MoW skautem

Už o mně prostřednictvím blogu víte skoro všechno, ale nyní jsem odpoledne dokoukal Záhadu hlavolamu, tedy to zpracování z roku 1993, které je neprávem dost opomíjené. Známější je černobílý seriál (1968) se stejným názvem, který režíroval Hynek Bočan, jež má na svědomí třeba S čerty nejsou žerty, Přítelkyni z domu smutku nebo Zdivočelou zemi. Často běžel v Magionu a ve Veze, což bylo podvečerní pásmo pořadů pro děti. Magion uváděl Petr Jančařík, Vegu Standa Hložek, byly tam telefonické soutěže, rozhovory se zajímavými lidmi i pořady a seriály pro děti. Ti starší z vás, tedy v mém věku, si určitě vzpomenou, že v té černobílé Záhadě Hlavolamu běhal po střechách jakýsi Široko s bílou maskou na ksichtě, a hrál ho Jan Tříska. Hrál tam i Václav Sloup či Jaroslav Moučka.

No, a v roce 1993 si někdo řekl, že by mohl natočit filmové zpracování Rychlých šípů, tentokrát barevné. Poprvé jsem ho viděl v deseti a sral jsem Maggi v kostkách. I to černobílé seriálové zpracování od Mahuleny Bočanové má hutnou atmosféru, ovšem na celovečerní film o 25 let později to nemá. Když jsem to viděl poprvé, hrál jsem si na zemi a měl to puštěné víceméně jako kulisu. Avšak pokaždé když jsem se podíval, stáhlo se mi srdcoví - strašidelná varhanní hudba, temné uličky a vzdychající náctiletí chlapci. Do toho Em (ne ta šéfová Bonda) stoupající po vrzavých kostelních schodech. A jelikož to dávali včera odpo na ČT1 a jelikož já mám O2 TV, která umožňuje si pustit cokoliv týden dozadu, neváhal jsem a znova zamířil do Stínadel, zvědav, jestli mě to vyděsí. A vyděsilo, dokonce bych řekl, že to je jeden z nejvíce atmosférických porevolučních českých filmů. Navíc v něm máte příležitost vidět osmnáctiletého Matěje Smrádka (tak říká bratrům Hádkům můj brácha), to si přece nemůžete nechat ujít.

Představitelé Rychlých šípů jsou neuvěřitelně toporní. Nevím, kdo dělal casting, ale musel být na plech. Jako dítě to úplně nevnímáte, ale v dospělosti je to silnější, přece jen mám dnes nakoukáno víc, než jsem měl na základce. A ještě někoho napadlo, že budou ty hlavní postavy mluvit spisovnou češtinou Jaroslava Foglara, což se ukázalo jako ne úplně dobrý nápad. A zas. Jako malé dítě to nevnímáte, jako velké dítě už vás to tahá za uši. Ale určitě si to pusťte, film je volně ke zhlédnutí na Youtube.

Popravdě, já nikdy nebyl extra fanoušek pana Foglara, knížky mě nebavily skoro vůbec, ale jako dítě jsem hrozně hltal komiks Rychlých šípů a pak samozřejmě Čtyřlístek. Tehdy jsem to tak neviděl, a dokonce se mi to líbilo. Dnes v dospělosti už to vidím trošičku jinak. Pokud si vzpomínám, tak se pan Foglar snažil žít celý život podle skautských zásad, což je určitě dobře. Já o těch skautských zásadách měl jen velmi povrchní představu, tak sem hodím odkaz z Wikipedie:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Idea_skautingu

Takže když jsem si pročetl, zjistil jsem, že jsem v podstatě skaut. Jen ta hospodárnost mi moc nejde - sázím a kupuju kryptoměny. Ne, vážně. Já v tom vidím trochu Desatero, respektive si říkám, že by měl být takový každý člověk - nebýt svině, pomáhat druhým, řekl bych, že skautem jsme skoro každý. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že ta správňáckost a čestnost Rychlých šípů byla někdy až přehnaná, koneckonců, jeden z jejich členů, Mirek Dušín, se dostal až do pořekadla ("No jo, ty seš takovej Mirek Dušín!"), přičemž to má takovej pejorativní nádech, že je někdo příliš velký slušňák, který nedělá zakázané věci. Možná měly Rychlé šípy i trochu mládež vychovávat, ale připadá mi, jestli si třeba pan Foglar ty svoje postavy trochu moc neidealizoval. A jestli to třeba dnešním dvanácti- či třináctiletetým dětem může něco dát.

Každopádně jsem chtěl vždycky vidět Stínadla, ty tajemné, úzké uličky mě hrozně lákaly. A nebudete tomu věřit, já jsem myslel, že Stínadla fakt existují! Pak jsem se mrknul na Wikipédii a zjistil, že to je smyšlené! Stínadla se jmenují prý podle popraviště, protože se tam stínaly hlavy. A asi to bude Malá strana, Staré město a tak. Zajímalo by mě, jestli i dnes to působí takhle starobyle, nebo už je to moderní a po té tajemnosti už není vidu ani slechu.

Chápu, že to je fikce, ale když jsem se dnes odpoledne na tu Záhadu hlavolamu díval, překvapilo mě, že tam vůbec nevystupují rodiče těch všech desítek kluků. Parchanti furt někde lítají, rvou se, co škola, co úkoly? Co tomu říkají rodiče? Nechali by rodiče Jana Tleskače, aby se scházel s podezřelým mistrem? Vlastně až nyní mi docvaklo, jak je svět dětských postav oddělen od světa dospělých, že vlastně na samotné děti je nahlíženo jako na dospělé. A starší Vontové už skutečně dospělí jsou. Když si nyní vybavuji některé pasáže jak z toho celovečeráku, tak i seriálu od Bočana, nebál bych se některá bratrstva označit za sekty.

Daleko víc se mi ale líbil seriál Kamarádi, taky černobílý. Marek Eben v dětské roli jako Váleček, Antonín Navrátil, pozdější filmový i dabingový herec, ale mně stejně nejvíc rajcovala jejich kámoška Gábina, z Gábiny jsem byl v 15 úplně hotovej. A ty postavy mi přišly uvěřitelnější, plastičtější než Rychlý šípy. V případě Kamarádů se mi zdálo, že takhle vypadá skutečný přátelství a kamarádství. A strašně jsem chtěl být s nima v partě, představoval jsem si, že veškerá ta dobrodružství prožívám s nimi.

No a na ČT3, tedy v tom kanálu pro seniory, začali dávat každý víkend v podvečer Hry bez hranic. Pamatujete? Já to jako dítě žral, první díly běžely v roce 1992, takže tam jsme byli ještě jako Československo, a šlo o to, že osm zemí z Evropy soutěží v různých zábavných displínách, to byly časy. A já si po tomhle uvědomil, jak ten čas letí a jak stárnu. Ale zároveň se vrácíte nostalgicky do dětských let, kdy vám bylo devět, dneska je vám skoro o 30 let víc. A svět mi tehdy přišel asi normálnější než dnes.