Tři spratci v Hradci

7. srpen 2025 | 16.41 |

blog ›

Pozici hlavního kulturního referenta má na Píše.cz Rebarbora. Ale touhle kapitolou se jí do toho budu trošku montovat, musím se s vámi totiž podělit o koncert Brájena Edemse, na kterém jsem byl s Carlosem, brašulí, zatímco mamka doma hlídala Juráška.

Jak víte z předešlé kapitoly, koncert se konal 1. srpna a s blížícím se datem stoupala moje nervozita kvůli počasí: zhruba ještě týden před koncertem mělo být podle předpovědi relativně hezky, v koncertní týden už zataženo, s přeháňkami a deštěm. To mě nepovzbuzovalo.

V inkriminovaný den jsem se rozhodl, že nepozřu nic rizikového - den předtím jsme měli k obědu plněné papriky s houskovým knedlíkem, které zbyly, takže byl oběd i na druhý den. Občas se mi ale stává, že se po omáčkách na zeleninovém základu, kam patří i plněné papriky, poseru jak Alík. Pokud nemáte Alíka, nahraďte ho půlročním dítětem. Pokud nemáte dítě, nahraďte ho štěnětem německé dogy. Takže už den předtím jsem měl jasno, co budu v Bryans day (jsem línej hledat apostrof) žrát:

- snídaně: houska s máslem a šunkou
- oběd: croissant s nutellou
- brzká večeře: dva nutellové minikoblížky

Den před koncertem jsem se vykoupal, oholil, nechal si ostříhat pařáty a poslechl i radu Vodnice, ať si vezmu čistý trencle, abych je prý mohl po Bryanovi hodit. Odvětil jsem, že pojedu navostro a že moje nasrávačky by stejně Bryana neohromily.

Vyjeli jsme z domu po půl šesté, před Hradcem si dali zastávku na čůrání a kuřbu (cigaretovou), celou cestou řídil Carlos a řídil výtečně. Když jsme našli odbočku, která vedla do areálu, odrovnal jsem Carlose prohlášením, že kdyby mě nějaká krasule chtěla znásilnit, ať do aktu žádným způsobem nezasahují. Carlos přitakal a zptal se, co když to bude chlap. Když to bude chlap, zasáhnout smíte. A co když to prý bude babizna s velkým frňákem? To zasáhněte taky.

V 19.38 jsem stanul ve vozíku na louce pro VIP a ZTP před areálem Park360. Brácha už v poslední třetině cesty řekl, že by něco sežral. Chtěl jsem vtipně poznamenat, že za chvilku ochutná Bryana, ale když je brašule hladná, neradno s ní šprýmovat. U stánků na levnou krásu si Carlos dal mangovou Kofolu a my s bráchou klasickou, tmavou.

Pak už bylo 19.47 a nebyl úplně čas hledat žrádlo, koncert začínal od 20.00. Nyní byl čas na to najít v areálu místo, ze kterého by koncert mohl sledovat ten vozíčkář, co Píše tyhle řádky. Uvnitř to bylo špatně značeno, na tribunách už seděli lidi, ale pohybovat se všude dalo velmi snadno, žádné davy lidí kolem vás, u kterých musíte dávat pozor, abyste jim nenajeli na achilovky. Bomba.

A pak si nás všimla jistá moc sympatická návštěvnice, jež měla v nose pístní kroužek, a ta nám řekla, že plošina pro vozíčkáře je za jednou z těch tribun. A nebylo to pod střechou, jak jsem mylně avizoval v předchozí kapitole.

Jsme na bezbariérový plošině a je to boží. Vidím perfektně. Jsou tam se mnou další tři čtyři vozíčkáři, ale pouze v jedné řadě, takže se vklíním mezi ně a mám fantastický výhled na všechno, jak na podium, tak velkoplošný obrazovky. Ta plošina pro vozíčkáře by jich pojmula 10, možná 15. Ale bylo nás tam pět a za námi spousta místa..

Ten kanadský dřevorubec, jak budu BA přezdívat, začal někdy ve 20.03, neuvěřitelně přesně, žádný hvězdný manýry ani zpoždění. Hned jak začal, mi spadla čelist: kvalitou zvuku, kvalitou zpěvu, energií. Letos v listopadu mu bude 66 a ono mu to zpívá jako v 80. letech, jako zamlada. Neuvěřitelný. Okamžitě si mě ten zašedlej chraplman omotal kolem prstu. I když to otevřel písní, kterou jsem neznal (29. srpna mu vychází nový album, a proto přijel do Hradce, předtím vystupoval v polským Krakově, chorvatský Lubě, slovenský Bratislavě, po Hradci frčí do Německa, Rakouska, Finska). Pak ale hodil dva starší fláky, který jsem znal, a já byl ve svým živlu. Setlist předkládám:

setlist

Vůbec nedával pauzu, přidával, byl to poctivý dvouhodinový koncert. Carlos se nejvíc těšil na Summer of 69 (já taky), zároveň mám od něj rád třeba 18 Til I die. Bryan má obrovskou výhodu, že se dá od něj poslouchat všechno.

Při Belong to Me vyzval lidi, že můžou tancovat a točit tričkama. Poslechli ho, ale jen chlapi, takže BA po minutě přestal hrát, řekl, že písnička je určená i pro ženský, a pak se začaly dít věci, jedna je dokonce ukázala, myslím, že to zaskočilo i Adamse.

A při úvodní Kick Ass byly nad lidma balónky a Bryan chtěl, aby je lidi přepinkli i na ostatní tribuny kolem. Moc se jim to nedařilo. Tak Bryan pronesl, že to vypadá na "Trouble with my balls" (trable s mýma balónama, ale "balls" je hovorový výraz v angličtině i pro mužský koule), a když se stále nedařilo přepinknout balónek, zahlásil "Keep my balls" (Nechte mý balóny už na pokoji).

Ty největší fláky si nechal na konec, mě asi nejvíc dojala All for Love ze Tří mušketýrů, kterou si v roce 1994 zazpíval spolu se Stingem a Rodem Stewartem.

Zhruba po čtyřech či pěti úvodních písničkách se Carlos vydal do davů ulovit něco k snědku a vrátil se se třema výtečnýma hotdogama, jeden za 160 korun, ale bylo to žrádlo. Nejdřív se nadlábli oni, já hlad tolik neměl, navíc byl ten hotdog tak nařachanej, že aby mi ho brácha strčil do pusy, musel ho zmáčknout. A hlavně! Žádná zelenina, jen výtečný páreček, smažená cibulka a trochu pálivější omáčka Jack Daniels. Cena sice silně nelidová, ale sežrat to nešlo. Brácha dojedl zbytek po Carlosovi, po mně už to sníst nedokázal. Carlos se pak vydal pro ubrousky, protože jsem po aktu vypadal, jako když bych spadl hubou do kádě s kečupem a hořčicí.

Byla tam i jedna smutnější část: jak jsem byl při úvodním setu čtyř či pěti písní mezi těma vozíčkářema, byla po mé pravici asi 80letá babička na vozíčku, která měla vzadu kyslíkovou bombu, a starali se tam o ní pán a paní ze Sanitky splněných přání, což je projekt, který pomáhá plnit sny lidem, jež jsou nevyléčitelně nemocní, a už jim nezbývá mnoho času.

Když koncert končil, k autu jsme nespěchali. Počkali jsme, až se vyvalí největší nápor lidí. Na to jsem vtipně poznamenal, že to z dálky vypadá jako zombie apokalypsa. Carlos si odskočil na Toi Toiku a přežil, já zas objevil Toi-Toiku pro postižené, která byla asi čtyřikrát širší. K autu jsme se vráceli za absolutní tmy, parkoviště osvětlovala jen světla odjíždějících aut, takže jsme měli trošku problém najít auto, ale nakonec našli.

V posteli jsem byl těsně před jednou hodinou v noci. Carlos se cestou rozhodl, že se při cestě staví pro kebab, bylo půl jedný. Mně to nevadilo, záda v pohodě, ani unavený jsem nebyl. Jen jsem byl toho názoru, že z koncertů má člověk jet přežranej, ale Karlíkovi za ty tři hodiny od hotdogu zjevně vyhládlo. Naštěstí byl Kebabák v práci, prý to táhne až do půl čtvrtý. Potěšující. Potěšující právě proto, aby zachránil zbloudilé hladové duše, jako byly ty naše.

V sobotu jsem tady měl Mráčka s přítelkyní a bylo to super. A protože fotky a videa vydají za tisíc slov, nechal jsem si něco zdokumentovat a natočit. Carlos v posledních týdnech bojoval s místem v telefonu, ale už se řeší nový, vlastně už před koncertem jsme měli doma asi pět telefonů, aktuálně už jen tři. Takže něco točil Carlos, a když došlo místo, zaskočil brácha.

Závěrem bych chtěl svýmu bráchovi a jeho přítulkyni poděkovat za to, že to se mnou zvládli a vzali mě s sebou a pomohli mi splnit další hudební sen. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi poštěstí vidět toho kanadskýho Dírkozuba na vlastní oči (jo, všimněte si, jakou má díru mezi zubama), od roku 1987 je vegetarián, takže nepapač masa, od roku 2007 je vegan, takže žádný mlíko, vajíčka, sýry. A je to i výtečný a uznávaný fotograf, který fotil pro Vogue, Elle, nebo dokonce i ten hambatej kalendář Pirelli. Bylo to super, neposral jsem se, nepoblil, nic se mi nestalo, ani ostatním ne a bylo to úžasný.

Taky jsem si za 3 500 koupil doživotní 500GB cloud, díky kterýmu s vámi můžu sdílet videa.

P. S. Jurášek s babičkou to taky zvládli.

příjezd