Škola volá (part I.)

26. červenec 2016 | 16.17 |

Je mi nudno, a tak začínám psát další kapitolu, asi ji rozdělím na dvě části, protože píšu jedním prstem, a víc jak 70 úhozů za minutu z něj nevymáčknu. Přitom v hlavě tolik myšlenek, že to asi za tohle úterní odpoledne sem všechno nevysypu. Rád bych se omluvil čtenářům za případné překlepy nebo chybějící slova. Většinou už je dost náročné ze sebe vyvrhnout všechny myšlenky a pak ještě znova celý článek pročítat a dělat korekce, kór když je dlouhý jak týden před výplatou. Soustředím se tedy spíše na obsah, nikoliv na formu. Přesto se snažím výskyt hrubek, překlepů či chybějících slov v textu snížit na minimum.

Hlava dobrá. Jak stárnu, uvědomuji si, čím dál víc, jaký jsem klikař. Tělo se moc nepovedlo, tvar nevábný, i konzistence bývala lepší. Ale hlava stále funguje a jsem rád. Mamince se totiž povedlo, aby se se mnou mohla učit na nižším stupni doma, přitom to tehdy vůbec nebylo samozřejmé. Byla to právě maminka, která mě naučila číst, psát, počítat. Jednou týdně v pátek docházela na nižším stupni za námi paní učitelka, která případně něco dovysvětlila, ale hlavně byla garantem, že podávám úplně normální výsledky, jen psaní bylo pomalejší a v důsledku mého postižení jsem byl zproštěn rýsování a tělocviku, protože jedna funkční ruka je dost limitující, měl jsem tedy individuální plán.

Ten pokračoval i na 2. stupni, jen začali jezdit jiní učitelé. Už si přesně nepamatuji penzum hodin, ale třeba zeměpis, přírodopis byl jednou za 14 dní, ovšem na tři hodiny. Paní učitelka mi dělala přípravy + kapitoly, které jsem se měl naučit, přičemž samozřejmě látku také vysvětlila. Na matiku, fyziku a chemii jsem měl tuším až do 8. třídy učitelku. Nebyla špatná, ale občas se stávalo, že nepřijela, jednou ji praskla voda (v bytě), ale nikdy nezapomněla zavolat domů a nadiktovat mamince, jaké úkoly mám do příště udělat. Dávala šíleně moc úkolů. No a na němčinu (volbu jazyka jsem nechal na rodičích), češtinu a dějepis mě měl učitel, který byl tehdy ředitelem školy u nás v obci.

V 9. třídě došlo ke změně na pozici matikáře, dostal jsem fakt eso a byl to skvělý chlap i po lidský stránce. Já a matika jsme se nikdy neměli moc rádi, ale tenhle člověk ji dokázal vysvětlit i pro totální debily, takže mi strašně svědčil. Jediné, na čem jsme se tehdy zasekli, byly obávané slovní úlohy o pohybu (auto vyjede v tu a tu dobu tou a tou rychlostí, proti němu vyjede v tu a tu dobu jiné auto tou a tou rychlostí, kdy a kde se setkají). S tímhle jsme se mořili tři týdny. Nic. Má palice stále nechápala. Tady se sluší říct, že pan matiko-fyziko-chemikář jezdil dvakrát v týdnu - sudý týden na čtyři hodiny týdně, lichý na dvě (nebo obráceně, už nevím).

Každopádně to vyústilo v to, že mi navrhl, že úlohy o pohybu přeskočíme, půjdem na další látku, a po čase se k nim zase vrátíme. Odmítl jsem. Přece nejsem tak blbej! Tehdy se i on podivoval nad mojí houževnatostí, zabejčeností. A nakonec jsem se chytl, pochopil a zvítězil.

Možná se ptáte na kamarády. Učitelé, kteří za mnou jezdili, jim o mně vyprávěli. Někdy v páté třídě mi spolužáci poslali perníčky, spoustu ručně vyrobených dárečků a taky třídní fotku. Tehdy mě nenapadlo, že se s některými z nich reálně setkám na střední škole, že jedna z nich, která čte i tenhle můj blog a netrpělivě čeká na další řádky (a touhle dobou je na Sardinii), za mnou bude jezdit i se svým manželem, holčičkou a že to bude na furt. Děkuju Ti. Samozřejmě že mí spolužáci měli zájem se se mnou setkat už na základce, ale údajně to bylo tehdy zamítnuto.

To učení na základce bylo geniální. Já měl učitelé jen pro sebe, mohl jsem jim kdykoliv skočit do řeči. Matikář nikdy nenosil sbírky! Vymýšlel si příklady z hlavy. Byl mou rukou. Seděl proti mně, já měl před sebou blok, on do toho bloku psal přímo (rozumějte, psal vzhůru nohama, aby to pro mě bylo čitelný), vysvětloval, vždycky mi i ten blok nechal, abych měl poznámky. Do bloku jsme psali i písemky (on psal, já diktoval). Jen na čtvrletky bral speciální desky a odvážel je pryč.

V 9. třídě jsem měl samé jedničky. Měl jsem radost. Ale ještě větší radost jsem měl z toho, že končím docházku, už žádná škola, těšil jsem se na flákání po zbytek života, škola mě vůbec nebavila. Jenže můj češtinář usoudil, že s touhle hlavou by byla škoda přestat, že bych měl jít studovat dál. Vůbec se mi nechtělo, ale nakonec jsem se nechal ukecat, jak od rodičů, tak učitelů. Zpětně to bylo nejlepší rozhodnutí mýho života, z kterýho žiju dodnes...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Škola volá (part I.) metalistka®blbne.cz 26. 07. 2016 - 22:00
RE(2x): Škola volá (part I.) mow 27. 07. 2016 - 09:49
RE: Škola volá (part I.) am 27. 07. 2016 - 10:17
RE(2x): Škola volá (part I.) mow 27. 07. 2016 - 11:47
RE(3x): Škola volá (part I.) am 27. 07. 2016 - 11:57
RE(4x): Škola volá (part I.) mow 27. 07. 2016 - 12:05
RE(5x): Škola volá (part I.) am 27. 07. 2016 - 12:22
RE: Škola volá (part I.) radus 01. 06. 2017 - 14:55
RE(2x): Škola volá (part I.) mow 01. 06. 2017 - 17:31
RE: Škola volá (part I.) lentilka®sdeluje.cz 08. 06. 2017 - 14:27