Mow | Smutný noci IV. - trocha optimismu

Tahle kapitola mě napadla nedávno, ty předchozí tři byly dost smutný a pesimistický, tak chci napsat tuhle, abyste věděli a pochopili, že si uvědomuji i to, že mám na poměry vozíčkářů štěstí na lidi. Kolik kluků na vozejku, jež mají od narození mozkovou obrnu, a to od narození bych fakt podtrhl asi stokrát, má takových ženskejch, super kámošek a navíc pěkných šťabajzen. Šlo asi i o to, že jsem byl ve správnou dobu na správným místě, protože kdyby všechny ty holky nestály za každou minutu mýho času, nebo to dokonce byly nafrněný pizdy, nikdy bychom nevytvořili tak dobrý přátelství. Na tohle musí být vždycky dva, jen jeden na jeho udržení nestačí.

A možná mám i jako chlap něco do sebe, už to píšu dřív. Kdybych byl kokot a debil, určitě by za mnou minimálně těch 18 let nejezdily a nebyly se mnou v poměrně úzkým kontaktu. A věřím a doufám, že za mnou nejezdí jen kvůli lítosti a soucitu, nebo kvůli tomu, že moje mamka peče skvělý buchty. Jo, asi si uvědomujou, že to vždycky budu mít o dost víc na hovno než oni, kór nyní, když už mají téměř všichni vlastní partnery a rodiny, což je asi to v životě nejdůležitější, a je to i to, co dává životu nejvíc smysl. A řekl bych, že mi nejvíc rozumí Chemická, která, a fakt jsem o tom přesvědčený, poměrně dlouhou dobu a upřímně věřila, že jednou někoho potkám, a budu šťastný.

V jedné z předchozích smutno-nočních kapitol píšu, že jsem se pak zase vrátil ke kamarádkám. To není úplně přesný termín, protože "vrátit" = předtím opustit. Ale já je nikdy neopustil a ani opustit nechtěl. Jen jsem se roky snažil si ve virtuálním prostoru najít někoho ryze pro sebe pro případ, že si holky výhledově založí rodiny a na mě toho času bude méně.

Jo, možná to vyzní sobecky, protože někteří můžou nabýt dojmu, že chlapi, a možná speciálně já, ženský nepotřebujou. Že se necítí osaměle, že nepotřebují přitulit, protože tohle všechno jsou pocity a potřeby, které jsou vlastní spíš ženským, a to taky ne všem. Určitě se shodneme na tom, že ženský jsou více citověji založené než muži.

Možná si vzpomínáte na období, kdy jsem uvažoval o studiu na vejšce, bylo lehce po třicítce. Nešel jsem do toho kvůli titulu nebo penězům, ale kvůli touze naposled proniknout mezi lidi. S dojetím vzpomínám, jak byla z tý zprávy Chemča nadšená, jak říkala, že by mi pomáhala. Ale já jsem si vzpomněl, jak blbě snáším neúspěch. A závan zkouškového by způsobil, že bych ze stresu blil a sral jak Alík. S Chemčou jsme byli na vejšce v podstatě v každodenním kontaktu, takže jsem měl poměrně přesnou a detailní představu, jaký to je. A to Chemča není žádná blbka. Ale občas to i pro ni bylo náročný, a to se na gymplu učila velmi dobře. A můžu vám garantovat, že chotěbořský gympl je podstatně kvalitnější stáj než obchodka.

Dokonce se mi dostalo cti jí pomáhat s diplomkou, z které nakonec dostala jedničku. Co jsem chtěl studovat já? To už tušíte, bavila by mě politologie, jenže vím, jaký vztah mají Češi k těmhle (podle nich) pseudooborům, kam počítaj i genderová studia, kulturní antropologii a pár dalších. Studovat v Praze nebo v Brně by asi nešlo, a to ani dálkově. Kdo by tam se mnou lítal. Jednu vejšku máme v Jihlavě, ta ale nemá moc pověst, a myslím, že tam ani politologii nemají. Tu najdete, tuším, až v Pardubicích. A já se dostal dokonce tak daleko, že jsem si začal procházet, co by studium politologie obnášelo. Musel bych přečíst desítky knížek od historiků a filozofů, znát velmi dobře historii a často by šlo o tituly v cizích jazycích, což s mojí schopností porozumět psanému textu v angličtině zhruba na úrovni B1/B2 není zrovna výhra.

Takže bych zapojil i vás - Korektorka by byla mou historickou encyklopedií, Chemická by mě buzerovala a Sayonara by louskala knihy v angličtině a pak by mi poslala do mailu stručný český vyvrhnutí, o čem ten titul je.

Nebojte, dělám si prdel. Stačilo studium VOŠky a 4 body z 50 u matiky. Asi nejsem úplně blbej, ale logika mi nejde. A nastudovat to množství knih, špatně snáším tlak, stresuje mě, když nemám věci pod kontrolou, bohužel totiž nejsem salámista, kterýmu je u prdele, jak mu to jde. A můj stres by byl stresem i pro okolí (nestíhám, neumím to, je toho moc, jsem úplně blbej), nemluvě o tom, že mamka s taťkou už těch stresů ohledně mýho studia zažili taky dost.

A jít na vysokou kvůli vztahu, lásce, samotě, nebo aspoň abyste si zašukali, to by asi nemělo být to nejhlavnější ("Vaši faktultu jsem si vybral, protože mi chybí lidi, cítím se sám a rád bych svůj život změnil. Nebo aspoň výhledově přefiknul několik místních studentek.") A pak by mě stejně třeba v prváku vylili, což by nebyla taková škoda jako až pak ve třeťáku.

A závěrem bych se chtěl podělit o to, co mi ne úplně dávno napsala Korektorka. Měli byste totiž vědět, že jsem se před pár měsíci dozvěděl, že dřívější přítel, dnes už manžel jedné z kamarádek, na mě prý trochu žárlil. V minulosti jako. To mě rozesmálo. Žárlit na někoho jako já? Malinko mě to i urazilo, proto u ŽÁDNÉ z kamarádek jsem OPRAVDU neměl úmysl byt konkurentem jejich protějšku.

"Martine,
partnerovi XY se vlastně vůbec nedivím. Umíš rozesmát ženy, umíš si s nimi povídat trochu jako kamarádka, ale zároveň i jako chlap, ženy se ti svěřují, jsi empatický, vtipný a pozorný. Kdo z chlapů to má?"

A to byla jedna z nejhezčích věcí, který mi kdy kdo napsal. Jsem v podstatě taková kamarádka s koulema, a proto bývám u žen tak "oplíben" Možná je to i důvod, proč mám víc kamarádů u něžnýho pohlaví než u chlapů. Jsem prostě vousatá holka s koulema, taková Conchita Wurst. Takže se mi toho povedlo vlastně docela dost na poli žen. Sice ne úplně všechno, ale jak říkal Velký Džordžíno neboli Jirka Paroubek "Kdo z vás to má?"

A taky bych řekl, že si některý věci musíte zasloužit. Nikdy by to nebylo tak dobrý, kdyby mý kámošky byly namyšlený krávy a já sebestředný hovado, což mimochodem jsem:-)