Díky, Karle!

Celý tenhle blog má hořko-sladkou příchuť. Samozřejmě je občas smutný, ale minimálně z poloviny je i vtipný. Musím říct, že mě o uplynulém víkendu zasáhla smrt Karla Heřmánka. Když první nadpisy zpravodajských webů psaly, že "zemřel tragicky", myslel jsem, že zemřel při autonehodě. Sebevražda by mě nenapadla. V bulvárních médiích se téměř neobjevoval, letos jsem ho zaregistroval v seriálu Mozaika a člověk má tendenci si některé věci přikrášlovat či idealizovat. Já si z toho odvodil možná lehce naivní zkratku, že i když není v médiích vidět, daří se mu dobře. I tím, že se objevil v té Mozaice jsem si říkal, že se těší dobrému zdraví, jinak by nehrál, takže jsem si prostě řekl, že si užívá klidné a pohodové stáří, jen se dost stáhnul z veřejného života, ale bral jsem to tak, že nemá potřebu na sebe upozorňovat.

Nebudu to tady úplně bulvárně rozpitvávat. Ale diagnostikovali mu zánět trojklanného nervu, který doprovází ochrnutí obličeje a nesnesitelné bolesti. Třeba už nechtěl být. Třeba cítil, že tohle už nebude život, že takhle žít nechce. A v diskuzi mu většina lidí vyjadřovala respekt. Někdo dokonce napsal, že to vyřešil pochlapsku. Jen menšina názorů se nesla ve smyslu toho, jak sobecké a nezodpovědné to bylo vůči jeho manželce a dětem. Jakou bolest a zármutek jim svým činem způsobil. Nevím, tohle nechci posuzovat - na každého můžou různé věci působit různě. Já si třeba nemyslím, že život smí ukončit třeba jen ten, kdo má rakovinu v terminálním stádiu nebo třeba ALS. Někdo pod článkem o Heřmánkovi psal, že kdo nezažil jeho diagnózu, nepochopí. Každého může rozmáčknout jiná tíha života a nemusí být vždycky frajeřina vydržet až do úplného konce. Někdy je fér říct "takhle už nechci pokračovat" nebo "tohle už nejsem já." 

Na druhou stranu, když se rozhodnete něco takového udělat, musí vás něco strašně vyděsit. Hrůza větší než vlastní smrt. Hrůza z nebudoucnosti, z neperspektivy. Dřív jsem takovéhle činy odsuzoval, že tímhle defintivním rozhodnutím si člověk zavře cestu ke všemu hezkýmu budoucímu. Třeba ale už nic hezkýho budoucího neviděl. A já, jak jsem stárnul a často pociťoval tíhu života na vlastní kůži, i když zase jinak, jsem přestal být k takovýmhle řešením radikální, odsuzující, protože nevím, jestli bych měl dost sil a pokračovat dál, až do hořkého finále, být v jeho kůži...

Takže jsem v neděli zkouknul na jeho počest můj nejoblíbenější film s Karlem Heřmánkem "Smrt krásných srnců". A nejsilnější scéna je pro mě ta, jak prosí Holana, aby mu pomohl ulovit srnce, protože mu kluci šli do koncentráku, a on potřebuje maso z divočiny, aby nabrali sílu:

Nejoblíbenější Chemčinou pohádkou jsou "S čerty nejsou žerty". A nemělo by se zapomínat ani na Rampu McKvaka:

Takže díky, Karle...