Mow | Korona a MoW

Když vlezu na výchozí stránku Píše.cz, neunikne mi, že jsem jeden z mála, co se ještě nevyjádřil ke karanténě a nastálé situaci v ČR. V předchozím sladkostním článku jsem o tom neviditelném sráči psal trochu lehkovážně, avšak tento článek se ponese ve vážnějším puchu.

Úvodem chci říct, že se cítím dobře a koronaviru se nebojím. Možná jste se o mě začali trochu bát (haha, si fandím), když jste se dozvěděli, že obec Kynice na Havlíčkobrodsku je zavirovaná. Já na Havlíčkobrodsku bydlím taky, ale Kynice jsou cca 26 km od nás, takže kapénky sem k nám nedolétnou. Jsem v pohodě.

Přesto ve mně události uplynulých týdnů vyvolávají určitou míru úzkosti. Ačkoliv se mně ani mým blízkým nic zásadního neděje, je celkem dost náročné na psychiku sledovat, co se kolem děje. Najednou se děje globálně něco, co nemůžeme ovlivnit. Taky se nemůžu zbavit pocitu, že novinářští pisálci si tuhle dobu musí náramně užívat. Už totiž vyšilovali dávno předtím, než se koroňák objevil u nás. Nejsem příznivcem ani jednoho extrému - všechno je v poho, žádnou paniku, buďte v klajdu, a druhý extrém - všechno je v prdeli, začněte rabovat.

Pustíte si zprávy a všechny na všech kanálech jsou o koronaviru. Nahodíte net a je tam taky. Minimálně každý den se zveřejní článek od psychiatra či psychologa, většinou jim ti novinářské mrdky dají optimistický dovětek vytržený z kontextu, jako třeba to, že je tohle dobrá příležitost si udělat v životě inventuru. Kdybych byl psychicky labilní jedinec, což někdy jsem, mohl bych to pochopit tak, že je vše ztraceno a že si to mám jít do lesa hodit.

Jo, je to divná doba, je to hodně nepříjemný, možná jsme jako lidstvo trochu zapomněli, co je důležitý. A že každý den, kdy nejsme téměř ničím omezeni, bereme jako samozřejmost. Myslím si, že nynější situaci naše generace ještě nezažila, a myslím, že ji nezažila ani generace podstatně starší. Není válka. Zaplaťpánbůh, to by bylo podstatně horší. A ukazuje to, jak je ten náš svět zranitelný a křehký. To nemá být výtka globalizovanému světu, i když třeba Foreign Policy píše, že tohle je konec globalizace. Což je blbost. Celá naše planeta je na globalizaci propojená. No a globalizace nemá jen pozitivní stránky, ale i negativní. Něco se stane v jedné části světa a měrou obrovskou to ovlivní zbytek.

Mám rád Terezu Spencerovou, má sverázný vzhled i hlas, původně to byl muž, který se nechal přeoperovat na ženu. Je to jediná česká novinářka, kterou mám v přátelích, psala pro Literární noviny, je to expertka na Blízký východ, moc rád čtu její reportáže ze Sýrie a Egypta. A už asi rok píše pro Primu rubriku Svět při ranní kávičce, kdy každý den vám v cca patnácti zprávičkách o délce dvou až tří vět popíše, co se děje ve světě. Já byl asi vždycky trochu jiný, mně nikdy moc nezajímalo, co se děje u nás, protože daleko větší roli pro chod této země bude mít to, co se děje kolem nás. Občas píše sarkasticky, kriticky, možná s ní nebudete v řadě věcí souhlasit, ale rozhodně si zprávy nevycucává z prstu.

To, co si užívám, je to, jak ustaly politické půtky napříč celým politickým spektrem. A i lidi mi přijde, že jsou méně rozhádaný, najednou se přestaly řešit malichernosti a to je jedna z mála pozitivních věcí. Po dlouhý době mám pocit, že zas Češi v něčem táhnou za jeden provaz, protože jsme všichni ve stejným průseru. Je to tak. Krize a problémy sjednocují společnost. Ano, občas někdo jde ven bez roušky, lidi bonzují, někteří chtějí lynčovat, ale jinak tahle situace ukazuje, že Češi pořád umí táhnout za jeden provaz, když jde do tuhýho. A to je pozitivní. A nyní dvě ranní kávičky za včerejšek a dnešek:

prima.iprima.cz/...

prima.iprima.cz/...

Tak se držte