Mow | Mateřský plurál (věnováno Say a Raduš)

Včerejšek byl mňam - Andílkovi jsem sháněl recenze na povoz, hodlá kupovat autí, manželovi Veselé, který velice rád hraje počítačové hry, jsem pomáhal zprovoznit druhý díl Wolfensteina, takže pokud rádi střílíte nácky, berte to jako tip ode mě, no a nakonec pomáhal shánět práci Biologovi. Miluji tyto dny, kdy toho mám až po kulky, ale jsem těžce produktivní, a zanechávám velmi výraznou slizkou stopu.

Zaujala mě debata na blogu Raduš, respektive zdrobnělinky a mateřský plurál. Předem se chci omluvit za to, že se mi naprosto totálně pletou dvě slova s naprosto odlišným významem (plurál a orál), takže Freud by měl ze mě určitě radost. Zas úplný debil nejsem, vím, že plurál je označení pro množné číslo, avšak vůbec mi při mém kvíkvé nedocházelo, co znamená mateřský plurál, to jako když o sobě mluví víc maminek naráz? Co to znamená, jsem se dozvěděl až při mých toulkách na Emiminu a šel proti proudu. Takže jsem stojaté vody antipluralistek rozvířil tím, že na tom nevidím nic úchylnýho a divnýho. Některým přecitlivělým matkám se dokonce při povídání s ostatními matkami, jež použily naprosto nepokrytě MP (nikoliv multiplayer, nýbrž mat. plurál, jsem liný to vypisovat), dělalo blivno, a jiné, ještě přecitlivější, by snad neváhaly dotyčnou hambářku profackovat.

MP se používal, používá a používat bude a absolutně mi to nevadí, pokud to neříká dotyčné v každé větě. Nemusíte se mnou souhlasit, ale matka a dítě jsou tým. Těsnej a navzájem blízkej. Ten cvrček poměrně dlouhou dobu nedá bez matky ani ránu, já dokonce ani dodnes, takže v tom MP se zrcadlí úspěch matek a hrdost na všechny pokroky jejich svišťů, protože jsou jedna duše. A nejenom úspěchy, ale i trápení a problémy. Je to podobný jako v hokeji - vyhráli jsme! Ale ne já, nebo vy, ale čeští hokejisté, protože já jsem na tohle levej. Když jsem kdysi telefonoval s Chemickou a ona mi oznamovala, že už Daník chodí, vím, že jsem po zavěšení sluchátka na maminku volal: "Už ťapeme!" a neviděl jsem na tom zhola nic špatného.

Co mi ale vadí hodně, je šišlání. A pokud jde o zdrobnělinky, ty používám k občasné nelibosti máti i bratra dodnes. Brašule tu a tam nezapomene poznamenat, že mluvím jak teplouš. Zčásti má pravdu. Když uvážíte, že je mi 35, tak věta "Už jsem to spapal" po tom, co jsem dožral oběd, nezní úplně nejmužněji. Mohl bych zvolit kratší a výstižnější "Hotovo!", to si ale nechávám pro případy, kdy dokončím akci na WC, nebo očistu ve vaně.

Když se nadlábnu, většinou se chci ještě napít, než si srovnám záda na posteli, protože vleže se mi blbě pije. Takže třeba řeknu "Ještě bych se napil". Často se mi však stává, že sloveso "napít" zní příliš drsně a chladně pro takovou něžnou duši, takže řeknu "Ještě bych se nabumbal", čímž někdy vyprovokuji okolí ke kritice, protože pětatřicetiletý chlap, který říká nabumbat, je tak trochu.........trochu zralý na skotský (vý)střik.

A rozloučím se rýmem, který mě napadl před cca půl rokem: "Je nás pomálu mistrů orálu.".

Co se naopak dost eklovalo, byl ten slovníček, to už bylo moc i na mě. A mohu zodpovědně napsat, že žádná z kamarádek, jež jsou matkami, podobné výrazy nepoužívá, nebo jsem jejich použití nikdy neslyšel. Ale třeba je to nakažlivý. Já, kdy budu v kolektivu, kde se třeba mluví velmi sprostě, dost pravděpodobně budu po pár týdnech taky mluvit jako dlažka. On tím člověk načichne, nasákne, ale fakt si neumím představit, že by někdo většinu toho slovníku reálně používal. Dva tři výrazy pochopím, ale mluvit takhle i s dospělýma ve svým okolí?

Tak se mějte krásně a neumrzněte!

Teplé kolo z Vysočiny:-)