Onanistická kapitola aneb pořád to tam máš, vole!

Chceš ho vyhonit, MoWe? Ne, díky, lásko, tak velký dlaně nemáš, promiň. Mám za sebou strašně plodný listopad, jsem dojatej a chce se mi brečet. Možná že za to můžou tvý malý dlaně, nebo nadcházející advent. Ale asi ani jedno z toho. Ozvala se mi Verča z Emimina. Jaká Verča? No, úplně neznamá Verča z Emimina, která chtěla herní počítač za 30 tisíc pro svého jedenáctiletého syna Tondu. Během týdne jsem z ní udělal přes několik hodinových zvukovek počítačového guru, který vám navrhne lepší pičítač než já. A pakže jsou ženy počítačově nevzdělatelné.

Ještě předtím mi poslala soukromou zprávu Kasandra. Ta chtěla herní notebook do 25 tisíc pro svýho chlapa k Vánocům, aby měl na čem hrát tanky. A nakonec xammy, která chtěla notebook do školy pro svýho 12letýho syna do 15 tisíc, ale aby mu na tom šel Roblox a Minecraft. Nakonec se nechala přesvědčit do notebooku výkonnějšího za 16 999, oni ho ale odpoledne zdražili na 17 429, přitom dopoledne byl za těch 16 999 nejlevnější. Já ale zjistil, že odpoledne na něj jiný obchod (Planeo) nasadil Black Friday cenu 15 999, přičemž já měl do Planea slevový kupón na 1 000 korun dolů pro nákup nad 12 tisíc, takže xammy ho mohla mít z Planea za 14 999, a když ji to posílám, odepisuje mi, že ho před pěti minutama objednal manžel z toho e-shopu, kde byl za 17 429. Ach jo, jsem čurin.

A vrátila se Anička. Nevíte, kdo je to Anička? Anička je maminka, která v prosinci 2022 čekala malou Aničku. A velká Anička mě v tom prosinci poprosila, nebo možná už v listopadu, o výběr sušičky. Já doporučil Philco na 10 kg, ona ji objednala, jenže pak se ukázalo, že neprojde dveřma do koupelny, takže v únoru se musely probourávat futra. A Anička se mi teď po téměř dvou letech ozvala znova, rozbila se ji pračka, dnes objednala novou. Chtěla se mi odvděčit - prachama, něčím na zub, řekl jsem, že úplatky neberu, že pomáhám nezištně, a proto, že mě to baví. Ale přece jen jsem si o něco řekl: o její číslo. Zdůvodnil jsem to tím, že bych ji chtěl mít v telefonu, protože tam ještě žádnou Aničku nemám. A taky mi přišlo hrozně nepružný komunikovat jen přes mail, což jde, jen když jsem u počítače, a jelikož mi o rozbité pračce mailnula až po 21. hodině, přičemž já jsem u PC do 19.00, mohl jsem jí odpovědět až druhý den ráno. A výsledek? Vyhověno, dnes mi poslala svý číslo.

Co tenhle úvod má znamenat? Někdy mě zachvátí obří frustrace a pocit zmaru. Že nic už nemá smysl. Že se cítíte jako ojetá pneumatika, která bude hořet na skládce. A dnes mi došlo, jak je skvělý, že vám důvěřujou i úplně cizí ženský, ne kamarádky mých kamarádek, ale úplně cizí ženský, který vás neznaj, a vy je, se vám vydaj všanc a důvěřujou vám. Seberou odvahu vám napsat, a přitom můžete být totální vocas, kokot. A to jsem zapomněl na Magdu, která po mně chtěla potvrdit správnost volby devítipatrový sušičky na ovoce (vybrala skvěle) a chtěla doporučit pec na pizzu.

Tak mě to všechno nějak dojalo a i při psaní tohohle řádku mám zduřený nosní sliznice. Proč? Protože to znamená, že si lidi pořád věří. Je fajn, když vám věří Chemča, Sladká, Korektorka, Éčko, Andílek, tyhle ví, že nejste kokot. Pak je tady Lvice, Vodnice, Barjoha, Rebarbora a VM (Vrchní Mečounisko). Ti vědí, že jste kokot, ale jenom malinko, aniž by to otřáslo jejich důvěrou ve vás. Ale když vám píšou úplně cizí lidi, Anička mi dokonce vykala, přitom je jí přes 20, a nakonec vám řekne: "Ty seš prostě neuvěřitelnej!", je to něco jiného, začínáte od nuly a bojíte se, že zklamete.

Dost to s vámi pohne. Pozitivně i negativně. Pozitivně v tom, že vám to zalichotí, pohladí vás po duší. Negativní v tom, že jsou lidi fascinovaní tím, že jim pomáháte. Nemělo by to být běžný? Pro mě je to snadný a přirozený, asi jako dejchat. Je to můj denní chleba, ale ty lidi z toho křepčí radostí, jako byste jim zachránili život. Přitom já myslím, že nic fascinujícího nedělám, neobjevil jsem lék na rakovinu. Jako by si lidi zapomněli pomáhat a je to pro ně, jako byste je na poušti postříkali vodním dělem. A jo, potvrdilo se mi, že jsem v počítačích pořád dobrej.

Včera tady byla Lvice a opět jsme výborně pokecali. Tentokrát přijela rovnou z Mexika, oděná v ponču, neměla vějíř a neotvírala okno, dokonce ani nekolabovala. Pri vstupu do pokoje si na znamení, že je jí chladno, začala třít obě ramena, asi jako když vstoupíte d iglů. Na to jsem jí odvětil, že je v mém pokoji stále stabilních 32 stupňů, jako při všech ostatních návštěvách. 

Vždycky chci, aby si Lvice odnesla i něco fyzického, nejenom bolehlav z mého monologu, tak jsem ji obdařil dvěma sušenkami Pick-up Mini. Jednu pro ni, druhou pro chudé bezdomovce, které potká cestou do Prahy. Dnes mi napsala, že byly obě výborný, ale příště mám dát větší kousky, ne takový vzorový porce. Ma pravdu. Standardní sušenku Pick-up dáte na dvě až tři kousnutí, verze Mini je jednohubka, kterou tam strčíte celou, a to dokonce bez toho, aniž byste se dávili. Bohužel, Pick-up standardní velikosti jsem nedávno sežral. Takže verze Mini musela stačit. Lvice si dala v Pančáku moravského vrabce se sedmi bramborovými knedlíky. Říkala, že na takové porce není zvyklá, v Praze je prý úzuz, že na každou porci musí být vidět 75 % dna talíře, tenhle úzuz u nás na Vysočině neplatí, takže bych se přikláněl k variantě, že Lvicino vnímání velikosti sušenek bylo zkresleno porcí z Pančáku, kdy přes tu porci prý nebyla vůbec vidět, a dokonce ani ona neviděla na ostatní hosty a číšníka. Ten prý dokonce volal:

"Slečno, kde jste, nevidím vás, potřebuji kasírovat!"

Lvice totiž celou porci nesnědla, ale prý to bylo dobrý. Taky se tam svítilo a topilo. Lvice je slušně vychovaná dívka, takže za oběd zaplatila. Kdybych byl za tím vrabcem schovaný já, pokusil bych se prchnout bez placení.

Váš kokůtek z Vysočiny

P. S. Níže předkládám Lviciného vrabce (ten vpravo) a velikost Mini Pick-upu (ten vlevo):