Mow | Sladká na návštěvě

Předchozí čtyřkulové matematické Sarajevo mi zhoršovalo průměr, který byl 5. Naštěstí po trapných množinách přišla na řadu procenta, kde jsem nachytal spoustu jedniček a dvojek, a průměr stáhl hluboko pod tři. Pyšně jsem v lavici vystrkoval pupík, hodiny matematiky mě přestaly stresovat, byl jsem si hodně jistý v lodičkách, dokonce jsem se při zkoušení nadšeně hlásil, což bylo při matice za celé čtyři roky poprvé a naposled. Šéfová mě musela krotit, má hlava umí bleskově počítat, občas jsem to stihl rychleji, než to spolužáci stačili naťukat na kalkulačkách. Bylo to mimořádně slastné období, kdy jsem dokonce koketoval s myšlenkou, že si do hodin matiky budu nosit Playboy, protože při mém zběsilém zvedání pravačkou paní ředitelka pravila: "Já vím, MoWe, tobě ta procenta jdou skvěle!", načež mě nenechala říct správnou odpověď, a tak jsem mlčel, a  potají si o hodině nechával od spolusedícího dělávat manikúru a depilaci podpaží.

Paní ředitelka po mém přijetí do ústavu trvala na tom, abych tam chodil na obědy. Dokážu se najíst sám, ale musí mi donést pokrájené jídlo a celkově vidět mě jíst není esteticky životní zážitek. Stydím se a cítím se trapně. Doma se nechávám při jídle zamykat na dva západy, a pokud chce někdo vstoupit, musí opatrně, abych se nelekl, protože pokud mám zrovna nabráno, knedlíky lítají po stole, polévky nejím vůbec, špatně se mi nabírají. Paní ředitelka argumentovala tím, že mé prasení a kaluže omáčky všude kolem mě utuží kolektiv a budeme si všichni blíž. Nakonec jsem souhlasil, ovšem pod podmínkou, že všichni v okolí 600 metrů čtverečních budou mít na sobě nehořlavé kombinézy a rybářské holinky.

Mým nejčastějším spolustolovníkem byl Don Jacóbo, tichý kluk bez špetky smyslu pro humor. Měl těžký život, nebyl moc oblíbený a já se stal jeho jediným přítelem. Občas byl hrubý k ostatním, při návštěvě biografu, kdy zrovna probíhala milostná scéna, kterou korunovalo odhalené poprsí, a já měl napnuté k prasknutí úplně všechno a z úst mi kapaly proudy, mi neustále poklepával na rameno a vůbec se nesoustředil na stěžejní filmovou scénu.

První oběd byl tedy s ním, stejně jako skoro všechny ostatní. Pokud si ke mně sedl, nikdo další už s námi stolovat nechtěl. Tehdy při prvním společném obědě jsme se neznali. V hlavě mi hučelo, únava, byl to první školní den. Nechtěl jsem se bavit o škole u jídla, zajímaly mě životy lidí, ale on se ptal způsobem, že mi na spáncích naskakovaly žily a do pravačky jsem dostával třes:

"To je hrozný ta matika, rozumíš tomu?" (Ne)

"Myslíš, že se to dá naučit?" (Ne)

"Já jsem hroznej dříč, dneska budu šrotit." (Super).

Snažil jsem se Jacóba odklonit od tématu škola, bylo krásné babí léto, děvčata ještě měla leccos obepnuté a odhalené, a i když jsem nechtěl zpochybňovat význam vzdělání, pohled na ženy mě uspokojoval víc.

"Chce to umět vypnout, zajít na dýzu, vnímat krásu žen," argumentoval jsem.  Jeho vychovávala babička, maminku už neměl a a oponoval tím, že na ženský má dost času a na diskotékách je fet. Ok.

Mezitím jsme se sbližovali se Sladkou. Byla to nejoblíbenější a nejvtipnejší dívka třídy, proklatě dobrá studentka a strávit jen nanosekundu v její společnosti bylo pro každou živou bytost požehnáním. Vyloženě jsem po ní dychtil. Ne baličsky, to by mi mé lepší já nedovolilo, ale dychtil jsem po ní intelektuálně. Těšil jsem se, až projde kolem mě a můj sytý baryton, pokud jsem neměl ve vozíku zrovna přiskříplá varlátka, zavolá její jméno. Vždy se celkem ochotně o přestávce vyhoupla na mou lavici a konverzovala se mnou s takovou grácií a elegancí, že mi to rolovalo boty. Kuli jsme pikle. Ona raději obědvala s děvčaty, má společnost jí přišla moc zhýralá a děsivá, ale když mě poznala blíž, pochopila, že jsem jen neškodný psychopat. Občas jsme se tedy domluvili, že budeme obědvat spolu, ať jde s holkama ke mně, ale musí rychle, než kótu u mého stolu dobude Jacóbo, pak neexistuje žádný plán, jak ke mně proniknout bez ztrát na životech.

Znali jsme se čím dál líp, hrozně ji bavilo se mnou tlačit vozík (asi skryté mateřské pudy) a já bytostně toužil být ji tlačen. Miluji ženy, i když mě serou.

V prosinci 1999 dělám tah, životní tah, který mi otevře všechno. Jako nesmějte se, zas úplně všechno ne. V prosinci toho osudového roku totiž zvu Sladkou, jestli by se o vánočních prázdninách nechtěla přijet podívat. Bylo to poprvé, co jsem pozval takto krásnou dívku k sobě domů. Pro všechny sexopichy bych rád zdůraznil tři fakta:

a) jsem na vozíku a nemůžu v něm jezdit sám

b) striktně oddělují kamarádky a "jiné" objekty

c) všechny mé kamarádky umí běhat

Čekal jsem, že se Sladká bude vykrucovat, protože ačkoliv bydlí jen 6 km ode mě, strávit odpoledne mezi svátky s vozíčkářem v jednom pokoji vyžaduje extrémně silnou dávku koky. Předpokládal jsem, že pozvání odmítne s argumentem, že musí stavět sněhuláka nebo mezi svátky odjíždí na expedici směr severní pól. Překvapivě souhlasila, ale prý nepřijede sama, vezme s sebou První. První tehdy studovala gympl, stejně jako budoucí manžel Sladké. Sladká argumentovala tím, že být sama se mnou v jednom pokoji by mohlo být nebezpečné (pro koho z nás?), a První měla nejspíš posloužit jako bodyguard. Totálně mě uchvátila a já se do První naprosto zamiloval. Zjevně se děvčatům u mě líbilo, ačkoliv První občas lehce klimbala, svůj hlas jsem totiž položil ještě níž než obvykle, což První zjevně kvitovala s povděkem: "Ten má hlas, co?"

V únoru 2000 přijíždí zase a přivážejí další ženy pro můj život - Chemickou (zachránkyně mé podstaty a maják v bouřích) a Veselou.