Strašně moc krásný závěr roku

Je 1. ledňáka 2021, já už se vyspal z opice, vzal si čisté trenýrky, aby ten nový rok začal skutečně čistě, svěže a bez opruzenin, navíc mě večer čeká Robert Vano (takhle přezdívám vanovou koupel). Džulí sedí za mnou u mého psacího stolu a píše komenty, já píšu tenhle článeček. Vždycky se na každou návštěvu strašně těším, ale na tu vánoční a silvestrovskou obzvláště. Je prostě taková jiná, svátečnější.

Džulí tentokrát přijela v neděli 27. prosince a zítra odjíždí. Vím, že to píšu skoro v každém článku, ale tentokrát to uteklo ještě rychleji než normálně. A normálně to utíká taky nadpozemsky rychle. Ten společný skorotýden utekl jako voda a připadá mi, že to je teprve včera, co přijela. Jestliže jsem v minulé kapitule psal, jak jsem u stromečku brečel, po příjezdu Julči a podvečernímu namašírování ke stromečku, jsem si brečing zvopákl. 

Ještě jednou, Tajnůstkářko, díky moc za všechny dárečky. Díky za kvízovou hru, která dá mým závitům mocně pokouřit, díky za Slova z pekla, ty moc dobře víš, že jsem poloviční lingvista a milovník netradičních slov. A nejvíc děkuju za krásný album s neuvěřitelně vtipnými komentáři. Album, které obsahuje vše podstatné, co jsme za rok 2020 prožili. Neskutečně mě to dojalo, začal jsem špulit moldánky a už to jelo. A nesmím zapomenout ani na luxusní ponožtičky. Jsi úžasná.

Za ten týden jsme toho prožili hrozně moc. Juli odborně asistovala při výrobě domácích klobás (někdy bys měla o svém řeznickém umění napsat samostatný článek), pomáhala bráchovi a Carlosovi s přípravou sushi, protože kdysi projevili ti dva japanologové zájem o to, ochutnat sushi, a zároveň to byl od Julči jeden z dárků pro ně, tedy všechny potřebné suroviny + odborná asistence a dohled nad tím, jestli to dělají správně. Musím říct, že jsem byl taky velmi zvědavý, jak sushi chutná, na rovinu říkám, že jsem si od toho moc nesliboval, klidně se přiznám, že v jídle nerad experimentuji. Nejraději mám tradiční českou kuchyni, takovou prostě osvědčenou klasiku, a nerad se pouštím do neznámých, neprobádaných jídelních vod. Řeším pak v sobě to, že mi třeba to jídlo nebude chutnat, a to je přece škoda. Čekal jsem, že mi jednoduše sushi nepůjde do hltanu, protože je příliš odlišné na to, na co je moje morda zvyklá. Ale musím vám říct, že mě překvapilo, jak je sushi překvapivě dobré. Teda ne, že bych se po něm utloukl, ale ani jsem neměl touhu ho vyplivnout, prostě bylo v pohodě poživatelné. Já už jsem sice křivil hubu preventivně a čekal explozi chutí, která prostě nebude kompatibilní s tím, na co dosud byly mé chuťové pohárky zvyklé. Ale ta chuť je fajn, ladí to k sobě, vzal jsem si dokonce DVA kousky (měl jsem verzi bez wasabi). Hodně se mi líbila lepivost té rýže, protože i u českého rizota mám rád, když je ta rýže rozvařenější, nemusím ji al dente. Ale nevadilo mi.

Chci poděkovat za dárečky a dobrůtky i Éčku (především za ponožtičky, které plně vystihují můj charakter).

Éčko se te tu stavilo v pondělí a já, ačkoliv zcela střízliv, jsem se rozhodl obě půvabnice oblažovat svým karaoke zpěvem. Začal jsem u písně If I was od Midge Ure (poslechněte si ji), a jelikož jsem zaznamenal kolosální úspěv, pokračoval jsem s písničkami od Dymytry. Jediné, co musím Džulí a Éčku vytknout, je to, že se nepřidaly k mému úžasnému zpěvu. Přiště jim dám něco do pití, vožeru je a bude to.

V úterý dorazila Sladká, dostal jsem od ní jako dárek tričko se skutečně originálním motivem. Jestli někdy najdu odvahu, vyfotím se v něm a hodím vám to sem. Bylo super zase Sladkou po delší době (asi 3 měsíce) vidět. Eliášek už nevypadá jako miminko, už chodí a má mnohem víc vlasů než já, to ale asi každý. 

Ve středu se vyrábělo sushi. Původně bylo naplánováno na Silvestra, ale brácha už měl choutky den před. Takže se Džulí s bráchou a Carlosem vydali dopoledne do Havlíčkova Brodu pro čerstvého lososa. No a večer už jsme si všichni užívali Japonsko. 

Čtvrtek byl ve znamení silvestrovských příprav. Pro mě se dělaly tradiční sociální chlebíčky, tedy pouze večka, máslo, šunka a okurka. Ostatní měli ovšem velice luxusní kousky. Džulí vydatně pomáhala, já jsme se velmi osvědčil při krájení rohlíku na jednohubky (půlka rohlíku padla na zem) a málem jsem si píchnul nůž do břicha. Nože nepatří dětem do ruky. Ale jinak to bylo super. Jídla bylo moc (2 druhy jednohubek a 3 druhy hlebíčků a šneci). Šneci mě naprosto uchvátili stejně jako pomerančový Franta. 

Mrzely mě pouze dvě věci: zaprvé, že nepřijela Chemická, protože Natálka (holčička její ségry) má šestou nemoc a nechtěli nám sem něco zanést a druhá věc se týká silvestrovského programu, který byl jednoznačně příšerný. Všude samé reprízy a opakování, což jsem věru nečekal. Jinak to byl ale moc povedený týden a strašně jsem si ho s tebou užil. 

Ještě jednou bych Vám chtěl popřát vše nejlepší do nového roku, hlavně hodně zdraví a ať se Vám ve všem a při všem daří. Jo, a když jem se v minulé kapitole pochlubil svým novým počítačem, vložím sem i fotku toho, jak vypadá můj pokoj. Červené povlečení = Julčina postel, vlevo pod dekou se topoří moje nohy a tam se nachází moje postel. Vepředu mám psací stůl, vlevo PC koutek, na zemi u skříně bangladéšky (klid, používám je jen na doma, do vozíku).

P.S. Poslední třetinu tohoto článku psala Džulí, jejíž kulometné prsty mi přišly velmi vhod, páč jsem stará líná potvora (Julie: potvrzuji). 

P. P. S. S Džulí jsme začali hrát Carmageddon a přejeli celkem 85 lidí

P. P. P. S. Po dlouhý době jsme si dali chotěbořský kebab