Zprávy od pána z Vysočiny

Už jsem dlouho nenapsal žádný článek, takže je čas to napravit. Hlavní zprávou pololetí je skutečnost, že za mnou po čtyřech měsících zavítala opět Džulí, a vypadala ještě nádherněji než obvykle. Přišlo mi, jako by za mnou z nebeských výšin slétl anděl. Bylo báječný ji vidět zase uvolněnou a bezstresovou. Umět chodit, zatančil bych kolem ní domorodý státnicový tanec z ostrova Vatu-Tatu. A jelikož má hrdost byla nezměrná a rozhodně bylo k čemu gratulovat, oslavili jsme to s Džulí romantickou večeří, kdy jsem upekl pštrosa, kterého jsem vlastníma rukama den před návštěvou krásky ze severu skolil (chvíli honil on mě, chvíli já jeho).

Jsem vychloubačný píčus, takže jsem Džuliny státnicové úspěchy roztruboval do světa. Na FB jsem si v chatu založil skupinu ze Sladký, Chemický, První, Andílka, Veselý a Maggie, kdy jsem po každé úspěšně vykonané zkoušce oznamoval stav, těm, co nemali FB, a Éčku jsem dával vědět textovkou. Pravda, Džulí se trochu styděla, ale já nedbal (Oskar), jen ať všichni vidí, jaká jsi pilná a vejborná studentnice, jaký excelentní výkon podáváš. Takže se všichni shodly na tom, že je Julča neskutečná borka (samička od slova borec), Chemča napsala, že taky moc gratuluje a že z Julči bude (vlastně už prý je) skvělá učitelka. Sladká poslala obrázek terče, ve kterém je šipka zabodnuta přímo do černého, což přesně odpovídalo průbehu celých HrozněTajných státnic.

Džulí už nějaký čas bydlí v útulném bytečku, který si postupně, a dlužno říct, že velmi vkusně, zvelebuje. Chtěl jsem jí do bydliště taky něco pořídit, něco, co mě bude symbolizovat. Zvažoval jsem němého sluhu, takový ten věšák, který vám podrží kabát, šálu či holínky. Pak jsem se ale zamyslel a řekl si, že by to chtělo něco víc praktického a do kuhyně. Takže volba jasná - váleček na nudle a digitální váha v barvě čerstvě uzrálé limety.

V sobotu proběhlo gratulační ráno od nás všech a já měl možnost následně pomáhat Džulce s opravováním písemek pro 2. třídu. Cítil jsem se jako mačo, s tímhle si snadno poradím, pomyslel jsem si, ale chyba lávky - už u druhého cvičení jsem nepochopil, co se po mně chce, proto jsem byl Džulí vděčný, když mě převelela na jinou, tentokrát méně yntelechtuálně namáhavou práci, a to, abych v Excelu vytvořil tabulku, a do ní zapsal procentuální úspěšnost jednotlivých žáčků. V tom jsem se cítil jako tuňák ve vodě. Měli byste totiž vědět, že mi nejvíce vyhovuje tupá mechanická práce ve stylu "Tohle piš sem, ale neposer to!" Samozřejmě jsem to lehce připosral, protože jsem se snažil přijít na to, jak hromadně přidat za napsaná čísla značku procent. Tak dlouho jsem s tím mrdal, až jsem to rozmrdal. Když jsem totiž klepl na značku procent v Excelu, přidalo to sice %, ale zároveň to číslo bylo vynásobeno stem, takže výsledek byl třeba 9600 %. Nakonec jsme se s Džulí domluvili, že tam ty procenta psát nemusím.

Jak napověděl druhý díl našeho podcastu, v sobotu odpoledne proběhla naše první letošní grilovačka, já poprvé v životě ochutnal cuketu na grilu a byla překvapivě dobrá.

Vždy když si vkládám do orálu zeleninu, myslím na smrt, to množství vitamínů by mě mohlo zabít, ale přežil jsem dvě sousta cukety, zachránila mě grilovaná kutleta.

Večer jsem dokoukali polské drámo 25 let nevinnosti. Název by mohl evokovat, že jde o příběh chlapce, který se snaží na malé vesnici plné chlípných a nadržených slečen zůstat co nejdéle panicem. Opak je pravdou. Je to film o klukovi, kterého neprávem odsoudí za vraždu dívky. Je dobře, že jsem nikdy nechodil na dýzy.

Brácha s Carlosem si pořídili nového člena domácnosti - samečka agamy vousaté. Říkají mu Freddy. Je to fešák, krásně vybarvený, s velkým apetitem. Zkoušel jsem mu dávat řízek, ten moc nechtěl. Já mu říkám Jindřich, žije v ČR, tudíž by měl mít český jméno. K tomu mě inspirovala Julča, když pravila, že králíčky pojmenovává podle filmových postav. Vtom jsem si vzpomněl na pohádku Princezna from Millwater, kde byla Eliška, a ta měla svýho Jindřicha, proto Jindřich. Takže máme doma i šváby a cvrčky. Vím, že to bude znít nemužně, ale já se těhle hmyzích sráčů strašně štítím, takže po tom, co Jindra dorazil, jsem oboje dveře vedoucí do mého pokoje zatloukl třímetrovýma fošnama se slovy: "Musím se tu dobře opevnit!" Ale Jindřich je fešák, v příštím životě chci být agama s dlouhejma vlasama.

Musel jsem si zaheslovat wifinu. Už asi čtyři dny se u krámku, který máme hned vedle baráku, potlouká až do pozdních podvečerních hodin podivné individum. Má nápadně velkou hlavu, divně čumí po mých rodičích a do pozdního večera hlasitě huláká s někým na telefonu. Wifina na úřadu je zaheslovaná, takže chodí k nám sosat data. Já wifi nikdy zabezpečenou neměl, přišlo mi hloupé diktovat návštěvám heslo, je to jako bych se bál o soukromí. Ale včera nám dvakrát během dne nešel proud a kvůli tomu nešla ani wifina. Mamka zaslechla, jak tady někdo vztekle mlatí na telegrafní sloup, a on to byl tenhle expert. Pak nasraně odtáhl. Tak jsem včera zabezpečil wifinu heslem mrdin007 a zatím je klid. Nejde o ta data, o tu wifinu, ale že z něj nemáme dobrej pocit. A mámě tvrdil, že je přípojenej na obecní úřad. Když mu řekla, že je zaheslovaná, tvrdil, že ji prolomil, dost ale pochybuji, že mají heslo admin. A na závěr ještě toto, hrozně se mi to líbilo:

Tak hezké léto a nezapomeňte s nepodezřelými sdílet své wifiny (bez hesla, samozřejmě).

MoW