Smutný noci III. - finále

Abych navázal na předchozí kapitolu, první rok komunikace s Drtící byl skvělej. Ale když půjdu do hloubky, bylo to i dobou. Já byl ještě plnej života a ne takovej přichcíplej kůň jako teď, měl jsem po maturitě a byl plný zážitků, ona v prváku na obchodce, bylo o čem. Já chtěl být takový navždycky, věřil jsem, že budu. Ale tehdy jsem věděl hovno.

Drtící nasadila laťku velmi vysoko, takže pak člověk hledá a porovnává. Je to blbost, porovnávat se nemá, taky určitě neporovnáváte pinďoury svých bývalých se svým současným pinďourem.

Totéž kamarádky, co za mnou jezdí - first class, sedí mi jak prdel na hrnec. Jste namlsaní a hledáte podobně kvalitní samičky, jen nezadané. Není to jen o vzhledu, je to o chemii. A ta tam je pořád, i po téměř 20 letech. Nikoliv vztahová, ale konverzační. Kdybych si měl dneska s někým psát od píky, už bych to neuměl. Vždyť já vlastně v podstatě nežiju. Nemám žádný vlastní život, v tom je problém. Když se ohlídnu zpátky, absolutně nechápu, jak nám to s Drťkou vydrželo 5 let. Možná proto, že život chutnal líp. Dnes bych měl asi problém si s někým každý den psát, myšleno o mně.

Často se mě ptáte na postižené, píšu to někde v komentech na blogu, třeba si o mně myslíte, že jsem namyšlený kokot. Do zhruba mých 10 let jsme jezdili na akce pro postižené. Upřímně? Já už tehdy si vytvořil určitý blok, možná neprávem, ale fakt je, že téměř vždy nám konverzace vázla. Pokaždé když nás dali s vozíky proti sobě, moc jsem nevěděl, o čem se bavit. Část z nich byla postižena i mentálně a já se tam nikdy necítil dobře, všechno to bylo takový křečovitý a strojený. Oni měli úplně jiný styl života, většinou se probírali zdravotní problémy, kdo a jak na tom je. Takže jsem vždy spíš táhnul ke zdravým, s nimi jsem si měl vždy co říct. Možná je to i tím, že díky zdravým žiju plnohodnotnější život, hlavně Chemča, co poznala Dejva, mě zapojuje fakt masivně, pravidelně mi volá, ale to už dělala roky předtím. A tak, aspoň zprostředkovaně, žiju život přes svý kamarády. Jak bych žil, kdybych je nepotkal? Absolutně nevím. V podstatě jen díky kamarádům se v mým životě něco děje. Jsem součástí něčeho, můžu se na něčem podílet. Jako bych žil plnohodnotný život já, aspoň zprostředkovaně.

Komunikaci s postiženou jsem zkusil dvakrát. Ta první vůbec neodepsala, ta druhá hned po prvním mailu chtěla mý číslo. Svý číslo dávám po prvním mailu hrozně nerad, ale tady jsem si řekl: "Chtěls to ty, tak buď vstřícnej!" Jenže s ní se tak blbě konverzovalo. Už jsem to zmiňoval v komentářích:

"Ahoj Martine, jak se máš? Já jsem zrovna na procházce s kamarádkou!"

"Ahoj, já koukám na telku!"

Já miloval rock, metal, horory, ona kytky, pohádky a hraní na flétnu.

Na to tehdy Sladká poznamenala, abych ji napsal, že si ho honím, prý by to zajímavě oživilo konverzaci. Když mi tahle dotyčná poslala svoji fotku a já jí poslal Chemče, prohlásila, že nevypadá moc sympaticky. Osobně tipuji, že jí trvalo minimálně půl hodiny, jak diplomaticky zformulovat názor na její vzhled. A to mi většinu adeptek na styk se mnou kámošky vždycky chválí.

Když jsem ukázal její fotku mamince, prohlásila: "Já ti nevím!"

Měli byste vědět, že vždycky když jsem s někým začínal psaní, cítil jsem se moc zodpovědný a snažil kontakt udržet co nejdéle. Představoval jsem si, že na druhý straně compu může sedět podobně osamělý člověk jako já (asi blbost, vím), a měl jsem pocit, že pokud dopisování ukončím příliš brzo, ublížím mu, raním ho. Já jsem přece ten, kdo na inzerát odpověděl, tak nesu větší zodpovědnost.

Na vztah to nevypadá, ale bral bych flirt, románek. Ještě si trochu užít. Někdy se totiž trochu nevděčně ptám "To je jako všechno? To už mi život víc nenabídne, to už žádnou nepřivedu do...ne, do jináče ne, myslím do kolen? Takhle už to bude 30 let? Ne, kurva, ne, tohle přece nemůže být všechno." Nebo je to záměr a někdo mě chce psychicky oddělat. Asi Zmrd Osud..

A protože jsou tohle asi tři nejsmutnější kapitoly tohohle blogu, ukončím ho básní, kterou jsem poslal na střední První, propašoval jsem tu ódu v deskách na češtinu. Ne že se budete tlemit, jinak mě fakt naserete, bylo mi 17 nebo 18 a svůj nástroj jsem ještě tak dobře neovládal. Vzkaz pro Korektorku a Sayonaru - při čtení této pasáže se pevně zapřete nohama do podlahy, jinak vás to povalí. A První se jmenuje Soňa:

Amore mia, Soninko má,

každičké noci se mi o tobě zdá,

nemohu spát, nemohu pít,

stále o nás dvou jen musím snít.

Nebuď už taková, nebuď jak led,

přijeď si pro mě, vem si mě hned.

Mé malé srdce chce jenom tebe,

pak bych ti snesl i modré z nebe.

Jasný, na báseň pro zubní sestru a zubařku Sayonary to nemá, ale byl to můj první básnický výkřik (výstřik?) pro ženu. Chtěl bych vidět výraz První, když to četla. Myslím, že se o ni na okamžik pokusily mdloby, a Sladká ji musela podpírat až na autobusovou zastávku. Ale líbilo se jí to a na několik let si ji schovala.

Ve středu 3. 10. mi Dejv ráno posílá textovku, jestli se mnou Chemča neprobírala nákup podložky na jógu. Prý už je to pár měsíců, někam si volala, zajímalo ji, jestli se dá použít i venku. Rozpočet dal velkorysý, chtěl tu podložku koupit k jejím včerejším narozeninám. Já tu SMSku ale nechápu, jakou podložku vybírala, to netuším, a pokud chtěl Dejv průzkum podložek, není problém. Takže dávám tip na jednu, doporučuji koupi, pak to ale přehodnotím a dávám tip na Manduku PROLite, ideálně ve fialový barvě. Doživotní záruka.

Chci víc. Takže v 15.57 si volám do e-shopu a drtím majitele více než dvaadvacetiminutovým hovorem. Smeká před mými znalostmi, které jsem nasál během jednoho dopoledne. Dost lidí si stěžuje na kluzkost, ta Manduka má po sobě film, který ale po cca dvou měsících zmizí, čím déle ji používáte, tím je lepší. Jasná volba. Dvacet minut po tom, co skončím s jogínem, mi volá Chemča, jak se mám a že už je jí po nemoci líp, i když furt to není stopro. To je tedy 3. října.

Včera ráno jí přeju k narozkám, ale odepisuje až odpo, děkuje za přáníčko a znova i za dárečky, prý je s dětmi u pediatra (nachlazení), odpo musí s Aničkou na kontrolu na ortopedii a dnes jde k doktorovi Chemča, protože jí je zase hůř. Dort ani nepekla, takže jsem prej o nic nepřišel. Nějak se v tom plácaj, chudáci.

A takhle to teda mám já se ženskýma, rozhodl jsem se to sepsat právě do těhle tří kapitol. Je vlastně velká náhoda, že jsem všechny svý kámošky, co za mnou jezdí, poznal za časů, kdy mě život bavil. Poznat je dnes, asi bychom tak dobrý přátelství nevytvořili. Dnes už jsem starej, semletej a unavenej. Jsem rád, že mě poznaly za dobrých časů, kdy depky nebyly, případně byly vzácný. Dnes už bych jim třeba tak zajímavý nepřišel.