Tohle píšu v době, kdy se necítím úplně best. Jsem roztěkanej, neuspokojenej, nespokojenej. Už pár týdnů. Něco mi chybí. Je mi 34, přátelé, a to je věk, kdy je mi 90% věcí zcela buřt. Je to věk, kdy většina lidí už odhodí masku, a jsou v manželském svazku. Já se nikdy nelíbal, nezaklonil dívku v zádech při divokém propojení jazyků (ano, vzhledem k tomu, že jsem na vozíku, by to musela být trpaslice nebo hobitka (nemá to být velkým, když je to příslušnice rasy/národa?)), až se jí téměř vyvalily dva tukové kopce na její mužné hrudi. Chybí mi zážitky a cítím se už dostatečně zralý, ale přitom zaostalý. Chtěl bych prožít něco, co běžně zažíváte vy, milí čtenáři mého blogísku. O sex nejde, ale přemýšlím o tom, že bych chtěl zažít, jaký to je, vzít ženskou na večeři. A nemyslím mamku nebo kamarádky. A tak jsem vás chtěl požádat o názor. Vyhlásil bych konkurs na večeři se ženou, s cizí ženou. Jen večeře. Žádný francouzák, osahávání dvojčat, nebo dokonce malé jeskyňářské dobrodružství. Jen večeře. Jen pocit, že jsem zažil večeři se ženou. Těch snů a přání, co jsem chtěl, bylo pochopitelně víc - koupit dotyčné prádlo, šperk, erotickou pomůcku. Ale k tomu už nikdy nebude příležitost, protože to je moc osobní. Ale ta večeře mi přijde nenásilná. Já bych určitě nejedl, nerad jím ve společnosti, ale bavilo by mě sledovat, jak jí ona. Večeři bych samozřejmě zaplatil já.
Než označíte celý tenhle nápad za šílený, zkuste se nade mnou zamyslet. Ano, možná jsem nenormální blázen a vy jste ty normální, ale také vedete úplně odlišný život než já. A mně už se nechce čekat na šance, příležitosti, možnosti. Samo od sebe nepřijde nikdy nic. Prokousávat se přes stovky mailů a čekat, zda přeskočí jiskra, se mi nechce. Vždyť víte, že už jsem na ženský rezignoval, bylo by to příliš mnoho kompromisů. Ale dát možnost nějaký ženský se dobře nažrat přece není hřích. Ano, je to riskantní, na netu je spousta zlých lidí, může mě zbít, okrást, znásilnit nebo všechno naráz. Chtěl bych udělat něco bláznivého. Chybí mi lidi, nové duše. Když každý váš den tvoří dvě tři činnosti a víte, že nejvíc vás nabíjejí lidi, ale těch se vám moc nedostává, je to k uzoufání. Stárnu a nechci umřít s pocitem, že jsem to či ono nezažil. Žijem jenom jednou. A já bohužel taky. Závidím těm, kteří žijí natolik naplněný život, že nemají neustálou potřebu hledat nebo zkoušet. Prostě jim jejich život stačí. Já asi ten případ nejsem a nebudu.
A poslední dny sjíždím Berlin - Take My Breath Away: