Tenhle článek bude takový lehce ezoterický. Vlastně jsem vám nikdy neřekl, jaký mám vztah k horoskopům. Upřímně? Nevěřím jim. Nevěřím, že když si v horoskopu přečtu, že mě druhý den čeká zácpa (jak dopravní, tak ta záchodová), pak mě v práci zmrdá šéf a večer se pohádám se starou kvůli tomu, že já chci kopulírovat, a ona nikoliv, že se to opravdu stane. Čemu už trochu věřím, že pokud vám hvězdy předpoví den na píču, můžete si fakt nějaký jobovky přivolat. Že prostě když si vsugerujete, že se vám něco blbýho stane, tak se to fakt stane. V podstatě něco jako "Jáchyme, hoď ho do hnoje!", kde se Koudelka v dobrých dnech cítil jako king, dařilo se mu, ale ve špatných dnech se držel zpátky. Pak zjistil, že to přístroj, co vyplivl harmonogram, popletl.
Čemu věřím ještě trochu více, je to, že může odrážet povahu lidí. Já jsem Kozoroh:
"Jsi konzervativní a z rizika se vždycky nasereš. V podstatě jsi bezcharakterní spekulantský hovňák. Nikdy se nikdo důležitý v tomto znamení nenarodil - kromě Arnolda Benedikta. Naštěstí je většina Kozorohů impotentní..."
Bezcharakterní bych neřekl, ale riziko rád nemám, nerad riskuji. Taky se o nás říká, že neradi dáváme najevo (po)city, že jsme takoví studení čumáci. Na tom něco je, ale nemyslím si, že to je úplně můj případ, ale nitro odhalují jen těm nejbližším. Občas býváme trochu manipulativní a není nejlepší nápad nás nasrat. Těm, kteří si nás ale získají, býváme věrní, což prý není úplně jednoduché, ale komu se to povede, bude v nás mít velmi silného spojence, který se za něj bude rvát do roztrhání těla. A taky jsme dost materiálně založení, prachy nám dávají pocit jistoty a bezpečí. Ne že bychom se honili za každou kačkou, množit prachy mě nikdy moc nebavilo, ale zase nerad utrácím velké částky. Navíc jsem objevil tohle a nepotěšilo mě to:
Skutečnost, že mám čtvrtýho nejmenšího ptáka z celýho zvěrokruhu, není zrovna nejpovzbudivější, ještě musím svého mrnína (ano, po tom obrázku nahoře už mu budu říkat takto oficiálně) podrobit exaktnímu měření.
Pro Tajnou jsem připravil PBPZ (Počítačový Balíček Poslední Záchrany), kde jsem shromáždil ovladače pro všechny tři notebooky, které používají/budou používat, a nejpoužívanější programy (toto vše je na žluté flashce). Na modrou flashku jsem pak umístil čistou instalaci Windows 10. Sáhl jsem po 16GB flashkách A-DATA UV128, liší se jen barvou, aby se Tajné nepletlo, kde má Windows a kde ovladače. Tuto řadu flashek mám odzkoušenou, koupil jsem mamce na romantické filmy stejnou žlutou i ve stejné kapacitě 16GB. Ta měla velmi slušnou rychlost zápisu (když kopírujete z disku na flashku) na hodnotě kolem 19MB za sekundu a rychlost čtení (když kopírujete z flashky nebo něco spouštíte z flashky) přes 100MB za sekundu. Čtení je vždycky násobně rychlejší než zápis.
Jaké bylo mé zklamání, když jsem začal kopírovat na žlutou flashku pro Tajnou a rychlost zápisu se nedostala ani na 10MB za sekundu, čtení mělo hodnotu necelých 40MB. Náladu jsem si spravil modrou flashkou, která měla rychlost zápisu 60MB za sekundu! A hlavně stabilně, vůbec ta rychlost neklesala, a to jsem na ni kopíroval soubor o velikosti 3,67GB. Celý se dokázal zapsat tou rychlostí 60MB/s. Nechápu. Na takhle malou flashku je to neuvěřitelný číslo. A čtení má přes 100MB. Měli byste vědět, že čím je flashka větší, tím vyšších rychlostí zápisu i čtení by měla dosahovat. Je zajímavý, že tady mám 64GB Sandisk, který dosahuje zpočátku taky rychlosti zápisu kolem šedesáti megabajtů za sekundu, ale tahle rychlost se udrží, jen tehdy pokud zapisujete soubor o velikosti 1,3GB. Pokud zapisujete soubor větší, začne po překročení této hranice padat pod 20MB za sekundu, kdežto ta modrá 16GB A-DATA UV128 si ten zápis 60MB drží stabilně. Takových rychlostí nedosahují ani flashky za sedm stovek.Na druhou stranu je to smutné - pokud se vám totiž v minulosti osvědčil nějaký model flashky, vůbec nemáte jistotu, že bude i ta další stejně rychlá. Je to loterie a náhoda, asi záleží, jakými čipy je ta konkrétní flashka osazená, někdy rychlejšími, někdy pomalejšími. Tu instalačku Windows jsem dal na tu rychlejší.
V pátek jsem tu měl Sladkou, naposledy u mě byla v květnu. A zase bylo něco nového - Eliášek byl trochu rozmrzelý, tak si Sladká lehla za křeslo na zem na deku a kojila ho, aby usnul. Sladký koukaly zpod křesla jen nohy. Poprosila mě, ať šeptám, pro mě by nebyl problém nemluvit vůbec, ale přišlo mi hrozně vtipný, že jsme každý byli na opačným konci pokoje, neviděli jsme na sebe a šeptali. Já takový:
"Slyšíš mě, můžu mluvit?"
"Slyším a můžeš!"
Do toho Eliáškovo spokojené cucání a mumlání, přišlo mi to komický a něžný zároveň. Pak jsem přestal mluvit úplně, nechtěl jsem to uspávání kazit. A skutečně se Sladký povedlo Eliáška uspat, spinkal snad hodinu a půl. Já jen trnul, aby ho neprobudila, až bude od něj vstávat, aby si šla sednout ke mně na postel. Naštěstí ne, opravdu celou návštěvu nebyla zalezlá za křeslem a byl to výborný pokec jako vždycky.