškeré dokumentace. Děkuju za to, jak mě nakopáváš. Výsledkem je holčička, které budou v říjnu už čtyři roky.

Nádherný je i těhotenství Chemický v roce 2015. Jak se kulatí, škodolibě si užívám její funění do schodů a také to, že konečně má větší břicho než já. Když pak přijde Den D, posílá mi MMSku, já ji zvětšuji na monitoru počítače a ukápne mi slza. Mamka si všimne, že je cvrček v modrý dece. Posílá Chemické textovku, že také gratuluje, přičemž předtím mi naznačuje, že to bude asi kluk (první potomek mužského pohlaví, ostatní kámošky mají holčičky). A Chemická to v textovce potvrzuje. Narodil se v 8.33 a za dvě hodiny mi Chemická volá, jak to šlo a že jsou oba OK, a jde si dát šlofíka. Ten hovor trvá asi minutu a půl, ale je to jeden z nejdojemnějších zážitků mýho života a nikdy na 28. červenec 2015 nezapomenu. Tímhle, aniž by si to možná uvědomovala, si u mě vydobyla nesmrtelnost. Děkuju i tobě.

Teď jsem byl, společně s mými rodiči, na oslavě jeho prvních narozenin, 30. července v sobotu. Bylo to na chalupě sestry přítele Chemické, byli tam moji rodiče, Chemičtí rodiče, rodiče přítele, jeho kamarád s manželkou, První, Andílek a Veselá. A já, i když jsem na to možná nevypadal, jsem si to strašně užíval. Když vidíte toho prcka na dece, mezi těma všema hračkama, a ty lidi kolem, děsně mě to nabilo. Krásný počasí. Tatínek Chemické prohlásil, že tolik hraček nedostal za celý život. Bylo mi prostě strašně dobře, což možná nezní úplně bombasticky, ale v kontrastu posledních měsíců a let je to čím dál vzácnější pocit.