Jsem chlupatej a nestydím se za to, taky milovník Nutelly, masa, dobrých filmů a rockové muziky, sběratel propisek, fanoušek žen, gynekolog-teoretik a především vozíčkář:-)

lentilka®sdeluje.cz: Vždycky, vidím tvoje blogové jméno, mám nutkání tě oslovit "Kocourku". Mow... To mi evokuje kočičí mňoukání.

Pokusím se o smysluplný komentář; potřeba ho napsat mě vymrštila z postele. Ale buď, prosím, tolerantní, ještě nemám vypitý kafe.

Bývala jsem taková zoufalá onuce, která strašně řešila, "co na to řeknou lidi". Na cokoli, co udělám, co řeknu, jak se zatvářím... Bylo to dost peklo. Pak přišel jeden kámoš, který mě začal učit, že v mém světě jsem nejdůležitějším člověkem JÁ. Protože když budu srovnaná a spokojená sama se sebou, můžu dělat spokojeným i své okolí. Samozřejmě, že když jsem léta žila v tom, že nejsem k ničemu a musím vždycky každému vyhovět, nešlo to ze dne na den. Ale pod jeho laskavým, mailovým vedením jsem se to časem naučila. Asi dva roky mi to trvalo.

A k těm vztahům - každá ženská potřebuje chlapa a - ženskou. Zastav to video v hlavě, myslím ženskou jako kamarádku!
Mám chlapa. Známe se dvanáct let. Láska jako trám, u mě na první pohled, u něj asi na třetí ale byli jsme spolu devět let a stihli jsme si pořídit potomka. Pak se to všechno začalo tak nějak hroutit a hroutit, až jsem se zhroutila já a utekla z toho (podrobnosti u mě na blogu v zaheslovaném, budeš-li mít zájem, heslo dodám. Anebo pokud se ti nechce číst moje výkřiky do tmy pět let zpátky, napíšu ti to stručně mailem).

Rok a půl jsme spolu nebyli a já pořád čekala a doufala, že mě to přejde, že to přestane bolet, že on mi začne být jedno. Nestalo se. A díky dobré (společné) kamarádce jsem o něm pořád měla zprávy, jak se má, jak žije a tak. A on o mně.

Takže už jsme zase třetí rok spolu. Takže ano, zkusila jsem návrat k ex. A nelituju.
Haf. Totiž howgh.