Mow | Hlavně se neposrat!

Byl jsem na kalibraci mozku a v něm se mi uvařil námět pro tuhle kapitolu. Bude se datovat ještě do středoškolských let a bude mírně nechutná, ostatně jako všechny články na tomto blogu. Úvodem chci říct, že všechny mé kamarádky jsou nejen velmi půvabné, vtipné a chytré, ale také svolné ke kulturním hrátkám. Prim v tom hraje asi Chemická, která nejen že zajde tu a tam do biografu nebo dívadla, to ostatní taky, ale netoxická Chemická občas vyrazí i na různá autorská čtení. Chcete o ní něco prozradit? Je to takovej knihofil. Ale to hodně mých kamarádek. Možná nechápete, co chci v tomhle odstavci naznačit. Nic. Jen to, že všechny mé kamarádky mají kulturu rády, já jsem totiž kulturní buran. Solidních znalostí jsem dosáhl jen ve filmech a rockové a metalové muzice. Knížku čtu jen občas, divadlo mě trochu nudí, kino miluji. Oblíbený žánr? Akce, komedie, drama. 

Střední škola. Po pár týdnech mého pobytu v ústavu pro obchodníky, ekonomy a manažery nám třídní oznamuje, že paní řidící je velkou milovnicí divadla a že se během studia několikrát do různých tyjátrů pojedeme podívat. Nechávalo mě to chladným. Říkal jsem si, že mě určitě s sebou brát nebudou, složité, komplikované, radši nechají starého pána doma. Ale to jsem neznal paní ředitelku. Nezabíralo nejen že nechci, ale i nemůžu, všechny mé argumenty vyvracela naprosto s přehledem. Nátlak nemám rád. 

Když jsem nadhodil doma, že třída jede do divadla a že šéfová trvá na tom, že pojedu taky, rodiče to nepotěšilo. Varovali mě před tím, kreslili různé černé scénáře, které by mohly nastat, např. že se mi bude chtít na velkou, dostanu průjem a poseru se jim v autobuse nebo v divadle. Nebo dvakrát, na obou místech. Samozřejmě jsem bral jejich argumenty v potaz, ale oni prostě nestáli druhý den tváří v tvář paní ředitelce. Přiznávám, že ani mně nebyla příjemná představa, že mě cestou zpátky budou táhnout podělanýho na laně za autobusem, protože má přítomnost na jeho palubě by ho činila neobyvatelným (ne, podle řidiče autobusu nejsou plynové masky pro všechny cestující stále standardní výbavou MHD), a představa, jak mě dává na záchod třeba Fantozzi a třídní nebo ředitelka mi stahuje gatě, se mi také příliš nezamlouvala (takhle když to napíšu, tak to zní fakt úchylně, nemyslíte?).

Sluší se napsat, že rodiče měli strach oprávněný, protože jsem vlastně nikdy bez nich a na takhle dlouho nejel. Ptali se mě, jestli si uvědomuji, jaká by byla ostuda, kdyby mě postihl Durchfall, a já měl bláto až na zádech před spolužákama. Jasný, ostuda jak kráva. Posranej před Sladkou, Kaňourem a učitelama (ale zas by to byla hustá kapitola do blogu, co vy na to?). Zde si dovolím odbočku - za celý svůj život jsem byl na cestách vyhodit "těžký náklad" jen třikrát nebo čtyřikát, všechno za asistence rodičů a v posledních třech letech! Většinou to bylo z přeplácání jídlem a z pobytu na sluníčku. Taky jsem objevil kouzlo tabletek Imodium, které jsem samozřejmě za středoškolských let vůbec neznal, ale dvakrát třikrát jsem je použil při břišní revoluci, přece jen, když jdete třikrát a pupek vás bolí, mamka mě musí táhnout na záchod a zpět, není to nic příjemnýho. Však jediná tabletka Imodia postačí k tomu, že mě zabetonuje na týden. Tatínek už uvažoval o tom, že dojde pro majzlík, a vyseká to ze mě. Mamka navrhovala, ať si zunknu Krtka, který se používá na ucpané trubky. Odmítl jsem. Když se mi po týdnu podařilo na hajzlíku něco vyprodukovat, uspořádali jsme na oslavu této události malou rodinnou párty. Imodium tedy funguje výtečně. 

Za těch pár let jsem taky vypozoroval, co mému zažívacímu traktu nedělá dobře. Takže když mám odpoledne mít třeba akci s kámošema, vím, že si doma nedám k obědu vepřový výpečky, raději nic se šlehačkou a podobně. Těch jídel je celkem hodně, někdy se po nich dějí velké věci, jindy nikoliv, ale proč to pokoušet, že ano. Na akci chci být v pohodě, nesvíjet se v bolestech břišních křečí.

Zpátky k divadlu. Byl asi rok 2000, nevím ale jistě. Nakonec jsem tedy jel. Měl jsem trochu nahnáno. Co když se mi něco zachce? Uklidním vás. Nezachcalo. Já jsem trochu magor. Kdyby člověk občas nezariskoval, o hodně věcí by se připravil. To samý kdybyste si připouštěli, co všechno se vám může stát. Ano, máte pravdu, kdybych se tam někde podělal, nepochybně by to bylo trauma, že bych nejspíš hezkou dobu nevystrčil nos z baráku. Mně vůbec nešlo o to divadlo, mně šlo o to, být se spolužáky i někde jinde, v jiném prostředí. Nejvíc se mi líbil rozchod. 

První návštěva divadla byla Horácké divadlo v Jihlavě. Protože asi fakt moc chtěli, abych jel, nechali mě v divadelní den doma, já se mohl natáhnout a odpočinout si. Nejspíš jsem byl VIP. Přece jen sedět dopo ve škole a odpo frčet vsedě do divadla, to by má záda asi nadšena nebyla. Autobus s už naloženými spolužáky v mé obci zastavil, mamka s taťkou mě vytlačili na křižovatku, která nás spojuje s Chotěboří a Havlíčkovým Brodem. Společníka v sedadle mi dělal Don Jacóbo. Chtěl jsem sedět se Sladkou. Jak rád bych ji měl vedle sebe a svou levačkou ji sahal za ouško. Nebo i paní ředitelku, která by mi během cesty do Jihlavy mohla dát soukromou lekci matematiky. Ale ne, on Don Jacóbo. 

Po příjezdu do Jihlavy nám dali rozchod a vytvořily se skupinky, já byl ve skupině s Kaňourem a Stovkou, Sladká byla zase s Paolou a Kotětem, každý si šel po svém. Kaňour příjemně překvapil svou obratností. Střídali se v tlačení vozíku se mnou a oba velmi dobře zvládali jízdu po dlažebních kostkách, obrubnících. Povídali jsme si a bylo to velmi příjemné. Rozchod jsme strávili bloumáním po výlohách obchodů, bylo krásné babí léto. Mně nejvíce zaujala výloha se spodním prádlem. Na chvilku jsem se zasnil a predstavoval si, jak by ty kalhotky a podprsenky slušely Sladké. Ukápl mi z huby slinták. Podobně jsem se zasnil u výlohy zlatnictví, všechny ty řetízky, prstýnky a narámky by Sladkou ještě více dosladily.

Zbytek třídy potkáváme na Masarykově náměstí. Kotě, nejkrásnější holka třídy, která když si občas do třídy vzala kratší sukni a byla zkoušena před tabulí, pravidelně mi začalo z úst vycházet zrychlené dýchání a podlahu kolem mé lavice pokryly zmuchlané papírové kapesníky. Kaňour v lavici se přidat nechtěl. Zpátky do Jihlavy. Kotě si dává u stánku s občerstvením parase v rohlíku, já bych si dal taky, i s trochou hořčice. Jelikož jsem ale svátečně povlečen a nechci se zakydat, na jídlo rezignuji.

Jsem de facto na výletě, měl bych přivézt bráchovi nějakou drobnost. Kaňour mě bere do velkého obchodu s časopisy, kde bráchovi kupuji Automobil, a když pak projíždíme kolem stánku s trafikou, vycítím, že by tam mohly mít propi. Bez propi není návrat domů možný. Pověřuji Stovku, ať se mi zeptá a koupí minimálně dva libovolné kusy. Bere si prachy z kapsy u košile a vrací se se dvěma brkama. Vkládá mi je za pacičky do kapsy u košile, ujišťuje se, že mají zasunutý hroty, abych neměl popsanou košili. Jdeme na představení. Třídní ty propisky v mý kapse rozesmějou, asi ji připomínám profesora ekonomie, ale nejsou nijak luxusní, jen obyčejný plastový. Nechávám je v kapse i celé představení a přemýšlím, jestli nevypadám jako debil. Jsem totiž na rozhraní první a druhý řady, díky čemuž mi herci na pódiu spolehlivě vidí póry v ksichtu.

Odbočka. V těch letech hodně poslouchám Rádio Vysočina a na něm tehdy pracuje jistá baba, která má sexy hlas. Jmenuje se Laďka Něrgešová. Až po představení zjišťuji, že v něm hrála jednu z hlavních rolí, vůbec jsem totiž nevěděl, jak vypadá. Všiml jsem si až plakátu s herci po představení, kde se skvěla. Ani v nejmenším by mě nenapadlo, že je to i herečka. Znova bych připomněl, že se mohlo jednat přibližně o rok 2000, kdy zdaleka nebyla tak známa, jako je nyní.

Představení (Sluha dvou pánů) se mi líbilo, sice mě málem zasáhl obří lodní kufr, který v jedné scéně nechali spadnout před diváky. Když jsem na konci nadšeně tleskal, jeden z herců na pódiu na mě šibalsky mrkal, škoda že nemrkala sama Laďka.

Domů jsem dorazil kolem osmé večer, tatínek měl jít zrovna na noční, ale ještě jsem ho zastihl. Když mě rodiče přebírali z autobusu na křižovatce, vypadali hrozně spokojeně a úlevně. Jednak z toho, že se nestala žádná nehoda, a druhak, jak jsem nabitej a šťastnej a že všechno dobře dopadlo.

Protože větší část této kapitoly je o hovně, závěrem zmíním dvě zásadní události:

1) Maggie se bude vdávat - ano, 23. září. V sobotu mě překvapili a přivezli mi buchtičky a svatební oznámení. Píšu to s měkkým, protože Maggie přijela nejen se ségrou, ale i se svým nastávajícím.

2) Zlaté mušle už asi neexistují, stránky zrušeny.