Tenhle článek si rozepisuju v Poznámkovým bloku. Mohl bych si ho sice uložit do konceptů na Píše.cz a psát to postupně, tím pádem bych ale nebyl na úvodní stránce, a jelikož jsem trochu narcis, nesl bych to těžce:-)
Přátelé, mám za sebou tři úžasné dny a jeden z nejsilnějších zážitků mého života celkově. MoW byl na Džulině promoci a viděl Prahu. Džuli mě i celou moji rodinu pozvala na promoci. Mému taťkovi ale nedali v práci dovču a navíc pro nePražana je cesta po naší metropoli dost složitá, a to i s navigací. A tak mi Džulí nabídla, že by pro mě a pro mou mamku zajel její tatínek. Měli byste vedět, že promoce byla naplánovaná na 9. hodinu ranní, a od Džulí ke mně na Vysočinu je to 200 km, takže to by musel Džulin otěcko (budeme mu říkat pan Džulí) vyjet tak v jednu ráno, dvě a půl hodiny cesta sem, dvě a půl hodiny cesta tam, to by nešlo. Takže jsme se domluvili, že přijedou o den dřív. V mé rodné hroudě byli lehce po páté odpoledne, lehce se občerstvili, odpočinuli, naložili vozík, bágly, mě, mamku a vyrazili jsme. Cesta ubíhala pohodově, na místě jsme byli lehce po 8.(?) hodině, čekaly na mě palačinky s Nutellou, vybornej borůvkovej koláč od Julinky s tvarohovou podložkou a Happy Meals, který jsem nikdá nejedl.
Nařídili jsme si budíky na 5.15 ráno a cca v 11 večer zalehli na kutě. Snad jsem byl obstojný spolunocležník a Džulí se se mnou spalo dobře. Snažil jsem se moc nekopat, nevrtět. Chrněl jsem u zdi, bez polštáře a slintal jsem jen kapičku. Nerad spím s polštářem, mám hodně zalomenou hlavu, takže jsem raději, když mám šišku na rovince. Nevím, kolik mohlo být hodin, neměl jsem u sebe mobil, ale tipuji, že tak od tří ráno jsem byl vzhůru, a poslouchal, jak venku vydatně prší. Byl jsem natěšenej, vzrušenej i trochu rozrušenej, taky jsem se bál, jak to vypadá u nás na Vysočině, protože v posledních dvou týdnech jsme dvakrát bojovali s vodou, měli jsme ji až v garáži. A taky jsem se možná bál usnout, že až zazvoní budík, nebude se mi chtít vstávat. Jakože zaberu tak tvrdě, že se mnou budou lomcovat, já zavrčím, ať mě nechajó, a Džulí kvůli mně prosere promoci. Navíc jsem se i trochu bál, jak takto brzké vstávání zvládne mé tělo. Vy to možná nevíte, ale jsem rozmazlený venkovský synek, který není zvyklý vstávat takhle brzo, a bál jsem se, abych třeba kolem jedné odpoledne nebyl na odstřel.
Ne, vážně - často se mi stává, že jsem vzhůru třeba od 6 ráno, a už neusnu. Ale vstávačku v pět jsem zažil naposledy v 6 letech, kdy jsme jeli vlakem do teplických lázní, a nemohli mě probrat. Naštěstí se situace neopakovala. Když zazvonily budíky, byl jsem už několik hodin vzhůru, vlastně by se dalo říct, že jsem čekal, až zazvoní oba naše mobily. První spustil můj, o chvilce později Džulin.
Pak jsme šli na snídani, která byla neuvěřitelně pestrá - šunky, sýry, koláče. Já si dal závazek, že snídat nebudu, protože jsem byl krapítko nervózní, ale pak jsem si řekl, že tělo potřebuje živiny, a šel do borůvkáče od Džulí. To už jsem měl na sobě sváteční kalhoty, ale vršek jsem si bral až po snídani a ve vozíku, kdy už jsem měl za sebou i koupelnovou seanci, Julča mi vyšťourala nos tyčinkou, test vyšel negativně a jelo se. Na konci článku dám fotku, abyste věděli, že tento epos není fake, ale že jsem v Matce všech měst opravdu byl. Některým konzervám bych se chtěl omluvit, že nemám sako, ale narvat mě do něj, to se rovná útoku na bodový rekord v desetiboji, případně navlékání chobotnice do síťkovky.
Vyjížděli jsme lehce po půl sedmé, což bylo mírné zpoždění, a Džulí začala být trošku nervózní, protože tam měla být půl hodiny před začátkem promoce, aby se sladili a nacvičili nástup. Do Prahy to trvalo lehce přes hodinu(?), já si ty přesný časy nepamatuji, poznámky jsem si nedělal, Džulí to upřesní u sebe v článku. Každopádně pan Džulí nechal auto v oblasti, kde Julí učí. Tady byste měli vědět, že vozíčkář do metra na eskalátor nemůže. Jasně, někde jsou výtahy, ale ne u každé stanice, takže jsem patrně poprvý v životě jel bezbariérovou tramvají až na Václavák. Museli jsme si na ni pět či deset minut počkat. Vtipný bylo, že nám zastavila taková ta stará tramvaj, vyskočil z ní řidič, ukázal na mě prstem a říká:
"Já ho vzít nemůžu!"
Jasně, my to víme, vole, ale stejně mě to rozesmálo. A za chvíli se přiřítila tramvaj číslo 17, což byla ta naše. Nalodili jsme na ni a mým tělem začalo proudit ještě větší vzrušení. Nikdo mi neřekl, že tramvaje maj takový odpich, zrychlení a akceleraci. Nebýt vozík zabržděn, lítám tam jak nudle v bandě. Ale po každém zastavení na zastávce a opětovném rozjezdu jsem se neubránil zpod roušky nadšenému hýkání, kvůli čemuž jsem budil píchavé pohledy spolucestujících. No jo, vesničan v Praze. Ke Karolinu to trvalo tramvají asi 30 minut, a když jsem viděl, že tramvajové hodiny ukazují 8.29, začal jsem být mírně nervózní i já. Jen co tramvaj zastavila, nasadila Džulí sprint, který kdyby viděl Usain Bolt, bude si v koutě hanbou žužlat svůj jamajský sprinterský palec.
Já a mamka, společně s rodiči Džulí, a její sestrou jsme to měli o poznání klidnější. Budoucí magistra nám totiž v tramvaji dala přesné instrukce kudy tudy ke Karolinu, my tedy měli lexusní rezervu. Našli jsme vstup do této ctihodné budovy, na recepci nahlásili, že tam přešlapuje vozíčkář, a pustili nás bokem.
Karolinum je bezbariérové, mají tam schodolez, touhle věcičkou jsem nikdy nejel. Obsluhoval ji takový moc milý starý pán. Schodolez vypadá jako sklopené sedadlo v kině, prostě železná deska sklopená ke zdi. Ovladačem ji ten pán sklopí k zemi, já si na tu plošinku najedu. Zepředu a zezadu se zvednou takové třícentimetrové sajtničky nebo lemy, chcete-li, to abych nesjel, po mé levé ruce je zábradlí a jede se. Ovládání to má na kabelu a ovládá to ten pán, který celou dobu jde po schodech za tím schodolezem, ovládá směr a rychlost, prostě něco jako autíčko na dálkové ovládání. Původně jsem si myslel, že na tu plošinu se mnou bude moct i mamka, tý ale bylo řečeno, ať si jde po schodech a počká, až dojedu na jejich konec, a tam si mě převezme. Jsme na konci schodů, pán zmáčkne tlačítko, sklopí se sajtničky, mamka mě přebírá z rampičky a bác - jsme ve Velké aule Karolína. TY VOLE, JÁ JSEM VE VELKÉ AULE KAROLINA. Ta místnost, dá-li se tomu místnost vůbec říkat, spíš prostor, mi vyráží dech. Je to impozantní, je to opulentní. U vchodu nám dávají obálky s popisem průběhu promoce a říkají, že máme ještě 15 minut. Tady vám prozradím sladkou pointu - Džulí to stihla.
Za zvuků slavnostní hudby se otevřou u uličky dveře a nastupují holky a kluci, kteří prošli pětiletým peklem vysokoškolského studia. Následují dámy a pánové v talárech a hermelínech, omlouvám se, že je nebudu jmenovat latinsky, ale znělo mi to moc učeně pro můj blog, navíc tady nechci machrovat, a proto nebudu ani zastírat, že jsem ještě před pár dny nevěděl, že třeba vůbec existuje nějaký slovo jako pedel.
Bylo hrozně hezký, že paní v červeném taláru, což byla, jak jsem se později dozvěděl, paní prorektorka, mi nabídla, jestli nechci jít blíž, abych viděl, protože jsme seděli v druhé polovině auly. Odmítl jsem, nechtěl jsem, aby na mě ostatní koukali, jak popojíždím blíž. Ale nebudu lhát, že mě to nepotěšilo.
Následně jsme všichni slavnostně přivítáni na promoci a následují jména studentů, kteří prospěli s vyznamenáním (tady můžu prozradit, že Džulí byla mezi nimi taky, ale já se tak soustředil na to, až zazní její jméno, že jsem přestal počítat počet studentů s vyznamenáním. Každopádně, a ať to tu zazní na plnou hubu i koule - Džulí patří mezi cca 10 nejlepších v ročníku. To vás ale asi nepřekvapí), a následně těch, kteří prospěli.
Pan děkan měl moc hezký projev, pak si celá aula stoupla a stála poměrně dlouho, myslel jsem, že hrajou hymnu, pak jsem si uvědomil, že studenti přísahají na žezlo, a to jsem neviděl. Viděl jsem ale, jak se vrací zpět na své místo s diplomy. Nebudu vám lhát, ukápla mi slza a vlhnu i teď. Byl jsem na ni hrozně pyšnej.
Když se vraceli studenti po promoci tou uličkou, Džulí se podívala mým směrem a já byl ten nejdojatější chlap na světě. Chlap, co má nejlepší holku na světě.
Pak mamka zaběhla pro pana Schodoleza a zase jsem jel plošinkou důle. Na nádvoří Karolina jsme pak počkali na Džulí, až se uvnitř dofotí, a já jsem se s ní zvěčnil venku. I jsem držel diplom-tubu, takže jsem si užíval pocit, že jsem odpromoval já.
A pak jsme si dali úžasnou procházku Prahou - viděl jsem orloj, Julča mě vzala do Světozoru, kam chodí na dokumenty a dorty, já si dal Pařízský rohlíček a dort s názvem Těžká Paříž a oba byly tak poctivě čokoládový a tak dobrý, že mi to rolovalo ponožky.
A přátelé, byl jsem na Karlově mostě, bože, to byla nádhera. Počasí nám vyšlo neskutečně, kolem Vltava, panorama Prahy zalitý sluncem, Vyšehrad, Petřín, vypadalo to neuvěřitelně pohádkově. To, co jsem znal jen z televize, najednou jsem tady osobně. Nezapomenutelný. Šli jsme kolem kavárny Slávie, Knedlínu, viděl jsem výlohu, kde prodávali hodinky Rollex, a nebyly drahý, asi 45 tisíc, já jsem věděl, že jsem si měl vzít platební kartu. Džulí mi ukázala otáčivou hlavu Franze Kafky od Davida Černého. A pak jsme naskočili na tramvaj číslo 17, nechali se odvézt k Džulině škole, kde jsme nasedli do autíčka, a frčeli domů, abych dal odpočinout zádíčkům, protože ve čtyři odpoledne bylo zamluveno reservé v jedné moc pěkné restauraci.
Domů jsme dorazili mírně před půl třetí, dali si kafíčko, já se jal okupovat Džulinu postel.
Interiér restaurace se mi hrozně líbil, přemýšlel jsem, co si dát, protože mě stále v bříšku trochu tížila světozorská Těžká Paříž, kterou jsem ani nesnědl, ale rodiče Juli byli tak hodní, že mi ji vzali s sebou, a já ji konzumoval ještě druhý den. Nakonec jsem si dal dětskou porci kuřecího řízku se šťouchanými brambory, moje mamka si dala hovězí gulášek se zajímavým knedlíkem, rozhodně nebyl klasický houskový, spíš nějaký karlovarský nebo špekový, mamka mi dala koštnout a byl výborný. Džulí si dala salát s lososem, pan Džulí a Julčina sestra kachničku s knedly a Džulina maminka už ani nevím, ale myslím hovězí Strogganov.
A pak jsme byli podívat na další úchvatnou věc - v Panenském Týnci mají chrám, kde se natáčela pohádka O statečném kováři s Pavlem Křížem jako Mikšem. To místo musíte vidět, já čuměl s hubou dokořán jak puk.
Večer jsme si na terase rozdělali šampíčko, které jsem přivezl. Já ho měl připravený už v květnu, ale když pak Džulí za mnou 4. června, v podstatě hned po státnicích, přijela, bylo toho tolik na vyprávění a prožívání, že jsem nenašel pro ten šampus skulinku. A zpětně jsem za to rád, protože pro tu promoci se hodilo ještě líp než pro státnice.
Pan Džulí byl tak hodný, že nás v pátek 16. července hodil i domů, a je čas chýlit ke konci i tenhle epos, který jsem psal dva dny. Společně s návštěvou koncertu Scorpions 15. března 2010 to byl nejsilnější zážitek mýho života, nikdy jsem za jediný den neprožil tolik věcí. Měl jsem strach, že budu zničenej, že to nedám, ale v pohodě. Jo, trochu mě záda bolela, ale nic hrozného, jak je člověk prostě stále ve víru podnětů, nevnímá. Na Škorpíkách to bylo podobné - vydržel jsem nečůrat 8 hodin.
Závěrem bych chtěl poděkovat především Džulí za to, že mě pozvala, pak jejím rodičům, že do toho šli a měli odvahu, moc to pro mě znamená, poděkování patří taky mojí mamince, že to všechno zvládla, určitě už ke konci dne byla uťapkaná.
Poděkování si zaslouží i můj vozejk, který mám už od nějakých šestnácti, to jest dvaadvacet let, a který zvládl kočičí hlavy, obrubníky, tramvaje, nic neprasklo, neprdlo.
Chtěl bych poděkovat i Matičce Praze, která si na nás nepřipravila žádnou kulišárnu. Mám pocit, že si řekla, že když do ní zase po 11 letech dorazí pacholek z Vysočiny, budu na něj hodná, aby si ze mě pamatoval to hezký. Byla krásně vylidněná, jezdily bezbariérový tramvaje, fungoval schodolez v Karolinu. Rozhodně na 15. červenec 2021 nikdy nezapomenu, a jak vidíte, mám na ty patnáctky docela štěstí. Díky, Praho, že jsi mě přivinula na svá obří ňadra, a dovolila jednomu vozíčkáři, aby si tě bez stresu a naplno užil. Podle počtu lidí bych vlastně ani nevěděl, že jsem v Praze, protože všechno bylo krásně průjezdný, neucpaný, takový větší Brod:-)
Večer po promoci, když Džulí vedle mě spinkala, jsem já v hlavě projížděl zážitky z celého dne, výmýšlel tenhle článek, až mi dojetím ukápla slza, co všechno jsem v jediný den dokázal stihnout, vidět, že šlo všechno hrozně dobře, a Stověžatice nás žádným kiksem, zácpou nevyšplouchla, žádný vynervení řidiči, žádná hlava na hlavě, až jsem si říkal, jestli jsem opravdu v Praze, kde všichni pořád někam spěchají, a tečou jim nervy, prostě Praha = stres. Ale musím změnit názor. Praha mě má asi ráda.
P. S. Sežral jsem hrozně moc jídla a neposral jsem se, ani Imodium jsem nepotřeboval.
