Mow | Nejlepších 10 dní mýho života

Jak často tohle ještě prožiji? Kolikrát to napíšu? Ale musím s tím ven. Jsem šťastný a naplněný člověk. Důvod? Chemická se bude vdávat! A ja vám o tom chci vyprávět, snad vás pobavím, možná i dojmu. V únoru jsem jí poslal pozornost, od ségry totiž dostala k Vánocům čtečku e-knih, tak jsem ji poslal titul "Pěšky mezi buddhisty a komunisty". Večer od Chemické mi přišla textovka, že hrozně moc děkuje, že už se na tu knížku těší. Měli hektický víkend, ale mají plány, ke kterým mě bude potřebovat. Zítra mi prý zavolá a přeje dobrou noc. Napadá mě, že by mohlo jít o nájemnou vraždu. 

V pondělí 6. února mi v 9 ráno volá. Možná to bude znít nestydatě, ale nachytává mě ještě v posteli. Oznamuje mi svatební úmysly, zatím to prý nechce šířit, vědí to jen rodiče ženišky, její ségra a rodiče ženicha. Pak moje maličkost. Nemají totiž ještě datum, rádi by, ale netuší, jestli bude volný termín, a neradi by ve svém okolí vzbuzovali naděje, kdyby se nIkde nic nenašlo. Pověřuje mě hledáním skupiny, což mě těší, ale po pár dnech se chápu i hledání místa. Při tom telefonátu se ptám, jestli to můžu říct mamce a taťkovi, zatím prý ne. A měním se v Jamese Bonda. Chemická mě na konci telefonátu emočně rozemlívá na kaši - přemýšlela prý o mně jako o svědkovi. Stěží zadržuji slzy. Byla by to životní pocta. Nicméně si stejně jako já uvědomuje, že by mě to stresovalo, představa, že mě sleduje 70 párů očí, který čekají 10 minut, než uchopím tužku, podepisování na čas a před lidmi nesnáším. Ztrapnil bych sebe, ztrapnil bych i budoucí novomanžele. Avšak už představa, že vůbec o mně byla ochotná uvažovat, jí vydobyla v mých očích nesmrtelnost. Pokolikáté už? Brutálně mě chce i na obřadu, nemám moc rád tyhle ofiko akce, ale mám pocit, že jí to dlužím. Když by se jako podpis uznával i negramotský křížek nebo kolečko, klidně bych se svědkem stal. Na chvíli jsem uvažoval i nad tím, že si změním české jméno na čínské a budu například pan Li. Nakonec jsem si to rozmyslel.

Nebudu psát, kde se nakonec svatba uskuteční, ale je to ve stále mém přijatelném okolí. Chemča, jak jí budu říkat, měla v očku několik líbezných míst, např. zámek Úsobí, Klokočov. A víte co? Já bydlím v obci, která má taky zámeček, takže uvažovala, že to bude u nás. Jenže 70 lidí by se k nám nevešlo, Úsobí je obsazený, Klokočov by šel, ale musíte si od nich vzít catering, který prý mají dost drahý. Kdybyste viděli, kolik zámků, matrik a penzionů jsem obvolal. Ale jak? Totiž tajně. Telefonoval jsem vždy, když šli rodiče do sklepa na kafe (kouří) nebo na cigáro před barák. Na diskrétnosti jsem si vždy nechával záležet. Sice je pravda, že když telefonuji, že mi rodiče zavřou v pokoji dveře, ale přece jen jsem nechtěl riskovat. Jaké byly tedy podmínky?

- preferované termíny 10. 6., 17. 6., 2. 9. a 9. 9.

- 70 hostů

- možnost obřadu, hostiny i rautu na jednom místě

- možnost přespání 23 lidí

- možnost vlastního alkoholu

- ideálně do 30 km od obce, kde bydlí Chemičtí rodiče

Výše popsané termíny tady na Havlíčkobrodsku už byly zabrané. Já objevil moc pěkné místo v Polné, velká zahrada, domácí udírna, možnost grilování, 10. 6. volno, místo pro 100 lidí, obřad, hostina i raut na místě. Vlastní pití zdarma. Nevyhovovala vzdálenost (38 km) a možnost ubytování jen pro 13 lidí, zbytek by se musel rozvozit do okolních penzionů v Polné. Tady se přiznám, že jsem netušil, že je slušnost zajišťovat svatebčanům rozvoz, další penziony byla cca 4 km od konání svatby. Já tvrdil, že pro svatebčany už by měla být čest vůbec moci na svatbě být. Podivný zvyk. Samozřejmě že bych svatebčany nenechal jet 150 km zpět domů, ale byl jsem přesvědčený, a stále jsem, že se snad ze 70 lidí najdou tři čtyři nepíči (hezké slovo), kteří budou ochotni přespávače rozvozit.

Pak mě napadly Slatíňany, které Chemču uchvátily. Objevil jsem i úžasný hostinec Obora v tomtéž místě - možnost přespání 23 lidí, možnost obřadu, cena slušná. Jenže nemožnost vlastní slivovice, nakonec jsem majitele ukecal na aspoň na 2 litry. Na zámku měly volné jen pátky (9. 6.,16. 6. a 23. 6). To se ale moc nelíbilo ženichovi, protože by si svatebčani museli brát dovču. Do jistý míry to chápu, ale je to jeden den, kamarádi, příbuzní a potomci se vám nevdávají/nežení každý týden. Kdo chce na té svatbě být, čas si udělá. Sladká i Veselá měly také svatbu v pátek.

Jediná sobota, kdy by to ve Slatíňanech šlo, byla 22. 7., což je poslední den, kdy se na zámku oddává, od srpna bude probíhat jeho rekonstrukce, a navíc by ten obřad musel být ve 14.00, což Chemické přišlo pozdě. Původní plán zněl totiž obřad na zámku a hostina a raut v obci Chemické, tedy cca 14 km od mého bydliště. Můžu se vrátit na začátek mého vyprávění? Já nejdřív ta místa obepisoval mailem, hlavně kvůli diskrétnosti, ale když jsem na odpověď z jednoho zámku tady v okolí čekal týden, řekl jsem si, že radši budu obvolávat. Jenže po týdnu pravidelných telefonátů při kafování rodičů jsem už začal být nápadný.

Jednou mě nachytala bráchova holka, jak koukám u počítače na vzdálenosti v mapách (zkoumal jsem různá místa a jejich kilometráž od startu, ze které se vyřítí svatební kolona s ženichem a nevěstou). Řekl jsem, že neřeknu, že to je přísně tajný, náléhala trochu víc. Necekl jsem. Ale pak se mi to rozleželo a řekl jsem, že jí to prozradím, až mamka odběhne. Učinil jsem tak, bráchova boyfriendka přísahala, že bude diskrétní a nic neřekne jemu ani mým rodičům. Dodržela to.

Možná se ptáte, proč to všechno dělám. Protože mě to naplňuje, úplně neuvěřitelně. Pravda, ke konci už jsem byl mírně frustrován, protože všude byly nějaký kompromisy. To mě ještě ráčila zdupat paní na matrice v Polný, proč to zjišťuju za kamarádku, pročpak si tam kamarádka nezavolá sama. No protože dopoledne vaří, má 19měsíčního chlapečka a já jsem vozíčkář, co se kope do zadku nudou. Vždycky jsem chtěl někomu pomoct v něčem zásadním. Chemická se dostane k noťasu většinou v deset večer, kdežto já mám času, že nevím, co s ním. Když jsem jí vyprávěl o zážitku na matrice v Polné, vjel do Chemický dost vztek, dokonce takový, že chtěla na tu matriku zavolat, a dotyčnou pořádně vyprcat. Mrzelo jí, jak se snažím pomáhat, a místo toho to slízávám. Odvětil jsem, ať se na to vysere, a omluvil jsem se, že jsem jí to vůbec říkal, s panem Oborákem ze Slatíňan jsme dokonce ze začátku komunikovali v textovkách.

Byla to moje nejtěžší a nejnáročnější zjišťovací mise. Až mi přijde po 19. únoru výpis za telefon, dám sem počet sms, který jsem odeslal. 99 % komunikace bylo s Chemickou. Ale zároveň to bylo hrozně vzrušující a napínavý dobrodružství a já asi nikdy nebyl naplněný jako uplynulých 10 dní. Někdy 16. 2. je termín defintivně znám, stejně tak místo. Včera budoucí nevěstice obvolávala hosty, volala i mý mamce, aby je ofiko pozvala. Jen je smutná, že na svatbě nebude První, včera mi to psala, té šla Chemická za svědka. A První 10.6. vdává ségru.

Jestli se těším? Neskutečně. Na hostině jíst nebudu, mamka by mě musela krmit a před tolika lidma by mě to stresovalo, varoval jsem Chemču, ať se neopovažuje mě krmit něčím tekutým, nechci riskovat, že mi na kalhoty ukápne svíčková, a já budu vysvětlovat, že fakt nejde o obsah mých koulí (štěstím totiž budu nejen brečet).

Pocity? Krásný. I trochu bolestný. Další kámoška, která do toho jde. A věřte, že u týhle jsem se na to těšil nejvíc asi. Ale taky doufal, že je budu stíhat následovat a že až se bude vdávat Chemická, budou to svatby dvě - moje a její. Ona se svým. Já se svou. Včera jsem to právě říkal taťkovi, když mi nesl k večeři na prkýnku nakrájený koblížek s nutellou. Že jim všem závidím, jak se posouvají. A věřte, že tohle je nejzásadnější kapitola mýho blogu.