Mow | Návod k použití mě (věnováno Martině)

Je to tak. Než jsem si ve tři ráno přečetl e-mail od ní, byl jsem pevně rozhodnut sepsat dvě kapitoly a působení zde ukončit. Těmi kapitolami mělo být "Zdravíčko", ve které bych si postěžoval na zdravotní problémy, jež mě trápí (nepravidelné krámy, bolest pravého vaječníku a nezvykle nafouklá hlava po probuzení), a kapitolka "Jak jsem kupoval nové boty", v níž se najdou především agenti módní policie a honiči drahé parády. Martina však tento neblahý konec odvrátila o jednu kapitolu, protože nadhodila téma tak závažné a zajímavé, že se o něj MoWík musí podělit (kopíruji přes CTRL+C a V z mailu od ní):

"Vlastně neznám skoro nikoho na vozíku, měla jsem na vysoké jen jednoho spolužáka na elektrickém vozíku, ale ten hrozně špatně mluvil, vypadlo z něj tak jedno slovo za minutu a ještě mu nebylo skoro rozumět, tak jsem neměla odvahu si s ním povídat, protože bych se ho musela pořád dokola ptát, co vlastně říkal, a bylo by mi to hloupé. Tím se chci dostat k tomu, že určitě máš ještě o čem psát, protože jsi vůbec nepsal třeba o tom, jak by k tobě ostatní měli ideálně přistupovat. Jde mi o to, jestli oceňuješ pomoc od cizích lidí, nebo o to nestojíš a je ti to na obtíž. "

MoW oceňuje pomoc druhých, a to velmi. Lidé se však se mnou bojí zacházet normálně, kromě rodičů, kteří mají praxi a znají přesně míru, za kterou by došlo k dekapitaci. Třeba i u kamarádů mám pocit, že jsou přehnaně opatrní, mají strach, že když mě chytnou za ruku, ta se odlomí. Nejsem z cukru, umím mluvit, všechno drží pevně. Kdybych byl ještě více crazy, otevřel bych si ve svém pokoji muzeum, kde jediným exponátem budu já sám, a vy mě budete moci osahávat, mluvit na mě a přesvědčit se, že vše na mém aerodynamickém těle je ukotveno nadmíru pevně. V průběhu dne sem nahraji zvukový soubor, jež bude obsahovat můj hlas. Bohužel nevlastním sluchátka s mikrofonem, takže bude muset stačit můj mobil, který ukládá ve velmi úsporném formátu AMR. Ten má nic moc kvalitu, já se ho však pokusím vylepšit převodem do MP3. Vzkaz pro Ivu: druhýho Stránskýho fakt nečekej.

Ano, je pravda, že většina vozíčkářů s obrnou mluví hůř. Mluvení možná některé i vyčerpává. Já, třeba když mám z něčeho radost, hýkám nadšením a zajíkám se. Někdy i vibruji. K tomu hýkání i zajíkání docházelo často při telefonátech s Chemickou, časem si zvykla. Pokud jí byl ale někdo poblíž během hovoru se mnou, mohl nabýt dojmu, že telefonuje se stohlavým stádem oslů. A on to byl přitom jen jeden jediný posraný MoW.

Byla to Chemická, která mě naučila nebát se telefonovat. Dřív mě to stresovalo a bylo mi to nepříjemný. Nerad telefonuji, když je se mnou někdo v místnosti, protože při telefonátech používám hlasitý odposlech a občas i trochu funím. Někdy v roce 2012 Chemická prohlásila, že ji telefonáty se mnou psychicky vyčerpávají. Důvod byl ten, že pracovala na jistém nejmenovaném ministerstvu, kde vyřizovala dost telefonátů. No a když jsem jí pak po práci telefonoval já, nebyly to telefonáty na dvě tři minuty, ale trvaly 20 a více minut. MoW si totiž rád povídá. Takže když se mi jednou zmínila, že miluje čaj s Noni, protože ji nabijí, hned jsem pro Chemickou jedno balení zakoupil, abych do ní vrátil alespoň část energie, kterou jsem z ní svými hladovými hovory vysál, a tajně doufal v rozhovory s délkou 45 minut a víc.

Sladká si pamatuje na první telefonát se mnou, kdy mi údajně hůř rozuměla, nyní už v pohodě. Se Sladkou se pojí vůbec spousta příhod, třeba když jsme byli v prváku, zeptala se mě, jestli cítím nohy. Já odpověděl, že když bych nosil dva týdny jedny ponožky, tak rozhodně ano. Jindy se zas rozhodla otestovat moji sílu, a tak jsme si v její lavici dali páku. Prohlásila, že mám sílu jak svině, a šla si umýt ruku od gymnastické křídy.

Párkrát jsem byl s kamárady v hospodě a oni ví, že umím pít brčkem. Není tedy nejmenší problém pro ně mi dát napít. Problém ovšem nastal v momentě, kdy někdo z kamarádů při tom, co já jsem pil, něco vtipného řekl. Já se v tu chvíli začal smát, hruškový džus jsem vdechl, trochu se zalknul a následně mi začal hruškáč vytíkat nosem. Když se to stalo poněkolikáté, pochopili, že pokud piji, musí být v celé hospodě klid. Dokonce i tučňák, co roznáší objednávky, se na chvíli zastaví a nehnutě a naprosto mlčky vyčká, až si pan MoW zunkne džusíka.

Sluší se říct, že vibruji i v případě, kdy jsem nasraný a mám vztek. To mě činí čitelným. Pokud bych byl vašim manželem nebo partnerem, nikdy bych vás nezmlátil, nehonil se sekerou, neházel po vás talíře, avšak vibrující jídelní stůl nad mýma nohama prozradí, že se vám ta svíčková moc nepovedla. Takže vzkaz pro Martinu? Jsem úplně normální kluk, jen neudržím rovnováhu, to je vše.

Vůbec nejtrapnější situace s mým hlasem nastala asi před rokem, kdy jsem objevil jeden escort s opravdu luxusní blonďatou pich...teda pracovnicí. Zvedla to majitelka, já mluvil srozumitelně, nehýkal a ona na mě pořád, že mi nerozumí. Dokonce začla "Do you speak English?" a "Sprechen Sie Deutsch?" Nakonec mě naprosto totálně umrtvila větou: "Ježiš, pane, vy snad neumíte ani pořádně česky!"

Takhle poníženě a trapně jsem se ještě necítil, to bych snad vydržel ty stěry, o kterých píše Martina. Pak jsem dotyčné escortní majitelce poslal omluvnou SMSku, kde píšu, že jsem na vozíku a tím, že telefonuji přes hlasitý odposlech, je mi občas hůř rozumět, jinak že jsem Čech jako poleno.. Můj hlas:

https://uloz.to/!EsdQtAC87/nahravka036-mp3