"Sere mě tvoje situace" (věnováno Poutnici)

Jo, tohle mi včera řekla do telefonu, když jsem zas trochu skuhral nad tím, že jí nemůžu vyprávět o něčem zajímavým, takže na totální vysvětlení a pochopení mého života smolím tohle.

Vyzní to hnusně, ale nejlíp je mi u compu, protože tam jsou lidi, život. A lidi mi chybí. Proto je pro mě utrpením, když mám ty tři hodiny odpolední siesty na posteli přežít, včera byl dokonce drobný konflikt s mamkou, vadí jí, když dlouho sedím, pak mám záda zatuhlá a špatně se se mnou manipuluje. Myslí to dobře, včera jsem seděl od devíti do půl jedný, pak do 15.00-15.15 na posteli a pak zase většinou do sedmi. Je to zvláštní, není to závislost, jen mám asi pocit, že když u PC nebudu takovou dobu, něco nestihnu, něco mi uteče.

Je paradoxní, že po těch desítkách žen, co jsem poznal, se mi nikdy nepovedlo si urvat někoho jen pro sebe. Většinou ty, který jsem chtěl, nechtěly mě a ty dvě, který mě chtěly, tak u jedné z nich absolutně chyběla chemie, a u té druhé, kde chemie byla, už jsem najednou myslel na následky, na to, jak bych jí zkomplikoval život. A znáte mě, já nerad lidem život komplikuju. Vrátím se k Drtící. V těch letech 2003-2006 naprostá totální udělanost. Dodnes nepřekonaná. A vlastně jsem nikdy neměl plán. Plán na to, jak by ten vztah fungoval. Moc dobře jsem věděl, že nikdy s ní nic nebude. Ale snad jsem tehdy věřil tomu, že pokud by se někdy nějaká objevila, stačil by jí ke štěstí se mnou návštěvní vztah, občas rozšířený o možnost sexu. A dál jsem se nekoukal. Naopak dnes se koukám. Nejenom dnes. Posledních šest sedm let. Ženský jsou smyslem života a já se toho smyslu života vzdal. Musel bych si najít někoho podobně zlomenýho a osamělýho, jako jsem já sám. A to nechci. Ta dotyčná sebevražedkyně, která by do mě šla, by musela zvládat nabíjet a nakopávat nejen mě, ale i sebe, neměla by to lehké. A velice trefně to napsala v jednom z dřívějších komentů Lucie, kdy se velmi správně a moudře zamýšlí nad perspektivou a možnostma takového vztahu.

Kdyby nebylo kamarádů, už bych asi nežil. Někdo si vystačí jen s rodinou, nepotřebuje další lidi. Já potřebuju. Ale tím, že jsem si zvolil sice prázdný, nudný, ale i bezstresový a klidný život, tak nemám o čem vyprávět, a proto působím na akcích s kamarády smutně, nemluvně, protože v podstatě přežívám. Ostatní mají partnery, děti, práci a to je strašně moc. Já tak nějak ustrnul na místě, a kdyby se občas nedělo něco v životech kamarádů, nedělo by se nic v podstatě ani u mě, neměl bych si příliš co vykládat ani s rodiči, takže je to začarovaný kruh. Chtěl bych víc, ale zároveň tím nekomplikovat životy druhých. Třeba hledat práci, ale i s ní budu pořád ten osamělý MoW. Prachy jsou sice fajn, mohl bych dávat víc na domácnost, ale jinak by mi byly v podstatě k ničemu. Člověk taky bere ohled na rodiče, chce je šetřit. Nejradši bych si dal ten život pozpátku, protože od střední má velmi zvolna klesající tendenci, a je pro mě čím dál náročnější. A proto jsem na dost fórech, z toho tři moderuju, znám pár lidí z ruzných oborů a tak. Bez netu bych pošel do 24 hodin.

Každopádně díky svýmu více než ročnímu pobytu na Píše jsem poznal víc hmatatelných a skvělých žen než po 8 letech na seznamkách a 4 letech na Amatérech, přičemž ty roky se nepřekrejvaj, takže je můžete sečíst, a i když jsem v matice nebyl moc dobrej, mělo by to být 12 let. A věřte, nebo ne, těch 15 měsíců tady pro mě bylo víc naplňujících než těch 12 roků ve vzduchoprázdnu. Jako by mi ty zdejší šeny byly bližší, hmatatelnější a živočišnější (ne, nenarážím na tygří zjev Rebarboky). A za to chci všem, kterým chybí penis, převelice díknout. A taktéž i Mečounovi a Davidu Havlovi, protože bez nich bych se v tom množství estrogenu úplně zalknul nebo utopil.