Budulínek a první láska

22. červenec 2016 | 15.32 |

Tahám z rukávu hodně dávný vzpomínky, takže občas nemusí sedět datum nebo věk, už je to spousta let. Ale jelikož každej chlap musí mít na těle jizvy, ani já nejsem výjimkou, takže pokud mi prozkoumáte oblast achilovek a podkolenních jamek, objevíte zbytky mé mužnosti (ee, v trenkách už ji nenajdete). V 5 letech jsem podstoupil natahování těchto šlach, byla to má první operace, kterou si pamatuji, a zaplaťpánbůh taky poslední - slepák i mandle na svém místě, žádný silikon nebo botox, až na pár plomb v orální dutině je veškerý můj vnitřní hardware původní.

Z operace bych byl nervózní i dnes, co teprve v 5 letech. Když se přiřítila sestra se stříkačkou v ruce, aby mě poslala na druhý břeh, ehm, teda do říše snů, řval jsem jako tur. Stádo turů. Nesnášel jsem injekce a i dnes z nich mám velerespekt, jen už nebrečím. Sestra mi spritznutí uštědřila na pokoji, za mého vydatného až hysterického řevu, pranic nepomohlo maminčino uklidňování a řval jsem celou cestu až na sál. Tam mi moc hodná paní doktorka dala na ksicht masku s tím, ať si pěkně dýchám, že mi zatím bude vyprávět pohádku o Budulínkovi. Vím, že na sále byli i další lidi, a já se hrozně bál, že do mě začnou řezat dřív, než narkóza zabere. Po dvou větách z Budulínka jsem se ocitl v pánu a probudil se až na pokoji, se dvěma sexy sádrama na nohách.

Byl to zvláštní a drsný pocit. Mé nožičky, ne nepodobné párátkům, byly obaleny těžkou hmotou, měl jsem pocit, že váží snad tunu. Při psaní těchto řádků si uvědomuji, jak se asi cítili hráči ruské Sborné pod despotickým trenérem Tichonovem, kdy trénovali s mnohakilogramovými závažími v bruslích, a když jim pak závaží při zápase sundali, nikdo na ně rychlostně nestačil, hráči byli naprosto k nezastavení. Já ovšem hokejista nebyl, ty nožky v sádrách bolely, já neměl ani sílu popondat je, takže když jsem chtěl dát nohu jinak, musel jsem říct mamce, ať jí zvedne a posune, nožičky moje byly moc slabý. A když něco svědilo, to bylo teprve peklo. V tu chvíli jsem byl vděčný, že si maminka se mnou do nemocnice vzala i pletení, neboť pletací jehlice posloužila jako geniální drbátko.

Ten čas se tam hrozně vlekl. A strašně mě tedy potěšilo, když šly sádry dolů. Mezitím, co jsem tak ležel na pokoji, mě začala navštěvovat půvabná sestřička, stal jsem se jejím oblíbencem, postupně mě přicházela každý den, říkala mi familiárně Marťas a byla to sestra rehabilitační. Když mi tedy ty sádry sundali, bylo potřeba začít s cvičením. A já se do té sestřičky zamiloval. Dokonce jsem ji v 5 letech požádal o ruku, věkový rozdíl jsem vůbec neřešil.

Zajímavý je, že jsem měl v tom věku víc odvahy než dnes. Ale jelikož jsem při cvičení brečel, protože nohy byly z těch sáder ztuhlý, neohebný a jen pouhé procvičování bolelo pekelně, což sestru strašně naštvalo, neb jsem jí v rozpuku mladické zamilovanosti nerozvážně slíbil, že budu statečný. Jednou jsem dokonce odmítal na to cvičení jít. To jí naštvalo tak, že vztekle odešla, a než stačila třísknout dveřma, řekla: "Žádná veselka nebude!" a drze vyplázla jazyk. Tak skončila má první láska, vlastně předzvěst všech dalších.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Budulínek a první láska eliška 22. 07. 2016 - 17:46
RE(2x): Budulínek a první láska mow 22. 07. 2016 - 17:57
RE: Budulínek a první láska eliška 22. 07. 2016 - 18:10
RE: Budulínek a první láska hroznetajne 22. 07. 2016 - 20:16
RE: Budulínek a první láska am 25. 07. 2016 - 22:15
RE: Budulínek a první láska mow 26. 07. 2016 - 09:30
RE: Budulínek a první láska radus 01. 06. 2017 - 14:50