Srdeční záležitost

28. červenec 2016 | 10.08 |

První týdny a měsíce byly drsný. Ač jsem byl zproštěn odpoledního vyučování a ze školy přijížděl domů kolem 13. hodiny, byl jsem úplně grogy. Už jen vnímat, soustředit se, chápat, adaptovat se. Přijel jsem domů, spal do 17.00, pak mi museli nahodit životní funkce a já, připomínající zombie v mrákotách, šel dělat úkoly, které jsem vůbec nechápal. Abyste měli představu, jaké jsem byl eso, během asi dvou týdnů jsem chytil čtyři kule z matiky. Já bohužel nemám tu náturu flegmatika, kdy mi šlo o to, školu proflákat, ohřát se v ní a dobře pojíst. Za celou základku jsem totiž dostal jedinou pětku, a to bylo snad ve třetí třídě od maminky, když jsem v doplňovačce napsal "vydlička", argumentujíc tím, že vy- je odlučitelná předpona, a místo ní tam mohu dát třeba ži-, takže vznikne židlička.

Mé ego se kroutilo jak žížala na háčku a chtěl jsem skončit. Mezitím jsem měl nějaké problémy se srdcem, ne, opravdu to nebylo od nasrání nebo stresu. Když jsem se vrátil z vyšetření z nemocnice v Hradci Králové, kde jsem jim málem pozvracel chodbu (ano, tady už to ze stresu bylo) a kde mi krásná mladá srdečnice, zkoumající ultrazvukem mé chlopně a cévy, oznámila, že mám nádherně viditelnou aortu a srdce jako zvon a že to šumění moře způsobuje neškodný cévní pletenec pod kůží, rozplakal jsem se štěstím a úlevou. Při pobytu v okresní nemocnici si totiž největší kapacity se mnou nevěděly rady - dělali mi EKG, ukazovali medikům jako unikátní případ a já už v duchu sepisoval závěť, vybíral rakev a myslel na to, že v 16, aniž by si člověk zašukal, by se umírat nemělo. Jak tak ležíte v tý nemocnici, máte spoustu času přemýšlet - najednou je vám u zadku matika, škola, známky. Najednou přemýšlíte o tom, jestli jít na operaci, když to bude třeba. Maminka samozřejmě chtěla, já ne. Trapně jsem argumentoval tím, že mi kuchali nohy, na pumpu si hrabat nenechám.

Doktoři v okresní furt nevěděli. Čekal jsem, kdy se zjeví šaman nebo doktor House, případně oba, ovšem Hugh Laurie nikde. Místo toho mě na tři hodiny připojili na přístroj, který monitoroval mou srdeční činnost, asi nějaké hardcore EKG. Byl jsem poučen, že mám být v klidu, jinak bude výsledek zkreslený. Samozřejmě jsem to odkývnul, pokřižoval se a nechal si na svůj levý cecek připnout senzor. Chyba lávky. Těm troubům mohlo dojít, že obrnění vozíčkáři jsou často lekaví, a ten přístroj každé dvě minuty hlasitě zachrastil, když zapisoval údaje, já to samozřejmě vůbec nečekal, takže jsem se pokaždé strašně lekl. Vždy když jsem se strašně vyděsil zápisem přístroje, mamka okamžitě na monitoru viděla, že se z relativně normální srdeční frekvence staly špičaté Himaláje. Dokonce se tam jednou objevilo EXT, možná exitus. Každopádně jsem byl psychicky připraven na to, že až to uvidí můj ošetřující felčar, okamžitě, zcela zesinalý hrůzou, objedná hrobníka, protože takovýhle šílený srdeční průběh nebyl diagnostikován ve světové medicíně za celé 20. století.

Ani "chrčák" jim tedy neosvětlil, co s mým orgánem je. Tak zkusíme ultrazvuk - v okresní jsem byl na dvou. Na prvním mě baba natřela lubrikantem a jezdila po mě tím klackem na kabelu. Pak prohlásila, že tam nic nevidí. To mě vyděsilo. Nakonec zjistí, že žádný srdce nemám a že už jsem měl být 16 let mrtvej. Už jsem se viděl na titulní stránce bulváru "Muž nemá srdce, pouze díru". Ultrazvuk už byl prý starý, poslali mě tedy na novější ve stejné nemocnici. Pocítil jsem závan smrti.

Na chodbě, před místností s hypermoderním ultrazvukem v hodnotě několika státních rozpočtů ČR, na mě bafla Jane. Bylo to šťastné shledání. Nevíte, kdo byla Jane? Jane byla rehabilitační sestra, kterou jsem v mládí tak chrabře požádal o ruku. O jedenáct let později, stejné místo a pořád měla v sobě oheň. Mít lepší náladu, poprosil bych za odpuštění, že jsem tehdy v 5 letech selhal, a požádal ji, jestli by se nyní, když je její nejoblíbenější pacient na prahu smrti, nemohla neprodleně a střelhbitě rozvést, společně odletíme na líbánky do Karibiku, kde bychom se oddávali nespoutanému písečnému sexu na pláži. To bych ale musel mít lepší náladu a kvalitnější srdce, co mi při sexu nevyhodí pojistky a nepošle mě na dovču bez zpáteční letenky. Takhle si ke mně sedla na bobek, smutně se mi podívala do očí a zeptala se, co to vyvádím.

V tu chvíli nás už volali do potemnělé místnosti. Optimista by myslel, že je v kině, pesimista v krematoriu. Cítil jsem se spíš jako v druhém případě. Přístroj obsluhovali dva muži, říkejme jim Jay a Mlčenlivý Bob. Jay byl o dost hovornější, dokonce ve mně vzbuzoval i jistou sympatii. Bob byl chladný, tvářil se jako Han Solo ze Star Wars. Bál jsem se. Hodně. Ne jich, ale verdiktu. Milionkrát raději bych si nechal vyšetřit prostatu, Jayem i Bobem naráz. Přístroj obsluhoval Bob, naslinil lubrikantem těžítko a přejížděl sem a tam moji chlupatou hruď. Vejral do toho monitoru. Mlčel. Mlčel i Jay. Mlčela maminka. Ty sekundy se nekonečně vlekly. Pak už jsem to nevydržel a zeptal se:

"Tak co tam vidíte?"

"Je to tam nějaký divný, tady to máš menší, tady to máš zvětšený, pošleme tě do Hradce na ultrazvuk v ceně několika triliard korun, ten už odhalí i zcela neodhalitelné."

Fuck-off. Po celou dobu pobytu v okresní Princeton Plainboro jsem snažil působit navenek klidně, i kvůli mamce. Posláním do fakultní jsem se i já začal bát, naštěstí vše dobře dopadlo. Na počest, že jsem obstál v tomto smrtícím pokeru, jsem povečeřel chleba se sádlem a přikusoval k němu domácí uzený bůček. Najednou život chutnal líp.

Po návratu do školy jsem spolužáky dojímal svým trudným a lehce přibarveným příběhem o mém zlotřilém pletenci. Hned první den po návratu do školy jsem na chodbě potkal paní ředitelku, která byla očividně ráda, že její sympatický, avšak nepříliš inteligentní student o fous unikl ze spáru smrti. A jelikož byla v dobrém rozmaru (paní ředitelka, ne smrt, i když hodiny matematiky tak trochu malou smrtí byly), oznámil jsem jí, že chci studium ukončit a že se dnes zdržím jen na oběd. Vysvětloval jsem, že jednu i dvě pětky bych pochopil, protože každý začátek je těžký, ale čtyři pětky jsou moc, jsem blbej jak tágo a velice mě to tíží (ne to, že jsem blbej, ty pětky). Paní ředitelka odvětila, že každý pořádný student musí mít pětky. Hm, tak to jsem fakt pořádný student.

"A vy jste mívala taky pětky?

"No samozřejmě!"

Jenže když jsou jedinými známkami ty čtyři pětky z matiky, dýchá se o dost hůř. Ale nevzdal jsem to...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Srdeční záležitost gabika 31. 01. 2017 - 22:21
RE(2x): Srdeční záležitost mow 01. 02. 2017 - 09:17
RE: Srdeční záležitost lentilka®sdeluje.cz 08. 06. 2017 - 14:43
RE(2x): Srdeční záležitost mow 08. 06. 2017 - 15:26