Jsem chlupatej a nestydím se za to, taky milovník Nutelly, masa, dobrých filmů a rockové muziky, sběratel propisek, fanoušek žen, gynekolog-teoretik a především vozíčkář:-)
Komentář, na který odpovídáte
mow: Víš, Barčo, ono je to složitý. Dáme trochu filozofie? Co to je vlastně sobectví? Definuj mi ho. Sobectví je, když člověk myslí furt jen na sebe, nikdy nevyjde vstříc druhým, nebere ohledy na druhé. Nikdy! Kdybych ale s tebou teď chtěl trochu manipulovat, mohl bych tě obvinit z toho, že jsi sobec pokaždý, když neděláš to, co chci já, nebo děláš něco, s čím nesouhlasím. A absolutně by mě nezajímalo, že tě to naplňuje. Kde je hranice mezi skutečným, hnusným sobectvím a kdy jde jen o pocit okolí, že si chceš prosadit něco i přes odpor druhých? Něco, co je podle tebe správné, ale druzí to neberou, nechápou. Šla bys do té věci i tak a byla případně za sobce, nebo se té věci raději vzdáš, abys naopak za sobce nebyla? Včíl mudruj
Nedávno jsem četl velmi poetický, patrně koučový článek na téma "Jak je ve vztahu důležité umění kompromisu". Abych nebyl za vola, zkopíruju sem definici kompromisu:
- Kompromis je způsob rozhodování nebo řešení sporů. Označuje takový výsledek, na který jsou schopny přistoupit všechny zúčastněné strany.
Kompromis ale neznamená optimální způsob řešení sporů, neboť ve skutečnosti znamená ústupek nebo nenaplnění očekávání žádné z vyjednávajících stran. Optimální způsob řešení sporu je dohoda ve smyslu všestranného vítězství, tedy konsenzus.
Aha, teď čumím. Myslel jsem, že kompromis je řešení přijatelné pro obě strany. No a v diskuzi pod tím článkem napsal jeden pán něco ve smyslu, že kompromis je ústupek, a ústupek je vždycky prohra. Baby s ním samozřejmě nesouhlasily, jedna argumentovala tím, že chtěla tři děti, manžel jen jedno, nakonec se dohodli na dvou. To je prý kompromis.
Pán ale argumentoval jinou situací, daleko prostší - pár, jedna televize. Ona se chce dívat na Růžovku, on na Ligu mistrů. Druhá televize není, rekordér s nahráváním taky ne. I když já dodávám, že net asi mají, ona by Ordinaci mohla zkouknout online. Jinak ale prostor pro kompromis není, jeden musí ustoupit, být nesobec, něčeho ho se vzdát. Jde samozřejmě o prkotinu a předpokládejme, že jsou oba dost chytří, aby se kvůli televiznímu programu nepohádali.
Takže kdy být sobec, kdy se vyplatí neustupovat, stát si za svým, a kdy naopak ustoupit, protože nemůže být pořád po našem? Umíš ustupovat? A ustupuješ ráda? Ono je asi vždycky snadný házet vinu na druhý, ale pokud permanentně kladu pořád na první místo sebe, pak je to asi definice sobce v hnusným slova smyslu.