Zpátky v sedle (věnováno Vodnici)

Hodně tomuhle blogu dlužím, je to takové mé dítě, takový můj barák. Trochu jsem se z něj stáhnul, protože kromě toho, že plešatím, břicho má obvod zadní pneumatiky od traktoru a můj pytel je vrasčitý jako obličej indiánského šamana (takže vlastně všechno při starým), není moc o čem psát. Byl jsem takové autíčko, které vyjelo z dráhy, a čekalo na někoho, kdo ho na tu dráhu vratí. Sice ne úplně na střed, ale jelikož jsem se převrátilo několikrát přes střechu a začal ze mě stříkat olej, našla se jedna hrozně šikovná automechanička, která mi kompletně vyměnila kastli, přelakovala, impregnovala kožený interiér, dala nový poloosy, nápravy a tak. A protože to není PODVODNICE, ale VODNICE, tak mi nestočila tachometr. 

Jsem všude, a přitom nikde. Jsem všechno, a přitom nic. A tahle VODNICE mě vypátrala na Databázi knih přes můj komentář ke knize NEŽ JSEM TĚ POSRALA. A jelikož na Databázi knih jsem založil před několika lety téma, jestli mám tenhle blog vydat, ona tenhle blog vypátrala, přečetla ho za tři dny, čímž se stala rekordmankou, protože nikdo nikdy takhle rychle můj blog nepřečetl. Zpětně mi to přišlo trochu jako neúcta k mý práci - tady člověk 6 let něco buduje, tvoří, kolik potu a probdělých nocí mě tenhle blog stál. A ten vodnický Otesánek to sežere za tři dny a chce další ham. No, ham už nebude. Už mi došly vtipné zážitky. Ale Vodnice je maminkou postiženého čtyřletého hošíčka a chce, abych pokračoval a psal skvěle o věcech, který jsou na hovno, nebo o skvělých věcech, který jsou k hovnu, už nevím. Už nevím, ale chce číst o tom, že život má smysl, že je pro co žít a že se svět nepřestane točit. Je pro co žít. Vždycky. A přesně proto jsem psal tenhle blog. Že jednou přijdeš a načerpáš z něj sílu. A že se i život na vozíku dá prožit s grácií a elegancí, i když vám občas hořkne v tlamě, a poslední cca rok už jsem opravdu nevěděl, jakým směrem směřovat dál svůj život.

Vodnice je hrozně bohatá. Kořeny jejího rodu sahají k Saudům, takže má benzín cca za kačku litr. Vodnice taky provozuje univerzitu. Má titul PhD, což, jak mi vysvětlila, znamená "prostě hustá doktorka." A tahle PhD mi nabídla, jestli bych nechtěl o životě na vozíku jejím studentům něco říct. Nerozmýšlel jsem se ani minutu a vzal to. Jsem zkurvený narcis a vždycky jsem toužil po tom se ztrapnit na akademické půdě.

Ne, teď vážně: tohle ti nikdy nezapomenu, protože tohle jsem vždycky chtěl. Tak málo? Ne, spíš tak moc. Aby tady jednou po mně něco zbylo, možná trochu víc než jen tenhle blog. Něco těm lidem říct. Co? Třeba BUDUJTE SI ZACHYTNÉ SÍTĚ (VZTAHY). Proč? AŽ BUDETE JEDNOU PADAT, ABY VÁS MĚL KDO CHYTIT. NEBO ASPOŇ TEN PÁD ZTLUMIT. Kurva, asi mi něco vlítlo do voka, moment. Jo, dobrý.

Skoro každý, o kom jsem se na tomhle blogu zmínil, se stal nesmrtelný. Aspoň přes tyhle řádky. A Vodnice musí být další.

Proč Vodnice? Vysvětlení mě svádělo k tomu, že si pořídila vodní dýmku, a před každou vyučovací hodinou si dá dva prásky, aby hodiny s ní měly grády. Je to velká mejlka, přátelé - ráda nosí sukně v zelené barvě, podobně jako já. Takže děkuju.

Pokud bych měl psát o dalších věcech, tak 30. září přijede Lvice. Vysočinu zná prý jako svý boty a jediná prdel, kde nebyla, je ta moje. Jako vesnice. Protože historicky nikdy nebyla u nikoho, kdo by měl tak blízko baráku poštu i obchod. To prý v Praze vůbec nemají, prý tomu nemůže uvěřit. Takže mám plán, že až přijede, že rozbijeme okýnko na místní poště, a vloupeme se tam. V Praze má možná adrenalinu dost, ale ten pravý adrenalin zažije až díky mně. A chce si s našima pokecat o remosce. Spojilo nás KODI a Netflix.

Stárnu. Minulý víkend jsem byl s našima v Třeboni. V Lásenici jsem si dal obligántní řízek. Vždycky donesou dva plátky. Mamka se mě ptala, jestli sním oba. Řekl jsem, že ano. Ráno jsem snídal, což byla chyba. Vzal jsem si Imodium. Ten řízek byl s kroketama. Zase se nám kompletně ten sráč vysvlíkl ze strouhanky, takže si představte, že máte holý řízek, a k němu přikusujete vedle ten strouhankový kabátek. Dojím první řízek, mamka se ptá, jestli chci i druhej. Říkám, že jo. Jsem sice dost plnej, ale ještě můžu. Ten řízek stál 180 a krokety 40, takže 220. Nejsem kretén, nenechám jim tam žrádlo za 220. Reálně nechávám dvě řízková sousta. Je mi těžko. Problém je, že když se přežeru, nejdřív mě boí žaludek, ale za cca hodinu mi to sleze do střev a v bříšku začne mejdan.

Naši už poznají, když jsem v nepořádku. Začnu být vykulenej, strnulej a přestanu mluvit, což znamená že se brzo poseru, a tou svou vykuleno-strnulo-němotnou pózou vystresuju ostatní výletníky, což brácha po návratu vtipně okomentoval, když mu to naši vyprávěli:

ZASE SEDĚL, HEKAL A NEMLUVIL, CO?

Jo, někdy je děsivý, jak vás mají blízcí přečteného.

Trhy v Třeboni byly super, bylo tam Vinobraní. A zmiňovali tam odrůdu Terezka, která vyhrála soutěz KRÁL VÍN. A moderátor mě dostal větou:

OCHUTNEJTE TEREZKU, STOJÍ ZA TO.

Mé prasácké já se v duchu uchichtlo. Mamka pak malýmu koupila tričko, bude ho mít až příští rok. A takový moc ochotný děda řekl, že už má dvě vnoučátka. A na konci pronesl:

AŤ NÁM ROSTOU!

Přitom se podíval na mě. Chtěl jsem mu říct, že je mi 40 a že mně už bohužel neroste, ale že bych strašně chtěl, aby ještě jo. Pak jsme se stavili na Červené Lhotě, hezoučká je, já to vydržel až domů (pak to nějak přešlo), ale příště si ten druhý řízek nechám zabalit domů. Jurášek pěkně roste, už má první zoubek a váží 9 kg (Jurášek, ne zoubek).

Brácha upravuje Scalu, nechal si tam dát stavitelný podvozek od KVB, brzdy z Audi S1 a chystá se na čip motoru, který by měl přinést výkon 200 koní. Už teď je nejspíš jediný v republice, možná i v Evropě, který takhle upravenou Scalu má. Užijte si babí léto a řízky konzumujte zásadně po jednom.

Řízek z Vysočiny