Smečka aneb MoW u vytržení

Tak mě zase jednou český film překvapil. Zatímco Džulí dneska dává třicetikilometrovou túru na Klínovec, mý rodiče dnes mají výročí svatby (o rok víc než můj věk), já zkoukl film Smečka. Na CSFD to má sice jen lehce nadprůměrných 64 % a rozjezd je trochu vlažnější, nakonec mě to pohltilo a dal bych tomu 80 %. Vůbec jsem o tomhle filmu z roku 2020 neslyšel, asi neměl tak velkou reklamu jako jiné, zvučnější tituly, ale o to silnější má náboj. Nebudu prozrazovat celý děj filmu, jen tady v kostce uvedu kostru příběhu. Ten vypráví o Davidovi, který se v šestnácti dostává na pozici brankáře dorosteneckého týmu extraligy se jménem Vlci. A jelikož má trošku patku (ne od chleba, ale vlasovou), říkají mu ostatní máničko. Navíc má i cukrovku, takže kombinace patky a cukrovky (ještěže nemám ani jedno) způsobí, že chudák kluk dostává v kabině od ostatních kluků docela drsnou porci šikany. Jeho fotr, kterýho hraje Jiří Vyorálek (Vlastníci), je bohatý, úspěšný a jezdí v BMW X5. Pořád říká "to zařídím" nebo "to vyřeším" a David se tak stává v podstatě obětí ambicí svýho táty. Pravda, na Davida nikdy nekřičí, ale pořád svého syna ubezpečuje, že chování spoluhráčů je normální, že on když byl na vojně, zažíval šikanu taky.

Film ukazuje i zrůdnost sociálních sítí, kdy ty debilové ze šatny fakt nechutně komentujou Davidovy fotky na Twitteru, na kterých se třeba líbá se svou holkou, pak tam začnou dávat fotky i ty zmrdi a David je na nich šikanován. Já dostávat takovýhle kouř, tak se na nějakej zasranej hokej vyseru už dávno, protože psychický zdraví máme jenom jedno. Ale Davida hokej baví a taky nechce svýho tátu zklamat, chce, aby na něj byl fotřík hrdej, takže se v tom v něm zajímavě pere, a vyvrholení neprozradím. Každopádně stojí za zmínku velmi dobré herecké obsazení - Vlastina Svátková, hrající Davidomu mamu, tentokrát hovorí po slovenky a neukáze ani svoje prsia, na čo som bol ve väčšine filmov s ňou zvyknutý.

Poměrně významnou roli má ve filmu Martin Hosták, což je bývalý skutečný hokejista, ale většina z vás bude znát jako komentátora při mistrovství světa v hokeji na České televizi, a dokonce se na tribuně objeví Dominik Hašek.

Tady bych mohl svoji pseudorecenci utnout, ale musím pokračovat dál, protože mě při sledování napadala spousta myšlenek, ale klidně mě v komentáři kritizujte, ovšem až po tom, co film zhlédnete. Já když ho sledoval, byl jsem rád, že jsem nikdy nedělal žádný kolektivní sport, protože jestli bych dostával takovouhle čočku, asi by se to na mě podepsalo. Mě naštěstí naposledy šikanovali v lázních, kdy mě tahali za vlasy a rozebírali si balíky bez dovolení, co jsem dostával od rodičů. Já jsem zase bojoval tím, že jsem ve škole dělal, že spím, a celkem pravidelně se o hodinách počůrával. Ne že bych to neudržel, ale přišlo mi to pohodlnější než si říkat, že chci na záchod a hlavně - já to tam nenáviděl.

Jako psal Karel Kryl protestsongy, já prováděl protestchcanec. Pracovníci lázní pak vyděšeně volali rodičům, co to se mnou je, o hodinách spím a počůrávám se. Dlužno říct, že na střední už jsem to nedělal.

Chtělo by se říct, že šikana tady byla vždycky. Občas se šikanujou děti na školách, na vojně, kde jsou mazáci a bažanti, často, hlavně asi v ženským kolektivu, může být šikana i na pracovišti a já vlastně zjišťuju, že těm šikanujícím nerozumím. Jo, znám ty psychologický poučky, že často šikanuje ten, kdo má sám nějakej problém, a tímhle si kompenzuje svoji malost. Mě bylo Davida dost líto, navíc měl takovou celkem rachitickou postavu, něco jako já, a mě strašně mrzelo, že nechodil na karate třeba, aby těm hajzlům mohl rozkopat držky. O češtině nás učili, že, teď nevím, jestli Tolstoj, nebo Dostojevskij razil heslo, že zlu se nemá odporovat násilím. Asi proto, že násilí plodí další násilí, ale když dostáváte na prdel, že krvácíte, je docela těžký to pokorně přijímat ve stylu "kdo po tobě kamenem, ty po něm bagetou" nebo "když tě někdo uhodí, nastav druhou tvář".

Bylo mi z toho filmu i trochu blivno, ne že by tam byly krvavý scény, ale kvůli zvrácenosti či zvrhlosti dnešní doby, kdy Davidův táta si prachama předcházel trenéra, dokonce mu půjčil peníze na nový auto, jen proto, aby jeho syn mohl zůstat v týmu. David byl alespoň dobrej brankář. Ale když občas čtu o uplácení trenérů, viz třeba Růžička, který má čičinu v podobě striptérky, tak se řada z nich nechá uplácet od rodičů. Myslím si, že nový Jágr nebo Hašek je tak jedno dítě ze sta, spíš z tisíce. A spousta rodičů si prý nechce připustit, že z jejich dítka po sportovní stránce nic nebude. Tohle se musí poslouchat hodně těžce, obzvláště když do dobrého sportovního vybavení zainvestují rodiče desítky tisíc, vozí potomka na tréninky a pak zjistí, že NHL nebude. Občas mám pocit, že některý rodiče si vlastně chtějí přes své dítě splnit svůj vlastní sen. A jen píle a dril nestačí, chce to i talent. Myslím, že jen hrstka se dostane i třeba jen do národního týmu.

A vzpomeňte si, jak Hašek mlátil hráče z konkurečního týmu při přátelském inlinenovém zápase. Hašek neunesl prohru a protihráč skončil v nemocnici. Ne že by to byla pojistka bezpečnosti, ale Dominik má jako jeden z mála hokejistů vysokou školu, což neznamená, že nemůže mít blikanec, ale čekal bych, že to bude mít v hlavě trošku víc srovnaný. Jágr si dodělával maturitu před 40.

Ty sociální sítě jsou taky děsivý. S twitterem je to těžký, ale na FB si můžu nastavit, koho chci mít v přátelích a kdo uvidí obsah mýho profilu. A i tak nejsem ani na Twitteru, ani na Facebooku pod svým občanským jménem, takže jsem pro různý vocase jen obtížně dohledatelný. Já si totiž přidávám jen milý a hodný lidi.

Ať se vám v září páří

Martin