Mow | Jsem bombardér!

V únoru 2000 tedy poznávám další osudové ženy ze stáje gymnázia - Chemickou a Veselou. Tehdy mě vůbec nenapadlo, jak mi prvně jmenovaná změní život, několikrát zachrání prdel, zbaví šedě a zabrání naprostému pomatení smyslů. Tehdy si jí ale moc nevšímám. Vidím, že je hodně hezká, ale působí hrozně plaše. Já od té doby přijímám návštěvy vleže, mám totiž velkou skoliózu páteře, vypadá jak značka eura nebo turecká šavle. Vždy si musím jít po třech hodinách sezení srovnat záda. Dokonce mi dali postel i do třídy, abych si mohl odpočinout, ale používal jsem ji jen zřídka. Pokud jsem si chtěl o hodině lehnout, museli vzkázat pro pana školníka a paní vychovatelku. Postel byla až na konci třídy, takže jsem tam hůř slyšel. Buď jsem tedy mohl být na posteli na loktech, abych neměl přilehlé ušnice, ale to nebylo v mých fyzických možnostech, protože pak mé lokty byly otlačené a červené jak paviání zadky, nebo jsem si mohl hlavu položit, ale to jsem zas slyšel jen na jedno ucho a chtělo se mi spát.

Zpátky k návštěvě u mě doma - holky přijely v pátek 4. února. Jelikož ještě nebyly rozšířené mobily, zkusily to na blind. Já byl bohužel zrovna nachcípanej, do školy jsem chodil, ale sužoval mě chrchlus grandus (velký kašel). Takže jsem si po příjezdu šel dát šlofíka a najednou někdo zvoní, tatínek jde otevřít a já slyším hlásek: "Dobrý den, je doma MoW?"

Ty jo, poseru se štěstím. Holky! Tváře otlačené od chrápání, zkouším make-up, vycvrnkávám ospalky a snažím se nejvyšší rychlostí mých lenochodích schopností přetočit na záda, roztáhnout zornice na původní velikost. Mé otáčení připomíná mrskání bezmocného kapra v síti. Naštěstí přichází tatínek s paličkou, aby mé trápení ukončil - chytne mě za levou ruku, levou nohu, mocně nadhodí jako lívanec a jsem na zádech. Postel mám elektrifikovanou, takže mi zvedá pod hlavou, abych mohl přijmout děvčata s trochou důstojnosti. Tohle všechno stíháme, než si holky ve verandě zují boty, sundají bundy a kabáty.

Prosím potlesk, Královny přicházejí - Sladká, První, Chemická a Veselá. Tatínek je upozorňuje, že mám kašel, a proto budu mluvit jen v citoslovcích a holých větách, rozvitá souvětí o délce 150 a více slov jsou prozatím nemožná. Královnám jsou nabídnuty roušky na ústa, aby se zabránilo přenosu různých -koků a -filů. Královny s díky odmítají a tatínek odchází do kuchyně pro další židle, tolik žen v jednom pokoji jsem ještě nikdy neměl. Sedají si před postel a vypadají jako sudičky, co mi přišly dát něco do vínku, nebo jako scéna z básničky O mravenečkovi - čtyři stáli u postýlky...

Sladká s První mi představují Chemickou a Veselou, obě předvedou dokonalé pukrle, já přátelsky pokynu hlavou a představím se jim (míry, váha, barva očí, velikost nohy, počet dioptrií i preferované typy žen, kdyby náhodou měly zájem). Jelikož pukrle neumím, roztáhl jsem masivně nohy. K obavám nebylo důvodu, měl jsem totiž tepláky. Zpětně uznávám, že jsem se tehdy choval velmi nevkusně, Chemické i Veselé jsem se věnoval dost, ale nejvíc fascinován jsem byl První, která, aniž by tušila, se mi čím dál víc zavrtávala do cévního pletence. Při návštěvě Královen jsem musel připomínat nechutně tokajícího tetřeva. MoW se nám ukrutně zamiloval, drazí čtenáři.

Vždy když děvčata odjížděla, zachvátil mě takový smutek, že jsem měl chuť skočit do drtiče větví a ukončit svůj mrzký život. Měl jsem pocit, že s nimi žiji. Nemohl jsem se dočkat, až zase uvidím První Sladkou. Jelikož mobily byly celkem vzácností, dal jsem ve škole Sladké číslo naší pevné linky s tím, že když bude chtít o jakýchkoliv prázdninách přijet, stačí zavolat den předem, ideálně kolem sedmé osmé večer, přes léto jsme byli déle venku. Proto jsem se pokaždé strašně těšil, až zazvoní telefon, mamka ho zvedne a na druhém konci drátu sladce zaševelí Sladká, jestli můžou s První dorazit. Modlil jsem se, abych o prázdninách a datu, kdy chtějí přijet, nebyl nemocný, což se zprvu o vánočních prázdninách stávalo. Angíny, nosohltany.

Samozřejmě za mnou nejezdily jen PS (První Sladká, nikoliv Playstation), ale dokud jsem studoval obchodku, tak i přímo spolužáci ze třídy, v čele s mým spolulavičníkem Kaňourem. Chemická s Veselou se na dva roky odmlčely.

Sladká si všimla, jak při vyslovení jména První nadšeně hýkám, rudnu a uši se mi samy balí do ruličky. Vždy když zavolala na pevnou, jestli můžou přijet, tak strašně jsem se na obě těšil, že jsem nemohl večer vůbec usnout, a v hlavě jsem si přehrával všechno to, na co se jich chci zeptat. Pak jsem stejně na polovinu věcí zapomněl a byl naštvaný, že je zase uvidím třeba za tři čtyři měsíce.

Byl jsem jak na koksu a Sladká to věděla. Dala mi telefonní číslo První! V tu chvíli jsem brutálně zatoužil ji vyzout z bot a zlíbat z vděku každý její konkrétní nožní prst. I přes ponožky. Sám jsem mobil neměl, ale tehdy bylo možné posílat SMSky přes internetové brány. Ne jako dnes, kdy se zbytek doplní reklamou, ale klidně 6 plnohodnotných textovek zdarma. Stal jsem se bombardérem, co nemá slitování a sype 80 textovek týdně. Plných vtipu, flirtu, sebestředných keců, První byla hotová, já taky. Pak jsem se dozvěděl, že to je mobil její matky, což mě nikterak nezastavilo v mém rozsévání. Dnes bych asi takový nebyl. Nevím přesně, co to znamená mít mámin mobil, jestli ji ho maminka věnovala, nebo jen půjčovala, každopádně představa, že některé z nich četla, mě dodnes nechává lehce neklidným.

Sladká s První se dva dny v týdnu scházely po škole. Nebyl to problém, ačkoliv studovaly rozdílné ústavy, nacházely se oba v jednom nepříliš velkém městě. Jelikož mi oxytocin začal vytékat ušima a přestával jsem slyšet, využil jsem Sladkou a učinil z ní rychlou spojku. Využil jsem příležitosti, kdy jsme měli v češtině napsat za domácí úkol slohovku, já mohl na PC, a kromě toho jsem napsal pro První milostnou báseň.

Původně jsem jí chtěl odcitovat o půlnoci pod jejím balkónem, ve stylu Romea, ale v té době jsem měl trable s hlasivkami. Sladká diskrétně přijala složený papírek, vložila jej do svých desek a slíbila, že depeše bude předána ještě týž den. K tomu roztomile koňsky zaržala a naznačila, že se staví na zadní. Byla nádherně plnokrevná.

I Kaňour si všiml, že jsem spokojenější, z ksichtu mi zmizely jebáky, a když poslouchal mé neustálé štěbetání o První, pochopil, že jsem se zamiloval. Proto vzal fixku a na desky od účetnictví mi napsal "MoW miluje První". To mě rozlítilo. Okamžitě jsem ho vyzval, ať to začmárá, nebo mu okamžitě zlomím ruku. Nereagoval. Až potom, co jsem mu pohrozil Donem Jacóbem, který vizáží připomínal Zlobra a mohl drtit lidské lebky jako vlašské ořechy, poslechl. Už jsem se chystal říct: "Jacóbe, utrhni mu palici!", Kaňour vmžiku dětinský nápis začmáral a poprosil o odpuštění. Hodnej.

Jinak soužití s Kaňourem bylo osvěžující, měli jsme podobný smysl pro humor, podobné hodnoty, často jsme se o hodinách dráždili, provokovali a tropili nezbednosti. Sladká nám začala přezdívat "Teplí bratři", což nám lichotilo. Například jednou, bylo to o hodině účetnictví, kterou vedl velmi jemný a akurátní profesor Fantozzi, nenapadlo Kaňoura nic jiného než mi během psaní poznámek vrazit tužku do žeber. Já to nečekal, ale byla hodina, takže jsem nechtěl vykřiknout a ztlumil jsem to jen hlasitým vzdechem, zhruba jako když dosáhnete poprvé orgasmu. Třídu můj milostný vzdech rozesmál, Fantozzimu však přerušil výklad. Určitě si myslel, že jsem dosáhl orgasmu z Má dáti/Dal.