Zdravíčko a kulatiny Chemické

17. srpen 2016 | 18.00 |

Tahle kapitola je zcela prémiová, protože ji píšu ve Wordu. Když jsem totiž zveřejnil tu předchozí a znova ji už zveřejněnou pročítal, málem mi z těch překlepů jeblo. Abych dal této části pořádnou forsáž, zvažoval jsem, že poprosím rodiče, aby oskenovali některé lékařské zprávy, a vy jste mě tak mohli poznat zevnitř a blíž.

Všechny, jež se bojí o můj zdravotní stav, mohu ubezpečit, že se při psaní tohoto zdravotního elaborátu cítím skvěle a nepociťuji na svém těle ani tělesných orgánech žádné změny nebo léze. Nebylo tomu však vždy. Ještě na střední jsem marodil dvakrát či třikrát do roka. Tu mě navštívila paní angína, tu zánět nosohltanu, jindy navštívil jakýsi neřád mé průdušky.

Po tom, co jsem úspěšně odmaturoval, se začal výskyt chorob u mé osoby ještě více snižovat a v podstatě se omezil jen na jednu jedinou, zato však zkurveninu největší – chrchlus devasticus (nejtěžší forma, oproti chrchlus grandus to byla návštěva přímo u samotného Satana).

Když jsem dostal kašel dříve, to jsem byl ještě u doktorky pro děti a porost, udělala se mnou povětšinou rychlý proces – totiž napsala antibiotika. Snad jen jednou jedinkrát mi předepsala ACC, a to pouze jednou jedinkrát zabralo.

Potom přišla doba, kdy jsem se začal měnit v muže – rostly mi bicepsy, obvod hlavy, pubické ochlupení tmavlo a v houštině na mé hrudi by zabloudil i Indiana Jones. Tou dobou jsme jako rodina přešli k opravdu skvělému doktorovi, který antibiotiky skutečně šetří, používá je až jako poslední možnost. Navíc, protože tatínek pracuje na směny, neváhá v nejkritičtějších případech, tedy tehdy když vidím bílé, přibližující se světlo, přijet za mnou domů a ohledat mě na místě. Dlužno podotknout, že za tu dobu, co mě má ve své kartotéce, se mnou příliš práce neměl. Většinou mě zvládá léčit po telefonu, kdy se mé mamky zeptá, jestli ještě ťukám. Zcela seriozně řečeno má obrovský přehled a ve své branži se evidentně vyzná.

První případ, který jsem mu se svým organismem předhodil, byla bolest v krku. Poměrně masivní. Teploty jsem neměl, ale dobře mi věru nebylo. Kloktání léčivými vodami ani slivovicí nepomáhalo, cucání pastilek také situaci nezlepšilo. Proto jsem se musel rozhodnout, zda chci žít a následně tatínkovi oznámil, že mě bude muset transportovat k lékaři. Viděl jsem to na antibiotika a zánět nosohltanu. Tutově.

Léčitel mě poprosil, abych zpřístupnil svůj orál, já se rozhodl mu vyhovět a mocně jsem otevřel mordu do takového úhlu, že by mi i vyhynulý vakovlk tasmánský záviděl. Bílý plášť posvítil do mých útrob lampou používanou na letadlových lodích, takže jsem na týden oslepl, a prohlásil, že to tam mám červený, ale že to na antibiotika není. Pořeší to teplá peřinka, čajík a pravidelná dávka sexu. Byl jsem rád, že mi nepředepsal žádnou chemii, ale faktem bylo, že si tatínek potom potřeboval zařídit něco ve městě, a já, jak jsem zůstal v autě, málem jsem mu tam hodil šavli. Svítilo totiž sluníčko a kombinace slunce a bolavého krku mě nutí vypudit obsah žaludku (ono mi vůbec přímé slunce nedělá dobře, z dlouhodobého pobytu na něm mívám průjem, u moře bych se zasral jak Alík pravděpodobně).

Teď vás jistě zajímá můj kašel, můj kašel je totiž hodně specifický a vzácný. Takový kašel z vás málokdo má. U mě je to dáno tím, že se obtížně kašle. Brácha, nejspíš s jistou dávkou despektu, říká, že kašlu jako baletka. Kecá. Kašlu úplně standardně, ale není většinou co. Mám totiž suchý, dráždivý a neproduktivní kašel. Za tu dobu, co jsem pod doktorem, jsem tím chrchlákem trpěl asi čtyřikrát nebo pětkrát. Problém je ten, že zbavit se ho trvá strašně dlouho, třeba i 6 týdnů, a hrozně mě vyčerpává.

Zprvu jsem ten kašel míval každý rok, a dokonce se ho i bál. Projevoval se totiž tak, že mě začalo šimrat na prsou. Prostě něco podobného, jako by vás dráždili mezi kozama pírkem (já tomu říkám, že mám na prsou drobeček).

Bílý pláštík zkusil nejdřív ACC (pak jsme ho začali rovnou vynechávat, pil jsem ho, ale nic neodkašlával). Pak zkusil Sinecod, který naopak kašel tlumí, a po něm nastalo výrazné zlepšení, i když ne úplné vyléčení. To už chrabrému bojovníkovi za zdraví občanů nedalo, a navštívil mě v mé sluji. Poslechl si mě, zjistil, že mám průdušky úplně čistý, bez teplot, jinak zdravej. A předepsal mi antibiotika. Nedivím se mu. Když kašlete tři nebo čtyři týdny, je lepší to zaléčit, protože jestli něco na průduškách je, mohlo by to přerůst v zápal plic.

Sinecod tedy dost pomáhal, jednou mě zvládl snad i vyléčit, proto jsem ho jednu dobu měl doma i preventivně, kdyby něco.

Maminka vypozorovala, že drobečkem často trpím na podzim, když se začalo topit. Asi suchý vzduch. Pojali jsme podezření, jestli se nejedná o nějaký druh alergie. Aby se už drobek na mé bujné poprsí nikdy nevrátil, začal jsem požadovat i v třeskutých mrazech to, že chci zavírat na noc topení. I kdybych se měl ráno probudit s rampouchem u nosu, nic mi nesmí dráždit prsa (jo, ty Scarlettko můžeš).

Kašel jsem měl i v době promítání RECu, ale už slábnul, takže jsem hororovou seanci nerušil. Poslední hrcák mě zachvátil v září 2013, asi dva nebo tři týdny před třicátými narozeninami Chemické. Už tehdy jsem tušil, že se nestihnu uzdravit, a ona děsně stála o to, abych tam byl. Řekl jsem ji pravdu – ať počítá s tím, že nedorazím. V SMSce na mě vypoulila oči, že mi div nepraskl displej. Vždyť je má prý až za tři týdny. No jo, jenže u mě je drobek tak na týdnů 6. A už tehdy jsem věděl, že nás čeká obvyklé kolečko, jen místo ACC byl nasazen mocný Flavamed, který měl způsobit odkašlávání, ale nezpůsobil, protože nebylo co. Pak jsme zkusili Sinecod, který to zlepšil, ale nevyléčil. Doktor tedy opět přijíždí, průdušky čisté, bez teplot. Je mi trapně, ale musí to jít ven. Sděluji mu, že má nejlepší kamarádka narozeniny, jsem pozván a dost jí záleží, abych tam byl. Předepisuje mi ta nejsilnější antibiotika, která zná. Když je tatínek vyzvedává v lékárně, jsou mu předávány v kufříku na transport plutonia. Macek váží 50 kg.

Chemická mi volá. Ptá se, jak mi je. Fyzicky dobře. Ale asi nedorazím, nechci tam na ně naprskat. Chemická argumentuje tím, že když jela tramvají do práce, chrchlal jí jakýsi chlápek na záda tak strašným tuberáckým kašlem, že si myslela, že jí ty záda pobleje. Váhám. Trvá na tom, že tam musím být. Slibuji, že ji záda nepobleji. 

Tři dny před oslavou se mi o Chemické zdá sen. Je bubákem, navlečeným v prostěradle, jen dva otvory pro oči a děsivě kvílí: "Húúú, húúúú, bojíš se, ty hajzle? Jestli nedorazíš na mou oslavu, húúúúú, húúúúúú, uííííííííííííííí, uíííííííííííííííííííííííí, tak mě strašlivě a hróóózně nasereš. Húúúúúúúúúúúúúúú, uííííííííííííííííííííííííííííííííííí!"

Ráno se probouzím pochcanej strachy a píšu ji zprávu, že teda dorazim, ale ať už mi tohle nikdy nedělá, že nemám doma dost náhradních trenek.

P.S. Doktor mi v tom roce předepisuje antibiotika pro Strýčka Příhodu, aby naši nemuseli do lékarny, kdyby zase někdy něco. Mají dobu expirace do roku 2019 a zatím zůstaly nevyužity. Cítím se díky nim v bezpečí podobně jako čtenářky s vložkami Always. Tato antiiotika jsou na angíny, záněty nosohltanu, močového měchýře, průdušek, středního ucha a boreliózu. V podstatě jsem tedy nesmrtelný.

P. P. S. Nejvyšší tělesná teplota, která mi kdy byla naměřena, měla hodnotu 39,6. Snažil jsem se to vytáhnout na 40, dýchat na teploměr, ale nepovedlo se. Rok vám neřeknu, ale minimálně na střední jsem byl. Nic mi nebylo, ale ta teplota byla tak velká, že rodiče mohli přestat topit v kotli (byla zima). To mi bylo tak děsně, že jsem měl mžitky před očima a nešlo mi vůbec mluvit nahlas, jen šeptat. Kompletní zábaly do studenýho by mě zabily, a tak mi maminka dávala ledový obklad aspoň na čelo a nohy. Vždy po přiložení to ukrutně zasyčelo a zvedl se velký oblak páry, že v pokoji nebylo viditelno. Kdyby to někoho zajímalo, měřilo se v podpaží.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře