Mám se skvěle!

Přátelé, dnes se mi ozvala Poutnice a trochu mě vyděsila, napsala mi takovou hezkou SMSku:

"Ahoj MoW, jsi v cajku? Žádný vtipy, žádný slevy...😎 Sim tě, nemáš náhodou slevu do hraček? Sháním velkou dřevěnou duhu, ideálně Grimms ( ale stojí skoro dvě tyčky, tak asi bude stačit i Small foot 😁)"

Ano, uznávám, že jsem se teď textovkově odmlčel, ale ono opravdu nějaký extrazajímavý slevy nebyly a možná, a za to se chci omluvit, jsem Poutnici nechtěně vynechal z OnaDnes slev.

Od 18. října jsem tu měl Julču. Ano, chci jí říkat Julčo, protože ona už mě ve svých článcích taky oslovuje jménem, a vůbec mi to přijde takové hezké, neformální. Vy přece víte, že jsem Martin, ona ví, že jsem Martin, proč to tedy nezoficialnit. Trošku se mi zmenšil pokoj, přibyla v něm totiž postel pro ni. A byl to skvělý nápad. Rodiče totiž usoudili, že moje postel je pro nás oba příliš úzká a že se nevyspíme ani jeden. Za sebe musím říct, že se mi s ní spalo dobře, ráno se probouzela bez modřin a kopanců a já se také cítil naprosto v pořádku. Na druhou stranu musím uznat, že moje postel o šíři 95 cm není pro dva člověky úplně ideální výběh. A tak jsem souhlasil s postelí. Respektive ze začátku moc ne, neb jsem měl strach, jak se mi do pokoje vejde, a abych se třeba vůbec dostal z pokoje na WC. Tatínek se nabídl, že postel vyrobí. Já, jelikož ho chci trochu šetřit, jsem řekl, že si nějakou koupím, a začal jsem hledat postele. Moje postel byla původně u zdi, vedle ní byl bobík, na který jsem si odkládal ovladače, brýle, mobil a bouchačku pro případ přepadení. Vedle bobíku byla ještě lampa a vedle lampy křeslo. Za křeslem pak dveře do obývaku. Chtěl jsem zachovat všechny prvky, křesla bych se vzdal, ale k bobíku jsem přirostl. Víte, nejsem sobec, Julču doslova žeru, ale i tak jsem se jal hledat postele o šíři 70 cm, menší už se nedělají. Jenže byly dost ošklivé a deklarovány jako dětské. Maminka argumentovala tím, že na 70 cm se nikdo nemůže pohodlně vyspat. Uznávám, jsem Mengele. Nakonec tatínek udělal krásnou železnou postel o šíři 80, která je téměř stejně vysoká jako ta moje, těsně jsme je přirazili vedle sebe a hle - je místo jak na lampu, tak na bobíka. Křesla mám pod postelí.

Kdybyste viděli, jak jsem se převčírem dmul pýchou a jak se mi na Julinku krásně koukalo, kdy zatímco já jsem dělal píčoviny u PC, ona si dělala vejpisky do vlastivědy a ležela krásně přes dvě postele. Hrozně jí to slušelo a já jsem moc rád, že už ji nemusím posílat spát nahoru (budu to dělat, jen když bude zlobit). Nikdy by mě nenapadlo, jak skvělá věc může být postel pro někoho. Byl jsem hlupec, že jsem otálel, navíc to cestování ke mně je dost náročné a nejspíš i vyčerpávající, proto je kvalitní šláfung potřeba. Je strašně krásný se vedle někoho probouzet, nebo se dívat jak spí. A pak ho svým zíráním ve tmě vyděsit.

Během té návštěvy jsme byli velmi produktivní - rozdrtili jsme Julčina spolužáka v Dobyvateli 4 : 1, krásně se nám pak usínalo, dokoukali jsme film o potápění ve vaně Magická hlubina, zažádali jsme si o ubytovací štipendium a hlavně - po dvou dnech obléhání serverů Aceru se nám povedlo zaregistrovat Julčinýho Swifta, a získat tak tříletou záruku zdarma.

Swifta bude kupovat nejspíš i Éčko, její banka (Česká spořitelna) jí totiž oznámila, že od 19. října přestává jejich internetové bankovnictví podporovat Windows XP. Já jsem si tam dokonce volal, jestli si z nás jako nedělají prdel. Prej ne, neděláme, Windows XP jsou zastaralý, nebezpečný a blabla, takže jsem se operátorce tichounce vychechtával do ucha.

Psala mi Sladká, jestli se může v pátek dopo, až odveze děti do výchovných a nápravných zařízení stavit, nu a v neděli přijede Chemča, kterou jsem naposledy viděl někdy o Velikonocích, možná dorazí i se ségrou, takže to bude velký.

Rebarboře jsem pomáhal vybírat televizu, Ivě sušičku, takže jsem pořád hledačsky aktivní, nic mě nebolí a mám se moc dobře. Včera moc ne, protože jistá slečna ode mě zase odjížděla, a to se vždycky tak nějak zhroutím do sebe a mám takovej zlomenej hlas, nechce se mi moc s nikým mluvit. Dnes už je líp, ale ty dny odjezdů dost bolí. Protože vás opouští něco moc krásného. Ale dost sentimentu, 1. listopadu vyrážíme na další díl Terminátora s přídomkem Temný sud, na kterém se scénaristky podílel Džejms Kemrón, režisér prvních a podle mě nejlepších dílů. Doufám, že to nebude žádná sračka, dost si od toho slibuju. Mám vás rád, lejdýz und džentlmens.