Líbezné stvoření se vrátilo aneb the best six days

Zase se mi prozářily dny. Ony teda šajnujou i tak dost, ale pokaždé když Líbezné stvoření (LS) přijede, je to, jako kdyby mi v pokoji bouchla atomovka (pro škarohlídy: tímto spojením naznačuji, jak to dotyčná u mě rozsvítí, nikoliv, že mám v pokojíčku bordel).

eLSko přijelo už ve čtvrtek, původně chtělo přijet až v pátek, ale já neviděl důvod, proč se připravit zbytečně o den záření navíc. Mělo sice za sebou koncert Rammsteinů den předtím a já se trochu bál, aby mi nedorazilo v polospánku, to se nestalo. Opět mi přišlo, že je hezčí než minule. Ono teda už při první návštěvě vypadalo dost k světu, ale pořád to vylepšuje. Tajně ho podezřívám, jestli se nekoupe v krvi mladých pannen, ale prej ne.

V pátek se setkalo s Éčkem, první z mých kamarádek. Myslím, že si cholky dost sedly. Tady se stalo faux pas - když je LS u mě, směle ignoruji telefon, neb jsem na putování po astrálních světech neboli úplně v jiné dimenzi. Vtom zaslechu, jak zapípá mamce SMSka, mamka přijde do pokoje a čte SMSku od Éčka, abych se ji ozval, protože je časová změna plánu. Tímto se ti přes můj blog ještě jednou omlouvám, Éčko mé drahé, patrně sis myslela, jestli jsem naživu, a já naživu byl - kosil jsem s LS desítky zmrdů v Max Paynovi 2, mobil jsem si k počítači nebral, a protože jsem historický mimoň, mívám zvuky vypnuté, proto muselo Éčko napsat mé mamce, aby se na mě vůbec dobouchalo.

V sobotu jsme si udělali výlet do Třeboně a před třeboňováním jsme se stavili v Jindřichově Hradci na Zpívající fontánu. Ta je pořád krásná, ale tentokrát to představení dost zkrátili, chyběly mi vločky a notičky z vody, Asi ji měli trochu připosranou, ale i tak moc hezký zážitek. Chvílemi jsem měl nutkání skočit s houbou pod ten proud vody, ale naši, Carlos i LS mi to rozmluvili. Má chlupatá prdelka by prý děsila ostatní přihlížející.

Součástí toho sálu, kde fontána je, je i několik obchůdků, máte tam i kadeřnictví, ale hlavně moc hezkou cukrárnu, která vypadá jako z prvorepublikových časů. Tentokrát jsme nakoukli i dovnitř. Když jsme tam byli poprvé, dovnitř se mi nechtělo, i když se hrozně rád kochám zákusky a dorty. Měl jsem strach, že jakmile tam strčím nos, přiběhne cukrářský lokaj ve fraku, s bílým prostěradlem na ruce a bude nás nutit si objednávat zákusky, z jejichž cen, a to už jsem věděl tehdy, bych nebyl moc nadšený, což se také později potvrdilo. Když jsme zajeli dovnitř, pocítil jsem touhu se okamžitě hrnout k vitríně, kde se otáčely nejrůznější kousky dortů či minidortíků, které by se vám vešly do dlaně. Žádný poctivý šesticentimetrový kousek dortu, na výšku vypadaly hrozně přišláple, nízce, asi nějaká sportovní verze, zato cenově působily až přehnaně sebevědomě. Sice vzhledově vypadaly moc hezky, nechal jsem se unášet představou, jak by asi chutnaly, protože vypadaly fakt výborně. Do reality mě ale vrátil pohled na jejich cenovky - neviděl jsem sice na všechny, ale nejnižší částku, kterou jsem zahdlídl, byla 59 korun. Jako jo, myslím si, že nejsem úplná socka, ale šest pětek za zákusek mi srolovalo předkožku. Být to za polovic, asi loktem tu vitrínu vysklím, jednoho kloučka si vezmu a mrsknu po lokajovi 30 ká čé

Pak jsme se stavili na oběd v Lásenici, to je vesnice, kde si MňoW dává svůj obligátní řízek. Měli byste vědět, že jsem řízkovej. Brácha s námi do Třeboně nejel, makal si na autě, dopoledne si zahrál Battlefielda, takže jela moje maličkost, taťka, mamka, Carlos a LS. LS si dalo těstovinový salát, mamka taktéž, Carlos smažák s hranolkama a taťka a já prasácký (vepřový) řízek. Já si ho dal netradičně s bramborovými kroketami a byl úžasný. Trochu jsem ale přecenil síly, jaksi jsem totiž zapomněl na to, jak masivní porce v Lásenici dávají, já v podstatě dostal řízky dva. A ne, nesežral jsem to. Ten řízek byl zábavnej v tom, že na něm vůbec nedržela strouhanka, normálně šel kompletně vysvlíknout a tu strouhanku jste mohli mít vedle kompletně neporušenou a řízek k ní přikusovat.

Zajímavá je i lásenická zastávka, už několik let je na ní napsáno KUNDĺ ŠLEM 45. Mám teorii, že to tam napsal místní starosta při vzpomínkách na své sexuální začátky v roce 1945.

Pamatujete na předchozí uchcanou kapitolu a poznámku o tom, že mám plány, jež se s učůraným mrnínem neslučují? Těmi plány bylo to, že jsem po návratu z Třeboně chtěl vyrazit do havlíčkobrodského kina, už to bylo naplánováno delší dobu, a proto jsem se chtěl do soboty kompletně hodit do cajku s močířem. LS mě vyléčilo. Vyléčilo mě tak, že jsem močířoval dvakrát denně. Mozek je zabaven, nemyslí na chcaní. Mohu tedy potvrdit výzkum vědců, kteří zjistili, že když chcete močit a nemůžete, máte začít tancovat. Mozek je zaměstnán tancem, nemyslí na to, že máte plný měchýř. Vyhráno jsem ale ještě neměl.

Pozorní čtenáři vědí, že z dlouhodobého pobytu na sluníčku za letních dnů mám sračku. Příliš horká vana = revoluce v břiše = sračka. Splácání velkého množství jídel dohromady = sračka. Kombinace toho všeho = megasračka. Cíl zněl tedy jasně - vyhnout se za každou cenu průjmu a nenechat se zatáhnout do sraček, když víte, že návratem z Třeboně den ještě nekončí, ještě chcete někam jet. LS mi kino trochu rozmlouvalo, prý toho mám za celý den dost, do bajografu můžeme jít jindy. Ani náhodou, těch filmů, který jsou v sobotu (aby mě tam někdo hodil), dabované (titulky zvládám taky, ale dabing mám raději), a ještě nejsou sračkové, zas tolik není.

Nechtěl jsem si dráždit hada, a tak jsem v sobotu vynechal snídani, nutně jsem totiž potřeboval, aby můj traktát v sobotu nezaškobrtl. Posnídal jsem tedy toboli Imodia, to můj nejvěrnější přítel, mamka mi vzala kšiltovku, abych neměl osmaženou lesbu, teda lebzu, a LS propašovalo ve své megakapse jednu paní Mannerovou. Původně jsem nechtěl cely den nic jíst, ale v autě jsem sežral tu mannerku. Jinak jsem se chtěl jídlu vyhnout, neb ono mi mohlo dost zatopit to celodenní pobytování venku, a nechtěl jsem si to podělat ještě jídlem. Přece jen bříškový bublání v kině by mě nepotěšilo.

Jenže vy, čtenáři, už mě nějaký pátek znáte, víte, že jsem muž slabé vůle, takže když si v Lásenici všichni dali papů, přece na ně nebudu mlsně koukat. Resumé? Nic se se nestalo, kino klaplo, moc se mi líbilo, snad i ostatním ("Bez věcí nad věcí"). Havlíčkobrodské kino má kapacitu 342 míst a bylo nás tam maximálně 20. Byl tam superochotný pan promítač, s kterým jsem se setkal, když jsem byl s Míšou a jejím Martinem na Kobrách a užovkách. Měl jsem strach, jestli to nebude úplná sračka, ale asi se to celkem líbilo. Takže díky, LSko, díky za ty všechny zastřelený v Maxovi a vůbec za to, jaká seš.

P. S. Před chvíli mi volala Chemča, Anička má zánět ledvin, třetí antibiotika během měsíce. Uff, jdu ji poslat něco k svátku.