Škola volá (part II.)

27. červenec 2016 | 09.53 |

Když jsem vyjevil vůbec myšlenku začít psát tenhle blog svým kamarádkám, přišlo mi fér a některým jsem slíbil, že jim změním jména, respektive dám přezdívky. No, a jelikož začínám psát kapitolu, kde dojde na jejich představení, strávil jsem uplynulou noc vymýšlením aliasů do této kapitoly.

Začal bych asi tak, že mě nikde moc nechtěli. V mém nejbližším okolí, cca 6 km od postele, se nachází městečko, kde je obchodní akademie a gymnázium. Když rodiče volali na gympl, zdali by u nich mohl studovat vozíčkář, rozhodně štěstím nebouchlo ředitelství gymnázia šampus. "Máme tam strašně moc schodů a žádný vozíčkář u nás nestudoval." Myslím, že se trochu báli, ale vůbec jim to nemám za zlé.

Naproti tomu tehdejší ředitelka obchodní akademie (léta Páně 1999) prokázala o dost více nadšení, ač ani u nich žádný vozíčkář nikdy nestudoval, měla obrovskou chuť to zkusit, poprat se s veškerými problémy, přitom vůbec nevěděla, do čeho jde. A tak jsme se jeli inspirovat – já, tatínek, maminka a paní ředitelka frčíme směr Jánské Lázně, kde jsem jako malý klouček dvakrát pobýval, kde je obchodní akademie pro vozíčkáře a kde se mělo osvětlit, co všechno zvládnu, jestli nejsem úplně blbej a kde bych měl mít případně úlevy. Bylo mi asi 16 a tamní pan ředitel si na mě velmi dobře pamatoval, ačkoliv jsme se viděli naposledy v mých 5 letech. Stále měl mojí složku z té doby, z které ofoukl třícentimetrovou vrstvu prachu, a prohlásil, že jestli jsem za ty roky nezhloupl, měl bych střední v pohodě dát. Zde si dovolím malou vsuvku - už v 5 letech zkoumal při pohovoru se mnou mou inteligenci. Ze začátku mě to bavilo, ovšem pak mě příval otázek začal nudit, takže jsem se od něj nechal ukonejšit slibem, že až dokončíme výslech, půjčí mi svou kalkulačku, po které jsem se zcela bez výčitek a studu sápal. Už jako malého mě zajímala technika a strašně rád jsem mačkal čudlíky a knoflíky, a to mi zůstalo (oplzlíci, ztichněte! Tohle není dvojsmysl).

Výslech v 16 byl daleko delší, tvrdší. Vím, že když mě přivezli z říďova kanclu, byl jsem zcela zbrocený potem a prosil o pohár vody, ovšem pan ředitel měl spokojený pohled a přišlo mi, že si i lehce pobrukuje. Čemu jsem v jeho kanceláři čelil? Otázky víc než dotěrné - kdo to byl Robert Koch (vynálezce vztekliny?), 745+652 (z hlavy), proč se při potápějící lodi zachraňují nejdřív ženy (nositelky života, zasluhují ochranu), pak jsem dostal testy na QI, kde musíte doplnit obrazec, číselnou řadu, a tohle mi úplně nešlo. Já mám inteligenci slovní, celkem dobrou paměť, ale s logikou je to u mě horší, což pan ředitel i potvrdil. Chvílema jsem se při tom dvouhodinovém testování bál, aby si neodskočil a nepřivezl přístroj na elektrošoky, případně aby při pohovoru nezjistil, že určitá část mé osobnosti se vychyluje extrémním a nezdravým směrem, takže místo střední školy zavolá dva svalnaté lapiduchy a skončím v ústavu pro choromyslné. U psychologů nikdy nevíte - na jazyku med, v srdci jed!

Ale nic se neprokázalo, má duše byla bez poskvrnky a prošla zátěžovým stres testem a nerozsypala se, no a úlev jsem taky mnoho nedostal. Byl jsem osvobozen z tělocviku, přece jen vozíčkáři ve šplhu po laně obvykle neexcelují, byl mi snížen počet úhozů za minutu v obchodní korespondenci, kde jsem se ani v nejmenším nemohl rovnat desetiprstým střelcům, kteří běžně dosahovali hodnot kolem 350-400 výstřelů za minutu, kdežto mému jedinému prstu stačilo na 1 šedesát za minutu.

Když se zadařilo, dosáhl jsem i 70, ale po zbytek vyučování mi museli chladit rameno ledem, přičemž se z něj ještě nepatrně kouřilo (při psaní totiž hýbu celou rukou).

Stal jsem se tedy obchodním akademikem, přijat bez přijímaček, ale radost nebyla, jen strach. Strach, jak to zvládnu, jestli neshořím jak papír, jestli to všechno nebyl jen blbej nápad, protože založením jsem maximalista. Snažím se neselhávat. A hrozně mi to připomnělo nechvalně proslulé lázeňské období. Tak už jdu zase z domu. Sice jen na pár hodin a 6 km od baráku, ale v hlavě tolik myšlenek - jaký tam na mě budou? Co mé biologické potřeby, a sex neřešme, tomu budu věnovat pro nadržené ženy a nemravné honimíry speciální kapitolu, kde možná zveřejním i fotky mého nádobí (z kuchyně, samozřejmě).

Měl jsem individuální plán. Do školy mě vozila jistá charitativní organizace, která zajišťovala dopravu tělesně postiženým. Vždycky jsem jezdil na cca 8.30, pán mě přivezl, zazvonil, přiběhl pan školník a paní vychovatelka, přebrali mě. Třídu jsem měl v přízemí. Paní ředitelka původně uvažovala i o schodolezu, protože než jste se dostali na školní chodbu, museli jste zdolat pár schodů. Ono by to šlo i po zadních, zkrátka na sebe ten vozík hodit, nadzdvihnout ho, ale pan školník tam dal dvě dlouhá prkna, přesně na rozchod kol vozíku, a vždy mě silou svých ocelových paží vytlačil, přičemž paní vychovatelka (byly 4) zepředu hlídala, abychom z těch prken náhodou nesjeli.

Vždycky než mě strčila do třídy, požádal jsem o sundání svetru, obzvlášť když byla matika, byla jistota, že mě paní ředitelka do konce hodiny ještě tasí. Ano, naše třídní nám říkala, že na matiku budeme mít osobně paní ředitelku a že to bude brus. Brus to byl, hlavně pro mě. Poznámky jsem si nepsal, celé čtyři roky mi je kopírovala spolužačka, takže speciálně o matice jsem byl volaný třeba třikrát čtyřikrát za hodinu. Byl jsem totiž v první lavici, paní ředitelka psala, já diktoval. Nebo tasila spolužáka, který chvilku počítal na tabuli, paní ředitelka ho přerušila a řekla: "Tak a teď ti bude diktovat MoW." A MoW byl často jako němý, zkažen výukou na základce, kdy měl učitele jen pro sebe, byl najednou hozen do úplně nového, krutého světa bez pravidel. Ono se totiž vysvětlovalo počítáním, počítaly se příklady a spolužáci evidentně v pohodě zvládali nejen počítat, ale dokonce si i uvědomovat souvislosti, proč to tak je. Ne tak u mě. Takže jsem byl často jako partyzán - nevyzradit nic, případně jen velmi málo. Vůbec jsem nechápal, co se to na té tabuli odehrává. Byl jsem Grande Stupido.

A tady jsem poznal část svých budoucích kamarádek, protože chodily se mnou do třídy na vyšší stupeň základky. Ne u nás v obci, tam máme jen nižší, na vyšší jsem byl zapsán ve stejném městě, jako byla obchodní akademie. V lavici se mnou seděl kluk z naší vísky, a ačkoliv má obec, kde žiji přes neskutečných 500 obyvatel, jeho jsem poznal až tam, na střední. První přestávky byly kruté, nudil jsem se. A jednou je takhle další přestávka a najednou mi před lavicí stojí tři holky. Nejdřív panika. Čekal jsem, kdy ta nejvyšší vytasí vystřelovací nůž a zařve: "Naval sváču, sráči!"

Omyl! Ta nejvyšší, říkejme jí Sladká, se ujala slova a pravila: "Ahoj, ty seš MoW, viď? Paní učitelka H. (ta, co mě učila zemák a přírodopis) nám o tobě hrozně moc vyprávěla. Chodily jsme s tebou na základku. Já jsem Sladká, tohle je Kotě a tohle Paola."

Ohromen, okouzlen. Mlčím. Koukají na mě, já na ně, v hlavě mi šrotuje, že bych měl říct něco vtipnýho, aby jako viděly, že každý ráno žeru vtipnou kaši a nezkazím žádnou bžundu. A tak jsem řekl větu jako z filmů pro pamětníky: "Těší mě, rád vás poznávám!"

A od Sladké se odvíjí mnoho dalšího, ale o tom někdy jindy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Škola volá (part II.) eliška 27. 07. 2016 - 17:12