Mow | Plná huba borůvek aneb poslední vyprávění

Vše již bylo řečeno, vše vtipné již bylo napsáno, přicházím tedy s poslední vyprávěcí kapitolou. Pokud chcete aby tento blog pokračoval, musíte se chopit vlastní iniciativy. A jak jsem avizoval už před drahnou dobou, v poslední kapitole, která přijde po této, budu já odpovídat na vaše záludné a podpásové otázky. Můžete se tedy v komentech pod tímto článkem ptát, pokud to jsou osobnější otázky, můžete mě klátit (otázkama) přímo na mailové adrese, kterou jsem pro tyto účely před chvílí speciálně založil. Zní takto: nejkrasnejsi.bimbas@seznam.cz. Nejdříve jsem se bál, zdali tato adresa nebude už obsazena, ale mé obavy byly liché - nejkrásnějšího bimbase mám opravdu já (fotky na vyžádání tentokrát nezasílám). Na výše zmíněnou adresu můžete posílat i nejrůznější počítačové dotazy, vtipné příhody ze svého života, u kterých pojmete podezření, že by mi mohly rozhýbat bránici a rozklepat bříško. Tolik tedy úvodem. Ještě než začnu vyprávět, rád bych upozornil čtenářky, že mám při psaní této kapitoly na sobě jen tričko a trenýrečky.

Mám rád buchty. I jako ženský, i jako buchty z trouby. Ujíždím na čokoládě a kakau, takže pokud mě chtete uctít, měla by mít buchta kakaový piškot nebo čokoládovou polevu, ideálně obé. Z ovocných buchet mám nejradši jablečný štrúdl, maminka dělá dokonalý, který je z kynutého těsta. Brácha má raději z kupovaného listového, které je na mě ovšem moc "hladové" a papírové. Z bublanin mám celkem rád třešňovou (mamka vypeckovává) a jahodovou. Naopak bublaniny z drobného ovoce (borůvky, ostružiny, rybíz) mi nechutnají, takže pokud je mamka udělá, má jistotu, že já užírat rozhodně nebudu. Důvodem je to, že mi to drobné ovoce přijde příliš kyselé a trpké.

Takže i když nejsem fanda borůvek, vydali jsme se do Borovan na borůvkobraní. Musím říct, že výsledek předčil má očekávání. V určitém směru jsem totiž žena, a teď nemám na mysli to, když mi nakouknete do trenek nebo když teploty klesnou pod bod mrazu, tam dole už v podstatě ženou jsem. Tady ale jde o to, že se hrozně rád kochám stánky, zbožím, strašně si to užívám, a přitom si ani nemusím nic koupit. V těch Borovanech bylo tolik stánků, že jsem jich tolik ještě v životě neviděl. Když píšu tyhle řádky, pojímám dokonce podezření, jestli jsme to všechno prošli, v podstatě to bylo obrovská pouť. A nevěřil bych, kde všude se dají borůvky použít - koláče, zmrzliny, džemy, to mě celkem nepřekvapilo, ale borůvkový pivo nebo klobásy, to jsem viděl prvně. Já ale jedu hlavně přes sladký, takže jsem si dal punčový řez s borůvkama (miluji punčák, ale musí být správně mokrej). U týhle verze jsem měl strach, aby to tam ty borůvky (nebo spíš džem?) nekurvily, aby to nepohřbilo tu chuť punče. A výsledek? Chutnal báječně, byl naprosto geniální.

Nechyběla tam ani spousta stánku s keramikou, s hračkami pro děti, ale žádný Větve, vše české a hezké. Na rožni se tam peklo několik prasat, onde zase pekli jen jejich kýty a lidí hromada. Naštěstí zase ne tolik, abychom jim s vozíkem neúmyslně najížděli na achillovku zezadu nebo aby před námi museli uskakovat. A jak píšu výše, borůvky v podstatě nežeru. Ovšem tatínek zakoupil na ochutnání tak báječný borůvkový koláč, tak jemné těsto, fakt vánek, a borůvky tak slaďoučké, že ten celek chutnal fakt neskutečně. Píši tyhle řádky a téměř kompletně vlhnu. My jsme tam byli v sobotu a v neděli se konala soutěž v pojídání ovocných knedlíků. Tatínek žertoval, jestli se prý nechci přihlásit, můj bachor však nebyl dostatečně roztažen a ty časy, kdy jsem se třeba dvakrát do roka přežral, že mi bylo těžko, už jsou dávno pryč. Pochopil jsem, že i sebelepší jídlo nestojí za to, aby mě pak kvůli němu bolelo bříško, nebo abych se dokonce posral. Takže pokud chcete tip na výlet, tohle borůvkobraní mohu jednoznačně doporučit.

A ještě mě tam zaujal jeden objekt - počasí bylo skutečně vydařené, na sluníčku mohlo být určitě přes 30 stupňů. A zatímco rodiče kupovali sazenice borůvek a já si hověl ve stínu pár metrů od nich, zahlídl jsem, jak po asfaltové cestě (já byl na trávě ve stínu stromů) prochází jakási maminka s kočárkem. A i když bylo opravdu horko, její oblečení mě překvapilo. Měla na sobě bílé, velmi průsvitné šaty, pod kterými byly velmi zřetelně vidět její vymakané půlky. Kalhotky samozřejmě měla, šlo o bílá tanga, nicméně ještě nikdy v životě jsem naživo takhle odhalený ženský zadek neviděl. Málem jsem si hlavu ukroutil a vypadl z vozíku. Srdce se rozbušilo, Povstalec začal nervózně rotovat kolem své osy. Proto bych chtěl poprosit především čtenářky mého blogu, pokud vlastníte nějaké zajímavé zadečkové fotografie, které by se mohly postarat o to, aby MoWovi nezarezly trubky, neváhejte je, prosím, poslat na výše uvedenou adresu. Nebudou nikde zveřejněny ani ukázovány třetím osobám. Také příjimám fotky v plavkách, případně i bez plavek.

Teď vážně. Chtěl bych s veškerou upřímností poděkovat všem, kteří četli můj blog, i těm, kteří ho teprve číst budou. Hlavní myšlenka, tedy pobavit vás, se snad alespoň trochu povedla, zároveň věřím, že jsem třeba trochu změnil váš pohled na život, že některé věci vidíte jinak, snáz, lehčeji. Většinou nejsem samolibý, ale sám žasnu nad tím, během jaké, myšleno rekordně krátké, doby se mi povedlo vyblít sem průřez 28 let jednoho života. Mějte se krásně, užívejte si život na maximum a těším se na vaše zadky v kalhotkách i bez nich. Také neopomeňte klást dotazy, pokud vás ohledně mé existence něco zajímá, nicméně já se se svými příběhy na delší dobu odmlčím.

Váš MoW

Poznámka pod čárkou: pokud některé vaše dotazy shledám zkurveně osobními, vyhrazuji si právo na ně neodpovídat. Děkuji za uchopení.